První prázdniny

Jedenkrát Strakonice pronesl jsem u pokladny vlakového nádraží začátkem prázdnin, léta páně 1972. Bylo mi patnáct a jako čerstvému absolventu deváté třídy ZDŠ mi ležel svět u nohou. Tak vzhůru do světa. Tedy k tetičce do Strakonic, kde si mi otevřel zcela jiný, dosud nepoznaný svět.

Já kluk spíš z vesnice než z maloměsta, dosud bydlící ve starém domku bez koupelny, jsem se ocitnul v právě postaveném,  ještě novotou vonícím paneláku s výtahem a pochopitelně i s koupelnou. A stal se ze mě lepší, t.j. městský člověk. Po krátkém poflakování po městě a nudění se doma, mi strýc nabídnul, zda bych nechtěl na brigádu k nim do fabriky.

Proč ne, řekl jsem si a záhy nastal den D, kdy jsem šel poprvé v životě do práce. Ovšem bylo před výplatou, a tak den před tím jsem musel dojít do krámu vrátit  láhve, to aby bylo ráno na autobus. ,,Domluvil jsem ti místo v chromovně, budeš tam mít víc, ale je to rizikové pracoviště, tak je ti osmnáct! Jasný?“ Bylo to jasný jak facka. Tedy mě, ostatní to naštěstí neřešili, neboť při pohledu na to ucho, t.j. na mě,  by jim to jasný moc nebylo.

I vyfasoval jsem dlouhou gumovou zástěru, gumovky a gumové rukavice. Hotový gumák ze mě byl. Galvanovna, hlásil nadpis nad vchodem do haly, ale nikdo tomu neřekl jinak než chromovna. Chromovaly se tam díly na motorky. Ta fabrika totiž byla ČZ Strakonice (kde jí je konec…), lidově zbrojovka.

Práce to byla jednoduchá, fyzicky nenáročná, a tak zbýval i čas na okukování holek. Obzvlášť skladnice Maruška se mi líbila. No, akorát líbila. Co se týkalo holek, byl jsem trouba. A navíc jak pravila moje tetička, v téže fabrice kantýnská: ,, Ta kouká výš, s tou nic nebude.“ Měla pravdu. Nebylo. Bylo a ve skutečnosti nebylo s jinou, ale popořadě.

A tak jsem chodil měsíc do práce a z práce, z práce občas nějakou holku doprovodil domů, ale jednu jsem doprovázel častěji. Dá se říci, že hodně často. Líbila se mi, hezky se s ní povídalo, jenže … já byl ještě patnáctiletý trouba a jí bylo dvacet jedna. Tak zůstalo u toho povídání. Naštěstí asi pro nás oba.

,, Až ti Kupka rozbije hubu, tak se nediv“, povídá jednou odpoledne strýc. Nechápavě na něj koukám a on pokračuje: ,,Jitka je vdaná, pokud ti to neřekla.“ No, neřekla. Já jí neřekl že to vím a doprovázel jí dál. Ale během krátké chvíle to tak nějak vyšumělo do ztracena. Zda v tom měl prsty můj strýc, nebo její manžel nevím. A ani mě to kupodivu nijak nerozhodilo.

Měsíc utekl jako voda, brigáda skončila a následovalo čtrnáct dní dovolené na Oslově, v podnikovém rekreačním středisku. No s tetičkou a strýcem pochopitelně. Těch čtrnáct dní bylo prostě bezva. Opět to byl pro mě úplně jiný, nepoznaný svět.

Jenže uteklo to a blížil se čas návratu, a také mé první výplaty. Ty rizikové příplatky byly opravdu na té výplatě znát. A tak v r. 1972 jsem jako patnáctiletý kluk pobral za jeden měsíc práce 2200,- Kčs čistého! O takové výplatě si mohl ledaskdo nechat jen zdát. Můj nástupní plat o tři roky později byl totiž 1800,-. Ovšem hrubého!

Tak tohle prosím byly moje nejkrásnější prázdniny.

