Přemluví ji?

To takhle jednou přijede řidič zásilkové služby, rozhlédne se a povídá: ,,Něco takového je můj sen. To je nádhera“.

Byl krásný slunečný podzimní den, listí hrálo všemi barvami a nahoře na pastvině se páslo stádo krav. Ani jsem se nedivil, že se mu to líbilo. Tady se málokomu líbí hned na poprvé, ale sluníčko a příroda ten den dokázala divy.

Prý je bydlení na samotě jeho sen, jenže manželka o tom nechce ani slyšet. Rozhlíží se a povídá, že jí přemluví.

No, nevím. Možná jí přemluví, ale pokud to jeho paní nechytne za srdíčko, dlouho na samotě bydlet nevydrží. On není každý den nádherný, přijdou mlhy, plískanice, mráz, všude bahno, všude daleko …. Tohle prostě musíte mít pod kůží a milovat to a žít tím se vším všudy. Tohle si opravdu nejde poručit.

Přál bych mu, aby si ten svůj sen splnil, ale v jeho případě platí : dejte si pozor na to co si přejete, mohlo by se vám to splnit.

Láskyplná konverzace

,,Dneska by to šlo“ jen tak mimochodem prohodím po obědě a spiklenecky mrknu na Evinku.

,, Nejsi oholenej hned ráno, nic nebude“ praví ona.

No jo, už mám sklerózu. Jenže ono to není jen tak se hned po ráno oholit. Než se proberu, je to hodina. Zatopit, pustit slepice, nakrmit králíky i sebe, pak jdeme dojit kozy a pomalu je poledne. A teplá voda je až se ohřeje na sporáku.

Takže pokud do zítra nezapomenu co jsem chtěl, možná i něco bude. Raději si dám na stůl lístek: ,, Ohol se sklerotiku“. Ještě pár let a zapomenu se nejen oholit, ale i co jsem večer chtěl. 🙂

Zveřejněno se souhlasem Evinky

Už je podzim

 

 

 

Začaly místní podzimní mlhy. Jsou krásné a já je miluji. Stále ještě rostou houby a courání po lese je touto dobou úžasné. Stačí se pozorně dívat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úrodu máme zklizenou. Část jsme snědli, zbytek uskladnili na zimu. Zásoby krmení pro zvířata také máme, dřevo na topení též. Vlastně nám nechybí vůbec nic.

Zahrádka, příroda i my budeme čekat na další   jaro, abychom v létě hekali že je vedro a těšili se na podzim:-)

Podzimní úvaha

Nemíval jsem podzim rád. Bral jsem to tak, že příroda umírá. Dnes vím, že neumírá, že si jen musí odpočinout. Že stromy to listí shodit musí, aby na jaře mohly vyrůst nové a zdravé listy. I to jehličí opadává, jen postupně, že si toho ani nevšimneme.

Stromy jsou nádherná bytost. Je tu v okolí pár hodně starých buků. Vždycky když jdeme okolo, tak je pozdravíme. Já vím, neodpoví, ale věřím, že ten pozdrav vnímají. I tuhle víru nás naučil život v přírodě. A že se to zdá někomu pošetilé? To je nám opravdu jedno.

Ona i ta stará, věky nepoužívaná cesta co je hned pod námi by mohla vyprávět. Třeba o tom, jak těžké bylo pro koníka táhnout vůz do toho kopce, jak předci podél té cesty sázeli ovocné stromy které plodí dodnes, o tom jak tu cestu zpevňovali pomocí kamenů, když jí podemlela voda. Dodnes jsou ty zpevňující zídky patrné. I ten dávno stržený most má jistě zajímavou historii.

To že se v té hoře co je na fotce níže projížděl v kočáře Vladimír, hrabě Lažanský je dnes neuvěřitelné. Ale ty cesty tam opravdu jsou. Dnes po nich chodí také Vladimír, nikoliv však hrabě, ale důchodce z Ovčárny.

Ono je tady v okolí toho hodně ukryto pod nánosem času. A uvidět to, to byste tady museli žít a mít oči otevřené. A otevřenou i duši i srdce.

Každý podvečer sedíme na terase, probíráme co budeme zítra dělat, abychom druhý den pak dělali něco úplně jiného. A nebo jen tak mlčky sedíme. I to je krásné a řekl bych, že i přínosné. Ticho je opravdu fajn a čím jsme starší, tím více si toho vážíme.

Ona totiž ta příroda je to nejkrásnější na světě. Prosím, neničme ji. Vždyť nebýt přírody, nejsme tu ani my.

