Chrám konzumu – úvaha vidláka

Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.

 

 

Řidič

 

Ještě, že nemáme chatu za horizontem

I stalo se, že k nám musela zavítat zásilková služba, neboť měla doručit balíček.
Řidiče, který sem opravdu vyjímečně zajíždí, musí jeho práce neskutečně bavit, neboť vždycky přijede totálně nasraný.
I tentokrát vylezl z auta a tvářil se jako kakabus.
No, tentokrát narazil na Evinku.
E ,, Jé, já jsem se na vás tak těšila …“ a smála se jak ona to umí
Ř ,, Já ne!!!“
E ,, Ježiši ale to je škoda“
Ř ,,Není!!! A v zimě sem jezdit nebudu!!! S tím nepočítejte!!“
Předal balíček, kola prohrábnul po kravském lejnu a vzteky odjel.
Já nevím, asi se mu tady nelíbí. A to je na něj Evinka tak milá. 

Cesty

Staré cesty mají zvláštní kouzlo. Kdo je vybudoval, proč a kdo po nich asi chodil.
Proč šel tam, kam šel, na co asi myslel? Byl smutný, nebo veselý, utahaný z práce na poli, nebo šel za svojí milou do vedlejší vesnice?
Mnoho cest zavál čas, tak jako příběhy dnes už bezejmenných pocestných.
Některé cesty zůstaly, jiné si příroda vzala zpátky. Co asi tak za hodně, hodně let zbude z dnešních cest? Kdo po nich jednou bude chodit?
Cest je dnes málo. Nejen cest pro pěší, ale i cestiček k těm druhým. Dnes jsou dálnice. Rychle tam, rychle zpátky. Vnímat to, že je kolem příroda která nespěchá, na to není čas. Rychle a ještě rychleji.
Ale kam rychleji? A proč rychleji? Všechno fofrem. I ty vztahy mezi lidmi.
Samé otázky, ale odpověď jenom tuším.

Já jsem z toho pytlík

Tak prý obchodní řetězce nahradí igelitové pytlíky pytlíkama z bavlny. Pytlík si zákazník sám vypere a může jej použít znovu. Prý je to ekologické. Hmm, tak jo.

Co to znamená? Pole, sice ne u nás, ale jinde zasereme ještě více umělými hnojivy a chemickými postřiky. Zpracování bavlny – další sajrajt do přírody. Následuje převoz přes půl zeměkoule. CO2 nevadí? Jak kdy, že jo.

No a nakonec si zasereme vodu práškama na praní, až ten ekozázrak budeme prát.

Připomíná mi to jednu akci, na které používali místo kelímků porcelánové hrnky. Paráda. Jenže ty hrnky vozili 20 km do myčky!!!

Opsáno z internetu

Vynikající reakce novináře od SkyNews Australia mladým lidem, kteří nedávno projevili protest proti změně klimatu :

“ Jste první generace, která vyžaduje klimatizaci v každé místnosti; všechny vaše lekce jsou prováděny na počítači; máte TV v každé místnosti; strávíte všechny dny s elektronickými prostředky; místo aby jste šli do školy, používáte velké množství vozidel, která ucpávají veřejné ulice; Jste největším spotřebitelem spotřebního zboží v historii a neustále nakupujete nejdražší oblečení, aby bylo “ módní „; Váš protest je inzerován digitálně a elektronicky.

Mládeži, než budete protestovat, vypněte klimatizaci, choďte do školy pěšky, vypněte telefon a čtete knihu, místo nákupu baleného jídla si připravte sendvič.

Nic z toho se nestane, protože jste sobecký, špatně vzdělaní, ovládaní lidmi, kteří vás používají, tvrzením, že jste ušlechtilá věc, zatímco si užíváte ten nejdivočejší západní luxus “ Probuďte se, napřed vyrosťte a zavřete ústa. Před protestováním se prvně informujte o skutečnostech.“

RUČNÍ DOBA – už je dávno pryč

Bývaly doby, kdy se vše vyrábělo ručně, s ručními nástroji. Ať už šlo o věci do kuchyně, do hospodářství, nábytek a nebo jenom o něco hezkého. I po mnoha létech mají tyto věci duši a duši umějí pohladit.

Ano, byly drahé, vzácné a bylo jich málo. A lidé si jich vážili, dědily se často z generaci na generaci. Třeba taková násada ke hrábím byla přímo vyleštěná od rukou, které s ní pracovaly. Nejen vyleštěná, ona byla jakoby nalakovaná. Jenom to nebyl lak, ale pot a oděrky kůže. Časem to ztvrdlo tak, že od laku to bylo k nerozeznání. Ano, lidé se nadřeli tak, že už si to nikdo z nás nedovede představit. Nikdo z nás nechce, aby se to vrátilo. Ale proč si dnes ničeho nevážíme?

