V šest ráno

Když v šest ráno otevřete okno …
… a místo kraválu města je úžasné ticho a jen ptáci zpívají.
Vylíhlo se nám dalších pět kuřátek. Po 16ti hodinách je přendám z líhně do bedny pod infra lampu. Ráno se jdu podívat jak se jim daří a jedno kuřátko v koutě už studené, bez známek života. Odběhlo tam, kde už lampa nehřeje a neumělo se vrátit. Inu, i to se stává.
Hodím ho ven na trávu s tím, že až nakrmím ho uklidím.
Sluníčko hřeje a milé kuře se probralo k životu. Honem zpět do líhně kde je teplo. No, kuře se má už třetí den čile k světu.
Někdy se dějí i zázraky.
Pozn.: Kuře má po vylíhnutí žloutkový váček, který mu zajistí živiny na 24 hodin.

Blondýnka

Tak mě náš mladej přemluvil abych s ním jel do hypersuper. Sice jsem se zdráhal, ale když moje ženuška prohlásila, že by bylo dobré ještě něco dokoupit, nechal jsem se ukecat.
Roušky jsme neměli a tak přišel ke slovu nákrčník přetažený až přes nos. Sice v tom bylo horko, ale dalo se to vydržet.
V klidu jsme nakoupili a ukládali nákup do auta.
Koukám, kam se zeťák zahleděl a no jooo, atraktivní blondýnka. Tedy nevím, zda koukal na ní, nebo na její fáro, ale jak ho znám, tak na obojí.
Koukla po nás a vydala se k nám. Hezky se usmála ( bylo to vidět i přes roušku) a dvě roušky nám podala.
Se slovy abychom se měli hezky odešla a odjela. Naštěstí jsme stihli aspoň poděkovat.
P.S. Koukali jsme s otevřenou hubou a shodli se, že byla fakt pěkná. Ta rouška přece 😂. Blondýnka víc, ale pšššt.😊

Tohle pro kozy není

Dnes jsme využili údajné nákupní paniky a vyrazili též na nákup. Nikoliv však tam kde prodávají potraviny, ale úplně jinam. Do zahradnictví.

Parkoviště bylo prázdné a personál velice ochotný. Výběr všeho více než dostatečný. Nechali jsme tam zbytek důchodu a spokojeni odjeli sázet.

Doma nás radostně přivítaly kozy a nadšeně se k nám hnaly vidouce, že neseme něco zeleného. Jenže tohle pro vás holky opravdu není. Vy myslíte jenom na žrádlo a estetično vám nic neříká. Roste vám travička a večer dostanete šrot. Nikoliv železný ale z ječmene. My si dáme kafíčko a půjdeme sázet.

Bude tuhá zima, indiáni štípou dřevo

Naše dcerunka vyměnila s hajným dva balíky sena za jeden dub. Dub to byl veliký, převeliký. Čtyřiceticentimetrová lišta v pile na to nestačila. A unést třiceticentimetrový špalek, to už byl na moje stará záda problém. Ale je rozřezáno a rozštípáno. Dva roky necháme vyschnout a pak bude čím topit celou zimu. Ještě až se uvolní dřevník to složit pod střechu.
Tuhle jsem četl, že sovětští, ehm, pardon, američtí vědci vyzkoumali, že topení dřevem v kamnech přináší stres. Tak nevím, zatím jsme v naprosté pohodě a stres nám to nepřináší ani v nejmenším. Kdybychom dali na všechny „fjedecké“ výzkumy, tak jsme asi dávno po smrti.
Nám stačí selský rozum a poděkování předkům za jejich znalosti, které mnoho lidí cíleně zapomíná, neboť to není pokrokové. V některých (docela častých) případech je pokrok cesta do pekel. Viz stav našich polí a lesů.

Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.

Bábovka z pohanky

Rychlé a velice chutné !

125 g cukru krystal a 2 vejce ušleháme společně. Přidáme 125 g pohankové mouky a 1/8 l mléka a 1/8 l oleje, 1/2 prášku do pečiva.

Umícháme těsto a nalijeme do hřbetu na pečení vymazaného a vysypaného strouhankou.

Pečeme na 200 – 230 st. 30 minut.

Chrám konzumu – úvaha vidláka

Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.

 

 

Řidič

 

Ještě, že nemáme chatu za horizontem

I stalo se, že k nám musela zavítat zásilková služba, neboť měla doručit balíček.
Řidiče, který sem opravdu vyjímečně zajíždí, musí jeho práce neskutečně bavit, neboť vždycky přijede totálně nasraný.
I tentokrát vylezl z auta a tvářil se jako kakabus.
No, tentokrát narazil na Evinku.
E ,, Jé, já jsem se na vás tak těšila …“ a smála se jak ona to umí
Ř ,, Já ne!!!“
E ,, Ježiši ale to je škoda“
Ř ,,Není!!! A v zimě sem jezdit nebudu!!! S tím nepočítejte!!“
Předal balíček, kola prohrábnul po kravském lejnu a vzteky odjel.
Já nevím, asi se mu tady nelíbí. A to je na něj Evinka tak milá. 

Cesty

Staré cesty mají zvláštní kouzlo. Kdo je vybudoval, proč a kdo po nich asi chodil.
Proč šel tam, kam šel, na co asi myslel? Byl smutný, nebo veselý, utahaný z práce na poli, nebo šel za svojí milou do vedlejší vesnice?
Mnoho cest zavál čas, tak jako příběhy dnes už bezejmenných pocestných.
Některé cesty zůstaly, jiné si příroda vzala zpátky. Co asi tak za hodně, hodně let zbude z dnešních cest? Kdo po nich jednou bude chodit?
Cest je dnes málo. Nejen cest pro pěší, ale i cestiček k těm druhým. Dnes jsou dálnice. Rychle tam, rychle zpátky. Vnímat to, že je kolem příroda která nespěchá, na to není čas. Rychle a ještě rychleji.
Ale kam rychleji? A proč rychleji? Všechno fofrem. I ty vztahy mezi lidmi.
Samé otázky, ale odpověď jenom tuším.

1 2 3 7