Jonáš by ještě spal, ale vzbudila ho zima. Začínalo se rozednívat a tak vstal, přisunul stoličku ke kamnům a roztopil oheň. Přes sklo dvířek hleděl do plamenů a čekal, než bude moci na třísky přiložit větší poleno.
Už to bude rok, pomyslel si. Rok co neviděl člověka, rok co odešel sem do hor před světem, který nebyl k žití. Odešel v poslední chvíli, později bylo prakticky nemožné přidělenou zónu opustit.
Dochází zásoby, pomyslel si. Tehdy, když sem tahal jídlo které vydrží, si myslel, že se tu skryje jen na chvíli, než ten teror tam dole pomine. Jenže jak věděl z rádia na kličku, teror se jen stupňoval. A také se dozvěděl, že s takovými ilegály jako je on, vláda zatočí. A to bez milosti. Co znamená bez milosti, jenom tušil a po pravdě řečeno, bylo to ve skutečnosti ještě horší.
Ta jeho bouda podobná seníku byla skryta daleko v lesích celkem dobře. Lidé měli zákaz opouštět přidělenou zónu kde byli ubytováni, a tak ani nehrozilo, že by ho někdo objevil.
Bylo mu však jasné, že je jen otázka času, kdy nad ním přeletí průzkumný dron nebo vrtulník a budou ho mít. Dokonce se divil, že se to ještě nestalo. Věděl že to jednou přijde a jen doufal, že stihne vytáhnout svojí pistoli, ohnout ruku v lokti na úroveň hlavy a zmáčknout spoušť. Táhlo mu na sedmdesát a neměl zájem zbytek života hnít v lepším případě v base, tom horším raději nemyslet. Vlastně už ani neměl pro co žít. Ten Nový Systém mu vzal úplně vše co pro něj mělo smysl. Vlastně žil jako ta zvířata okolo. Sehnat jídlo, odpočívat a spát. Na rozdíl od nich však musel v zimě topit.
Z úvah ho vytáhl podivný, bzučivý zvuk, který už málem neznal. Vyhlédl z okna a asi padesát metrů od něj se vznášel dron. Několikrát obletěl jeho obydlí, poté odlétl trochu dále.
Jonáš těžce dosedl na židli a přemýšlel co dál. Přemýšlet nemusel. Na zlomek sekundy ucítil nesnesitelnou bolest v hlavě a zároveň na srdci. Už nevěděl, že v témže okamžiku, kdy dopadl na zem mrtev, se on a jeho obydlí proměnilo v popel.
O nových zbraních a zneužití nově objevené energie tušit opravdu nemohl.