Honem, ujede nám autobus

Takže jsem si poležel v nemocnici a mám úředně potvrzeno, že už jsem zdravej. Tedy úplně zdravej ne, protože zdravej člověk je špatně vyšetřenej pacient, jak je všeobecně známo.

A abychom byli zdraví úplně a do čista do čista, každé ráno jdeme na procházku. Tedy procházkou to snad ani nelze nazvat.

To ráno po snídani vyrazí dědek s bábou směrem k lesu chůzí tak ostrou a rychlou, jako kdyby jim měl ujet autobus. Ta pomyslná zastávka je 1,5 km daleko. Dojdou tam zadýchaní a utahaní, aby se na zpáteční  cestě kochali nádhernou přírodou, neboť cestou tam pro samej fofr na to nebyl čas.

Pokud to vydržíme dostatečně dlouhou dobu, možná i trochu zhubneme a budeme ještě zdravější.

 

 

Dostatek ovoce podruhé

Ono to s tím ovocem není jen tak. Je ho opravdu hodně ale do regálů v hypersuper samo nenaskáče. To je jeden z mnoha problémů. A v podstatě ten nejmenší.

Dále, není to ovoce co by lidé chtěli. Vždyť kdo by chtěl špendlíky, staré odrůdy hrušek nebo jablek.

Také to je ovoce, které není vzhledově tak krásné, jak požaduje dnešní zákazník a managoři v kravatě, kteří si zákazníka vychovali přímo ukázkově. Dnešní zákazník chce ovoce perfektní. Bohužel, jen vzhledově. Obsah pod nádhernou slupkou je téměř vždy nepoživatelný. Nepoživatelný pro člověka, který je zvyklý na ovoce dozrálé na stromě.

No a tak tuny a tuny ovoce padají na zem, hnijí a jediným jejich vděčným konzumentem je hmyz. Tady aspoň po ovocné hostině nezajde na otravu z postřiků, což je dobře.

Ten hmyz se má zatím dobře, ale protože ty stařičké stromy odcházejí a za čas nebudou, bude mít po hostině i hmyz. A až nebude hmyz, nebudeme ani my.

My zatím díky předkům sklízíme co stihneme zpracovat a sníst.

 

Ovoce je dostatek

Prý je ovoce drahé. No, v obchodě jsem už nebyl měsíc, ale možné to je. Ono taky kdo by ho sklízel. Nejsou lidi. Tedy lidi na práci rukama. A my to všechno sklidit a zpracovat nestihneme. Proto to dopadá takto:

No jo, nejsou to cizokrajné druhy dovezené z druhého konce světa, ale zato dozrálé na stromě, plné vitamínů, minerálů a na 100% bio. Hnojí totiž kravičky. A kravičky jsou opravdu hezké, posuďte sami:

 

 

 

Poděkování na internu v nemocnici Kadaň

Jíte zdravě, žijete na samotě kde vzduch už čerstvější být nemůže, a přesto vám život nadělí překvápko a jste tam raz dva. Kde? Ve špitálu. Žádný úraz, žádná nemoc, stačilo blbě vdechnout do plic oříšek aniž bych o tom věděl. No a za nějaký čas je na světě pacient, kterého vůbec nic nebolí, jen kašle krev. A to hodně.

Oříšek z plic už je venku a já tímto děkuji lékařům i sestřičkám do nemocnice v Kadani i v Ústí za perfektně zvládnutou péči o jednoho důchodce.

P.S. Už zase skáču přes kaluže … tedy pokud zaprší. 🙂

 

 

 

 

 

 

Borůvky

Na obrázku borůvky nejsou. Je to mnoha lidmi opovrhovaný černý rybíz. Letos je kupodivu obzláště dobrý a sladký. Bude z něj výborný džem.

Jsme za něj velice rádi, protože ostatní ovoce vhodné na džem tentokrát nemáme. Jahod bylo málo, meruňky nejsou a broskví je na stromě pár. Nestěžuji si, neboť zahrádka vždycky něco dá, a pokud je člověk vděčný a není nenažraný, tak mu to stačí. Hlavně že budou brambory, ty nás živí.

Medu letos bude malinko, s bídou pro naší spotřebu. Včelky sice létají a sbírají, ale pak pár dní prší a to, co nanosily spotřebují samy.

No, a tak dojíme kozy, krmíme zvířata, snažíme plít záhony a občas i něco sklidíme. A také odpočíváme uprostřed krásné přírody.

Sepsal Vladimír, CsD. ( Celkem spokojený důchodce 🙂 )

Dřevník, zmrzlina a vůbec ….

Od práce mě vyhnal déšť, což je v tomto podivném světě pozitivní zpráva. Pozitivní ne proto, že mě vyhnal, ale proto, že prší.

Vzhledem k tomu, že se blíží zima a je potřeba míti suché dřevo, stavím nový dřevník.  No a ten déšť mi tu činnost překazil a já se uchýlil do chatičky, kde zatím Evinka řádila v kuchyni. Upekla králíka, buchtu a udělala naší báječnou zmrzlinu. No, pěkně jsem si nacpal panděro a navrch ještě přišla ta zmrzlina. S ní se u nás netroškaří, dělá se ze tří šlehaček, šesti vajec a šesti lžic medu. Kalorická bomba jak hrom. Výživová poradkyně by z nás radost asi neměla ale je nám to fuk, páč syrová vejce jsou zdravá a med také.

