Naše dcerunka vyměnila s hajným dva balíky sena za jeden dub. Dub to byl veliký, převeliký. Čtyřiceticentimetrová lišta v pile na to nestačila. A unést třiceticentimetrový špalek, to už byl na moje stará záda problém. Ale je rozřezáno a rozštípáno. Dva roky necháme vyschnout a pak bude čím topit celou zimu. Ještě až se uvolní dřevník to složit pod střechu.
Tuhle jsem četl, že sovětští, ehm, pardon, američtí vědci vyzkoumali, že topení dřevem v kamnech přináší stres. Tak nevím, zatím jsme v naprosté pohodě a stres nám to nepřináší ani v nejmenším. Kdybychom dali na všechny „fjedecké“ výzkumy, tak jsme asi dávno po smrti.
Nám stačí selský rozum a poděkování předkům za jejich znalosti, které mnoho lidí cíleně zapomíná, neboť to není pokrokové. V některých (docela častých) případech je pokrok cesta do pekel. Viz stav našich polí a lesů.

Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.

Rychlé a velice chutné !

125 g cukru krystal a 2 vejce ušleháme společně. Přidáme 125 g pohankové mouky a 1/8 l mléka a 1/8 l oleje, 1/2 prášku do pečiva.

Umícháme těsto a nalijeme do hřbetu na pečení vymazaného a vysypaného strouhankou.

Pečeme na 200 – 230 st. 30 minut.

Přeji všem hodným lidičkám hezké Vánoce a v příštím roce hodně zdraví, pohody a také aspoň trochu spokojenosti.

Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.

I stalo se, že k nám musela zavítat zásilková služba, neboť měla doručit balíček.
Řidiče, který sem opravdu vyjímečně zajíždí, musí jeho práce neskutečně bavit, neboť vždycky přijede totálně nasraný.
I tentokrát vylezl z auta a tvářil se jako kakabus.
No, tentokrát narazil na Evinku.
E ,, Jé, já jsem se na vás tak těšila …“ a smála se jak ona to umí
Ř ,, Já ne!!!“
E ,, Ježiši ale to je škoda“
Ř ,,Není!!! A v zimě sem jezdit nebudu!!! S tím nepočítejte!!“
Předal balíček, kola prohrábnul po kravském lejnu a vzteky odjel.
Já nevím, asi se mu tady nelíbí. A to je na něj Evinka tak milá. 

Tak prý obchodní řetězce nahradí igelitové pytlíky pytlíkama z bavlny. Pytlík si zákazník sám vypere a může jej použít znovu. Prý je to ekologické. Hmm, tak jo.

Co to znamená? Pole, sice ne u nás, ale jinde zasereme ještě více umělými hnojivy a chemickými postřiky. Zpracování bavlny – další sajrajt do přírody. Následuje převoz přes půl zeměkoule. CO2 nevadí? Jak kdy, že jo.

No a nakonec si zasereme vodu práškama na praní, až ten ekozázrak budeme prát.

Připomíná mi to jednu akci, na které používali místo kelímků porcelánové hrnky. Paráda. Jenže ty hrnky vozili 20 km do myčky!!!

Zítra se chystám vařit sirup z cukrové řepy. Pokud se k tomu dostanu, dám sem postup i s fotkama.

Cukrovku jsme sehnali, teď jí jdu vyprat a zítra to vypukne 🙂

Vynikající reakce novináře od SkyNews Australia mladým lidem, kteří nedávno projevili protest proti změně klimatu :

“ Jste první generace, která vyžaduje klimatizaci v každé místnosti; všechny vaše lekce jsou prováděny na počítači; máte TV v každé místnosti; strávíte všechny dny s elektronickými prostředky; místo aby jste šli do školy, používáte velké množství vozidel, která ucpávají veřejné ulice; Jste největším spotřebitelem spotřebního zboží v historii a neustále nakupujete nejdražší oblečení, aby bylo “ módní „; Váš protest je inzerován digitálně a elektronicky.

Mládeži, než budete protestovat, vypněte klimatizaci, choďte do školy pěšky, vypněte telefon a čtete knihu, místo nákupu baleného jídla si připravte sendvič.

Nic z toho se nestane, protože jste sobecký, špatně vzdělaní, ovládaní lidmi, kteří vás používají, tvrzením, že jste ušlechtilá věc, zatímco si užíváte ten nejdivočejší západní luxus “ Probuďte se, napřed vyrosťte a zavřete ústa. Před protestováním se prvně informujte o skutečnostech.“