Přivezli nám myčku

Tak máme myčku opravenou. Celkem rychle, jak kvalitně se teprve uvidí.

Dokonce jí i dovezli. Jenže jsme na samotě a to je pro někoho i když má navigaci velký problém. Komunikace po telefonu probíhala v tomto duchu:

on ,, Kde vás najdu?“

já ,,A kde jste?“

on ,,Já nevím“

já ,, Odkud jste přijel?“

on ,,Já nevím“

No, vypáčit z pána z kterého směru přijel a kde asi tak je, byl nadlidský problém. Po dlouhém vysvětlování kde najde kapličku na návsi nejbližší vesnice, tuto nakonec našel. No a já si pro něj dojel mým tříkolovým náklaďákem a dovedl ho na místo.

Myčku jsme z dodávky přeložili na tříkolku a to bylo vše.

No jo, ten první co myčku odvážel byl starší pán, myslel hlavou a našel nás bez problémů. Protože my starší jsme byli zvyklí žít bez navigace a mobilů. Tenhle byl mladej. Zvyklý, že technika vše vyřeší. Když nevyřeší, jsou v háji. Vždyť nemusí sledovat ani kudy jedou, odbočte vlevo, odbočte vpravo a najednou NIC!  A to je jeden z příkladů degenerace, o které jsem psal dříve.

To mi připomnělo jednu anketu. Ptali se lidí, co považují za největší problém kdyby se ztratili v lese. 95 % odpovědělo, že buď vybitý mobil, nebo to že by nebyl signál. Nikoliv mlha, že je totálně zataženo, průtrž mračen a pod. Prostě vyplivne jim mobil a jsou … no víte kde.

 

Dva roky v důchodu

Na důchod jsem se vyloženě těšil. Proč taky ne. S Evinkou jsme si vybudovali malinké hospodářství, které nás skoro uživí a na život na samotě jsme si krásně zvykli. Vlastně ani jsme si zvykat nemuseli, přišlo to tak nějak nenápadně a samo. Stejně jsme tu prakticky bydleli už pár let před důchodem.

Ráno místo do práce jdeme podojit kozy a k snídani si dáme meltu s čerstvě nadojeným mlékem. Bydlení máme sice malinké, ale super. Stejně ze dvou třetin bydlíme venku na terase. Ještě teď v říjnu tam snídáme, obědváme i odpočíváme.

Příroda okolo nám dá téměř vše co se týká jídla i tepla. Máme kvalitní jídlo a i naše zvířata se mají dobře.  Odvykli jsme si kupovat zbytečné krámy a tím pádem s penězma vyjdeme. Evinka zpracuje všechno co se urodí nebo doneseme z lesa.

A život v přírodě nám dal i to, co za prachy opravdu koupit nejde. Kdo z vás poděkuje studánce za vodu, lesu za dřevo a houby, záhonkům za úrodu?

Sedíme na terase koukáme jak se pasou krávy. Blbost? Ten klid a pohoda pasoucího se stáda se přenese i na nás. Žádný stres, žádná nervozita. Božský klid. Kolik z vás by zrovna tohle potřebovalo? Lidé by měli učit od zvířat. Jsou chytřejší než my. Ony totiž na rozdíl od nás jsou součástí přírody. My už dávno ne. My jsme díky ,,pokroku“ zdegenerovali.

Oba jsme šli do předčasného důchodu a nikdy jsme nelitovali ani na chvilku. Proč se nervovat v práci pro pár korun, které člověk stejně utratí často za věci, které ani nepotřebuje. Co vlastně člověk potřebuje? Ve skutečnosti moc toho není. A jen díky té degenaraci potřebujeme tu techniku. I když …. jednou … ???

Kamarádka

Tak náš kocourek si našel kamarádku.Kočičku, která celé léto lovila myši pod námi na pastvině. Držela se v uctivé vzdálenosti, protože se bála přijít blíž.

Jenže blíží se zima a hlad je hlad. Někdo jí asi ublížil, neboť je stále ve střehu a na každý prudší pohyb reaguje útěkem. Ale zvyká si. A s kocourem jsou parádní kamarádi.

Takže jak to vypadá, máme dalšího obyvatele. No, myší je dost, tak mají stále co chytat. Horší je, že na jaře nás budou čekat koťata. Ale přece jí kvůli tomu nevženeme. Vždyť už jí vyhnal někdo jiný. Tady jí nic scházet nebude.

