Už zde máme 40 cm sněhu, což tady nepamatujeme.

Zimní počasí svádí k lenošení doma. Fakt je, že pohodlíčko příjemně vytopené chaty k tomu přímo vybízí. Jenže to bychom pěkně zlenivěli a tak mimo krmení zvířat, což moc práce nedá, chodíme na procházky zdejší, místy ještě téměř panenskou přírodou. Denně ujdeme tak tři až pět kilometrů.

A stále je co obdivovat a stále jsou místa, kde  jsme ještě nebyli. K tomu jsme se dozvěděli, že kousek od nás je zaniklá středověká vesnice. To potom fantazie pracuje naplno. Je to zvláštní, léta jsme chodili kolem a mě to do toho místa vždycky přitahovalo. No, teď už vím proč. A i tak, zdejší krajina je hodně tajemná a dávná historie z ní přímo dýchá.

A tak si tu v klidu chodíme a hádáme, jak to zde asi vypadalo před mnoha a mnoha léty. Zcela určitě bychom se hodně divili. Asi by se divil i poslední majitel zdejšího panství Vladimír, hrabě Lažanský že se mu tady prochází Vladimír, důchodce z Ovčárny :-).

Ráno nás vzbudila Eliška svým me eéé v půl osmé. Mžourám očima do čerstvě napadaného sněhu a zjišťuji, že je nádherně.

Dáme si meltu a mazanec s jahodovou marmeládou, nakrmíme zvířata a Evinka založí na guláš z jelena. Náš mladej se náhodou trefil, a tak máme parádní masíčko.

Přiložíme do kamen tak, aby se gulášek pomalu vařil a jdeme se projít do lesa.

Asi jsme si měli vzít repelent, protože světe div se, létají komáři. Asi nějaký arktický druh.

Nikde ani človíčka, jen úžasné ticho a my. A tak si jdeme v čerstvě napadaném sněhu a za námi jen naše stopy.

Cestou jsme zahlídli srnku. Jenže o nás věděla dřív než my o ní, a tak jsem jí nestihl vyfotit.

Zima tady nahoře je opravdu nádherná.

Po příchodu domů doděláme guláš a vegetíme u kamen. Klídek a pohoda. Předvánoční šílenství se u nás opravdu nekoná.