P:S:

O tři roky později

,,Hádej kdo bydlí naproti v paneláku,“ povídá strýc při jedné z mých návštěv a potutelně se usmívá. ,,Jitka, támhle má okno a tady máš dalekohled“. Čekáte-li pokračování, tak nebylo. Jo, tím dalekohledem jsem se podíval.  Tečka.

P:P:S: Ale hezká holka to byla furt …

 

 

 

 

 

 

 

Prasátka

Prasečí hluboká orba

Prasátka se nám jaksi přemnožila. Myslím divoká prasata. Holt ještě není bída. Ono střelit prase je sice vzhledem ke způsobovaným škodám záslužná věc, získáte i velice chutné maso ale….  prostě je s tím spousta práce. Vyvrhnout, stáhnout, odvézt vzorek na rozbor a v konečném důsledku toho masa zase není nijak moc. Tedy pokud nestřelíte starou bachyni, na které si zas nepochutnáte.  A to nemluvím o tom, že se blbě trefíte a to postřelený prase do rána hledáte.

A tak prasátka ryjou a ryjou tak, že by hned šly sázet brambory. Což je nápad blbej, neboť prasátka by je sežrala první noc po zasazení.

 

Bylinky – Podběl lékařský

Usušený podběl

Prý když někde žijete delší dobu, začnou ve vašem okolí růst bylinky, které vaše tělo potřebuje. Něco na tom asi bude, neboť když jsem zde začal žít, záhy se zde objevila ve velkém množství třezalka tečkovaná. Ta je jak známo dobrá na uklidnění, lidově řečeno na psychiku. Sice jsem tento dar přírody nevyužil, ale ta příroda dobře věděla, co by mi tehdy prospělo. Příroda věděla, já v tu dobu ne. Tohle mi došlo mnohem později. To už jsem tu třezalku nepotřeboval a opět moudrá příroda to poznala, a třezalka tak nějak sama od sebe téměř zmizela.

A protože člověk žijící na samotě je přírodou obklopen neustále, vidí, jak se skladba rostlin v okolí mění. A není to tím, že krávy prdí, jak se nám některé hlavy pošahané snaží namluvit.

Teď se tu objevil podběl. Možná tu byl dříve, ale nevšiml jsem si ho. Až letos. Tak nevím, prý pomáhá při kašli a nachlazení. Na kašel netrpím a tak jen doufám, že mi tím příroda nechce cosi naznačit. Pro jistotu jsme ho trochu nasbírali a usušili.

 

Předjarní toulání 3

Já vím, jaro už ofiko je, ale příroda se aspoň tady probouzí velmi pomalu.

Ale využili jsme krásného dne a udělali si takový pěší jedenácti kilometrový výšlap. Naše cesta vedla krásnými lesními pěšinkami a jediná vyjímka byla vesnice Tis u Blatna.

Reklama

Občas na mě vykoukne na internetu reklama. Sice zbytečně, neboť 99,99% reklam ignoruji, ale….!

Vyskočila na mě reklama na maskáčovou bundu. Inu, tak trochu jsem se chytnul, neboť do lesa by se taková hodila. A tak jsem prohlížel a prohlížel a moc nechybělo a jednu jsem si málem objednal.

Ještě že málem. Říkám si: ,,Ty vole, k čemu ti to bude. Do lesa je to fuk v čem jdeš a jen vyhodíš část od června 2023 tak úžasně a nechutně zvýšeného důchodu.“

A tak ta jejich reklama vyšla na prázdno. Do lesa budu dál nosit to, co už dávno mám.

No, jednou jsme šli trochu dál než jsme plánovali. A já měl omylem na sobě starý vaťák, trochu otrhaný a dosti špinavý, neboť ho nosím ke zvířatům když kydám hnůj. I co čert nechtěl, potkali jsme nóbl rodinku. Ten jejich zhnusený pohled na mě byl opravdu nezapomenutelný. Někdo by se cítil blbě, ovšem já se doopravdy bavil. Neboť na rozdíl od nich, vím svoje. A jsem přesvědčen, že jsem stokrát svobodnější než oni. I v těch starých hadrech.