Jo a včera z nás bylo pár lidí pafff. Přijela pošťačka, postarší paní, hodná, usměvavá a vždy v pohodě. Protože takových lidí moc není a zbylo mi pár knížek, jednu jsem jí věnoval. Asi se jí to moc často nestane a tak údiv vystřídala nefalšovaná radost. Ani nechtěla odjet dokud jsem jí nenapsal věnování.

Kráčíme si po městě a potkáme paní z banky, která nám kdysi zařizovala úvěr. Kupodivu si nás po těch létech pamatovala a optala se jak se máme. Po pravdě jsme odpověděli, že jsme asi nejspokojenější důchodci na světě. Zřejmě takovou odpověď nečekala a ten údiv opravdu hraný nebyl. Když jsme dodali, že bydlíme na samotě,  tak že prý to musí být nádherné a že se nám ani nediví.

Šlehačku na zmrzlinu kupujeme. U pokladny povídá Evinka, že to zaplatí ona. A následoval náš humor a dobrý rozmar:

– Já to zaplatím.

– Tak to si tě už asi vezmu když máš tolik peněz

– To bych se ale musela rozvést

– Tak jo, a toho tvýho pěkně oškubem

– Toho už jsem oškubala já

Pokladní jen nevěřícně zírala a co si myslela, to fakt nevíme

 

Mák

Naše snahy o vypěstování máku se vždy míjely účinkem. Vzhledem k tomu, že žádná chemie na naší zahrádku nepatří, plevel byl vždy rychlejší. Po několika marných pokusech jsme to prostě vzdali.
Přírodě se nás asi zželelo, a tak aniž bychom mák seli, vzešel úplně sám a na záhonu, kde jsme vždy pěstovali kytky.
Tak jsme kytky dali jinam a včeličky mají kde sbírat med.
A my možná budeme mít trochu máku na buchty.
No, není ta příroda úžasná?

Kopretiny

Jo, kopretiny, ty už člověk pomalu nevidí. A to jich bývaly plné louky.

Marně nějakou kopretinu a nejen tu vyhlížím při našich toulkách po okolí. Prostě nejsou a kdo ví, jestli ještě budou.

Stýská se mi po těch loukách mého mládí, plných lučních květů. Dnes, alespoň tady je to samá tzv. pastvina a to s loukou nemá nic společného.

A tak jsme si vypěstovali alespoň pár pravých kopretin. A založili záhonek s lučním kvítím. Málo, ale alespoň něco.

A nenadávejte, že prší! Ono je to hóóódně potřeba.

Taková obyčejná kůlna ( všechno je jinak)

Všiml jsem si jedné konečně úžasné věci. Počasí. Ono je totiž světe div se normální. Takové jaké bývalo. Teplo nic moc, každou chvíli prší. I ty mraky jsou povětšinou takové, jaké bývaly za našeho mládí.

A protože prší i dnes, opravil jsem a pověsil starý lustr, co jsem našel vyhozený ve stodole. Do chatičky sice ne, tam se nehodí, ale v altánku se mi líbí. To chybějící stínidlo budu muset ještě sehnat.

Jo, altánek. To bylo tak: Je třeba další kůlna, protože stávající je moc malá a není kam co dát. I koupil jsem pár trámků, prken, latí a k tomu plech na střechu. Jenže kde jí postavit, že jo.  Sem se nehodí, tady sice jo, ale je tu hory doly, tam je to daleko …. no materiál čekal rok.

A tu napadlo mojí ženušku to samé co mě. Postavit místo kůlny altán, aby pokud někdo ( čistě náhodou) přijede, bylo kde posedět. I na internetu vybrala takový, který se nám oběma líbil.

Objednáno v lednu ( to vymýšlíme nejvíc kravin, protože máme málo práce 🙂 ), dodáno v dubnu. Postaveno o týden později.

Altán je to sice hezký, ale chtělo by to ještě nějakou zástěnu. Jenže výhled je také hezký a zástěnou by bylo po výhledu. Udělám hradbičku, pravil jsem. Prkna mám, latě také …. kruci, čím to ohoblovat. A tak máme nejen altán, ale ještě i hoblovku.

No, a tohle přináší život na samotě. Chceš levně topit? Můžeš, ale pořiď si pilu a odmakej si to. Chceš kvalitní jídlo? Máš ho mít, ale bude tě to stát práci a určitě nebude zadarmo. Chceš žít uprostřed přírody? Tak tohle musí mít člověk pod kůží a pořádně zažráno. Kdo nezkusil, těžko pochopí.

Pitný režim na pionýrském táboře před léty padesáti

No, pionýrský se to jen jmenovalo. Slovo pionýr jsme tam nikdy neslyšeli.

A s tím pitím to bylo tak: ráno kuchařky pod okno jídelny postavily dva kýble s vodou. Do každého kýble nalily dvě lahve šťávy, zamíchaly, naběračku ponechaly a na parapet okna postavily dva hrnky.

Ano, čtete dobře, dva hrnky na celý tábor! A žádné oplachování, nebo nedej bože mytí.  Dvakrát denně ty hrnky vyměnily za čisté. A to jsme často byli líní a chlastali rovnou z naběračky.  Přesto jsme všichni byli zdraví, žádná epidemie, prostě nic. A víte proč?

Vy starší, ehm, mladí, krásní a chytří jako já ve třiašedesáti to víte také. Vysvětlete to prosím těm opravdu mladým, chytrým a krásným. Díky.