Na výstavě

Vzhledem k tomu, že jsme museli nakoupit trochu základních potravin, t.j. mouka, droždí a olej, a tím pádem města máme opět na měsíc dost, vyrazili jsme za něčím trochu jiným a to prosím na výstavu. Nikoliv však za uměním á la čmáranice kterým stejně nikdo nerozumí, nikomu se nelíbí, ale všichni se nad tou ,,nádherou“ rozplývají aby vypadali in, a někteří lepšolidé to i za sta tisíce kupují.

My vyrazili na výstavu drobného zvířectva, která byla na vesnici. To je tam, kde jsou ještě zbytky alespoň trochu normálních lidí. Žádný spěch, žádná nervozita, klídek a pohoda. Žádné davy lidí, jeden stánek s klobásou a kafem za pár korun.

Klobásu jsme si sice nedali, neboť uzeniny jsou e e (neplést s EET, to je taky e e), ale zato jsme si koupili něco daleko lepšího a hezčího. A s úžasným kožíškem, radost pohladit. A máme do chovu novou samičku.

Tak se podívejte. Plemeno Castorex.

Oprava myčky

Žijeme tam, kde už ani lišky nedávají dobrou noc. Náhodný pozorovatel by spíš očekával valchu na praní a mytí nádobí v potoce. Kupodivu civilizace ( co to vlastně je?) dorazila i k nám. A tak nejen že vlastníme pračku, ale dokonce i myčku nádobí. A jako každý dnešní výrobek, ani ten buržoazní výdobytek dlouho nevydržel a porouchal se.

Kde jsou ty časy, kdy stačilo zvednout telefon na šňůře a zavolat ,, Pane Wilhám, nejde nám pračka ( myčka), kdy máte čas?).“ A pan Wilhám přijel a na místě opravil. Dnes už to takhle jednoduše nejde.

Dnes musíte mít internet, na internetu vyplnit formulář, kde chtějí vyplnit snad i číslo podprsenky mé paní. K jejich cti nutno podotknout, že za dva dny se ozvali a za další tři dny opravdu přijel pan opravář. Že ten den už stroj bude fungovat, jsme se však těšili zbytečně.

Jakmile pán vystoupil z auta, bylo mi jasné, že na místě se nic opravovat nebude. Ten odhad lidí mám vytrénovaný dvaceti léty jako instalatér, chodící k zákazníkům měnit vodoměry, opravovat prasklé trubky, nefunkční hajzlíky a pod.

Pán se letmo podíval na myčku, prohlásil, že nejlepší bude jí odvézt na dílnu. Vyndal notebook, piditiskárnu ( asi jediný vercajk který měl),  kupodivu našel signál na internet a vytiskl objednávku opravy. Milou myčku jsme naložili do auta a prý se brzy ozvou. Tak uvidíme.

Přemýšlíme, zda nádobí zatím skládat do vany, nebo ho mýt opravdu v potoce….. Ježšimarjápanenkopodsrpenská, potok vyschnul, co budeme dělat????

Jo, a víte co je to civilizace? To je dát eskymákům teplé byty, aby museli vydělávat na ledničku. 🙂 .

Asi přijde brzy zima. A ještě o kočce

Nějak brzy se k nám letos nastěhovaly sýkorky. Na jaře zmizí a do zimy je nikdy na zahradě nevidíme. Ne tak letos. Sice byly celé léto pryč, ale už od září nám dělají společnost. Ty starší si dobře pamatují, kde bylo krmítko a diví se, že tam není. No holky, ještě máte na krmítko čas, to byste zpohodlněly.

Ostatní ptáci jsou letos také docela blízko. To nemluvím o brhlících, ti jsou oprsklí jak dvojka máslo i v létě.

O myších marno psát. Těch se letos urodilo nějak moc. Každý den je v kůlně do pastičky jedna chycená a nedá se říct, že by přes veškerou snahu mojí i kocoura ubývaly. Jo a ten Herkules se stále ne a ne zkazit. Jó, kvalita se pozná, hihi.

I přes to, že krávy prdí a vypouštějí CO2 o stošest, je kosa jak v prosinci. Nevím, zda prdí i myši, pokud ano, tak CO2 a pánbu s námi.

Dole po pastvině běhá cizí kočka, zřejmě divoká a loví myši. A také každou noc vylíže pečlivě misku našeho zmlsaného kocoura. Včera se jí lov asi nezdařil, a tak přišla už navečer. Držela se v uctivé vzdálenosti, ale hlad evidentně měla. Hodil jsem jí kousek masa a než se náš kocour vzpamatoval, čapla maso a byla fuč. No, kocoure zpohodlněl jsi, ta kočka je mazanější než ty. Co z toho plyne? Přílišný blahobyt degeneruje nejen lidi, ale i zvířata.