Dnes se koupí nové hrábě ( pokud je ještě někdo vůbec potřebuje), někam se pohodí a jdou se koupit nové.

Šel čas, přišla výroba v továrnách a věci začaly být čím dál levnější. Jestli hezčí, to záleží na úhlu pohledu. Ze začátku možná i trvanlivé, což už dávno není pravda. Jeden výrobek jako druhý. A hlavně neopravitelný. Ještě tak opravovat, kam bychom přišli, výroba musí běžet.

A tak si lidé ničeho neváží, jídlem počínaje a výrobky konče. Hlavně hromadit krámy. Jak to naše prababičky jen dělaly? Neměly roboty, myčky, pračky atd. Já vím jak to dělaly. Ručně! Už slyším námitku, že nemusely chodit do práce. Nemusely, ale uživily rodinu z toho co chlap přinesl. No, dnes když musí mít veškerý luxus tak holt musí. Otázka je, co to je luxus. Dovolená u moře? Pcháá. Fakt luxus. Dnes se totiž nikdo nechce smířit s tím, že je prostě chudý. Je to taky netěšilo, ale neměly z toho trauma, ani se kvůli tomu hned nerozváděly.

Každý má v PC tisíce fotek. Kolik si jich prohlédnou naši pravnuci? Já vám to povím. Pokud je nevytisknete, tak ani jednu. Nebude na čem.

Touha lidí tvořit vlastníma rukama někam ustoupila. Ono také proč, vždyť jde všechno koupit. A navíc, mají to ti nahoře dobře spočítané. Za materiál dáte víc, než když si výrobek koupíte hotový. Jen jednu vadu ten hotový vždycky má: nemá duši a nemáte radost z toho, že jste něco, i třeba nedokonalého vytvořili vlastníma rukama. Ten pocit je totiž k nezaplacení.

Tak, a jdu zaorat hnůj, abychom měli příští rok dostatek brambor. Podotýkám, že díky pokroku nikoliv kravským potahem.

Přesto: lidi brzděte !

 

 

L. P. 2035

Nějak to moc rychle letí. Tedy čas. Už tady jsme osmý rok.

Prý lidi touží žít ve městě. Tak ať si tam žijí, když se jim tam tolik líbí. Jenže to má jeden háček. Jsou úplně odpojeni od přírody a vymýšlí kraviny. Například to, že chovat krávy je hrozně špatné, protože prdí a pak se otepluje planeta.

No dobře, hovězí téměř nejím, tak by mi to mohlo být fuk a měl bych se radovat, jak zase bude počasí normální. Jenže těm ,,yntelygentům“ jaksi nedošla spousta souvislostí. Nebude hamburger v mekáči. A to by byl megaprůůůůůser.

Nebude mléko a tím pádem ani žádný výrobek z něj. To by mi nevadilo, máme kozy ( než zakáží i ty) a mléko v krámu nekupujeme.

Co mi ale vadí je to, že bez hnoje který produkují právě ty krávy je za pár let to, co je dnes téměř na každém poli – mrtvá hmota. Zelené hnojení to opravdu nezachrání.

Nažerem se tedy salátu, GMO sóji a GMO řepky. Vše chemicky pohnojíme, postříkáme, zeleninu vypěstujeme hydroponicky. To už umíme. Otázka je, kolik taková zelenina bude obsahovat tělu prospěšných látek. No nevadí, koupíme si umělé vitamíny a potravinové doplňky. A máme vyhráno.

Jo, vlastně ještě ne, ještě zbývá zakázat prasata, ovce, králíky, slepice, kachny, husy, krocany a zlikvidovat vše živé. Jediné povolené maso budou chemokuřata z velkochovů. A to jen dočasně.

Ještě bych navrhnul vykácet všechny lesy a vše vybetovovat, případně vyasfaltovat. Zrušit všechny elektrárny mimo těch no, ehm …  na sluníčko a na vítr.

Jo a když auto, tak jedině na elektriku.

Copak nám ještě zbývá? Už to mám! Zbývá člověk!!! Ten taky prdí. Pryč s ním!!!! Konečně se planeta přestane přehřívat a bude ráj na zemi.

Rada na závěr: neberte mě vážně, možná mi z té samoty hrabe. I když  … George Orwell a jeho román 1984 ??? Bylo to varování, nikoliv návod!

1 2 3 6