Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.
Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka.
Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.
Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.
To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.
Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.
Jenže občas ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.
Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….
….Již brzy. I ve vašem městě.