P.S. Do té tzv. civilizace chodím oblékán civilizovaně. I když … chodit jako bezďák, když bezďák nejsem má své kouzlo. Je to okno do duše ostatních.

P.P.S. Byla jedna paní, která se za mě styděla jen proto, že jsem nosil jako živnostník montérky a nejsem ing. I to se stává.

 

Předjarní toulání 2.

Kdysi, a vlastně to není tak dávno, tekl kousek za naší chatičkou potůček. V mapách zakreslený zůstal, ovšem ve skutečnosti už není. Je sucho.

A tak nezbývá, než vyrazit kousek dál k jiným pramenům. Ano, pramenům, neboť jich je více a postupně vytvářejí ten nám ( a i přírodě) chybějící potok.

Vzhledem k tomu, že naši předci vytvořili kaskádu malých, dnes dávno zanesených přehrad, muselo v tomto kraji být vody více než dostatek. Dnes už se o tyto mini přehrady nikdo nestará, jsou zanesené a tak ta vzácná voda pokud vůbec naprší, rychle mizí z naší krajiny. Kdo by to čistil, peníze jsou potřeba na jiné věci. To jen naši předci věděli proč tak činí. My jsme prý chytřejší než oni.

Kaskáda malých přehrad (je jich hodně)

No jo, nová doba a smutek na duši. Na té mojí duši. Ostatním je to asi jedno, ti si vodu koupí v hypersuper. Balenou a v plastu. Dokonce s chemickou příchutí. Zatím ……

Važme si vody, bez vody není nic.

Jonáš (scifi povídka)

Jonáš by ještě spal, ale vzbudila ho zima. Začínalo se rozednívat a tak vstal, přisunul stoličku ke kamnům a roztopil oheň. Přes sklo dvířek hleděl do plamenů a čekal, než bude moci na třísky přiložit větší poleno.

Už to bude rok, pomyslel si. Rok co neviděl  člověka, rok co odešel sem do hor před světem, který nebyl  k žití. Odešel v poslední chvíli, později bylo prakticky nemožné přidělenou zónu opustit.

Dochází zásoby, pomyslel si. Tehdy, když sem tahal jídlo které vydrží, si myslel, že se tu skryje jen na chvíli, než ten teror tam dole pomine. Jenže jak věděl z rádia na kličku, teror se jen stupňoval. A také se dozvěděl, že s takovými ilegály jako je on, vláda zatočí. A to bez milosti. Co znamená bez milosti, jenom tušil a po pravdě řečeno, bylo to ve skutečnosti ještě horší.

Ta jeho bouda podobná seníku byla skryta daleko v lesích celkem dobře. Lidé měli zákaz opouštět přidělenou zónu kde byli ubytováni, a tak ani nehrozilo, že by ho někdo objevil.

Bylo mu však jasné, že je jen otázka času, kdy nad ním přeletí průzkumný dron nebo vrtulník a budou ho mít. Dokonce se divil, že se to ještě nestalo. Věděl že to jednou přijde a jen doufal, že stihne vytáhnout svojí pistoli, ohnout ruku v lokti na úroveň hlavy a zmáčknout spoušť.  Táhlo mu na sedmdesát a neměl zájem zbytek života hnít v lepším případě v base, tom horším raději nemyslet. Vlastně už ani neměl pro co žít. Ten Nový Systém mu vzal úplně vše co pro něj mělo smysl. Vlastně žil jako ta zvířata okolo. Sehnat jídlo, odpočívat a spát. Na rozdíl od nich však musel v zimě topit.

Z úvah ho vytáhl podivný, bzučivý zvuk, který už málem neznal. Vyhlédl z okna a asi padesát metrů od něj se vznášel dron. Několikrát obletěl jeho  obydlí, poté odlétl trochu dále.

Jonáš těžce dosedl na židli a přemýšlel co dál. Přemýšlet nemusel.  Na zlomek sekundy ucítil nesnesitelnou bolest v hlavě a zároveň na srdci. Už nevěděl, že v témže okamžiku, kdy dopadl na zem mrtev, se on a jeho obydlí proměnilo v popel.

O nových zbraních a zneužití nově objevené energie tušit opravdu nemohl.