Poděkování na internu v nemocnici Kadaň

Jíte zdravě, žijete na samotě kde vzduch už čerstvější být nemůže, a přesto vám život nadělí překvápko a jste tam raz dva. Kde? Ve špitálu. Žádný úraz, žádná nemoc, stačilo blbě vdechnout do plic oříšek aniž bych o tom věděl. No a za nějaký čas je na světě pacient, kterého vůbec nic nebolí, jen kašle krev. A to hodně.

Oříšek z plic už je venku a já tímto děkuji lékařům i sestřičkám do nemocnice v Kadani i v Ústí za perfektně zvládnutou péči o jednoho důchodce.

P.S. Už zase skáču přes kaluže … tedy pokud zaprší. 🙂

 

 

 

 

 

 

Vzpomínky z nemocničního pokoje I.

Napůl spím, napůl bdím. Chvilku koukám přes okno na břízu venku. Vidím jí z postele jen kousek a ten kousíček přírody uprostřed města mi připomene domov. Připomene však i to, jak málo stačí aby naprosto zdravý člověk skončil v nemocnici.

Z rozjímání mě vyruší sestra s injekcí. Už se ani neptám co za lahůdku dostanu do žíly. Koukám jak ampule zmizí v mém těle a ani nevím proč, tiše poděkuji. Nezúčastněně se na mě podívá, nade mě pověsí další kapačku a jak tiše přišla, tak tiše odejde.

Cvak, cvak, cvak … hodiny nade dveřmi odměřují čas. Ten čas je však úplně jiný. Vleče se a utíká zároveň.

Na protější stěně visí velká skleněná deska. Ta deska je bez duše, bez emocí, bez krásy. Prázdnota v tom nejhlubším smyslu slova. Není na ní vůbec nic, na čem by s radostí spočinulo oko. Beru do ruky ovladač a po asi deseti létech opět pouštím TV. Nezklamalo to. Obsah stejně prázdný, bez duše, bez emocí, bez krásy jako obal. Přepnu všechny čtyři kanály ( výstižný název pro ten obsah) a znechuceně tu hrůzu vypínám. Napadá mě, že ten monitor nad mojí postelí je zajímavější. Hezky tam běží barevné vlnovky, občas zapípá a ta bedna má aspoň nějaké knoflíky.

Za chvilku přijde Vanessa, s roztomilým přízvukem se zeptá zda mě něco nebolí, a oznámí mi, že zítra jedu na výlet do Ústí. Vanessa není milenka, nýbrž ošetřující lékařka s vizáží éterické víly a v Ústí mě čeká velmi nepříjemný zákrok.

No, houkačkou mi houkli, svíčku zatím nezhasli. Tak posílám jedno velké díky do Kadaně a jedno velké díky tam nahoru tomu mému andílkovi.

 

 

 

 

 

 

V šest ráno

Když v šest ráno otevřete okno …
… a místo kraválu města je úžasné ticho a jen ptáci zpívají.
Vylíhlo se nám dalších pět kuřátek. Po 16ti hodinách je přendám z líhně do bedny pod infra lampu. Ráno se jdu podívat jak se jim daří a jedno kuřátko v koutě už studené, bez známek života. Odběhlo tam, kde už lampa nehřeje a neumělo se vrátit. Inu, i to se stává.
Hodím ho ven na trávu s tím, že až nakrmím ho uklidím.
Sluníčko hřeje a milé kuře se probralo k životu. Honem zpět do líhně kde je teplo. No, kuře se má už třetí den čile k světu.
Někdy se dějí i zázraky.
Pozn.: Kuře má po vylíhnutí žloutkový váček, který mu zajistí živiny na 24 hodin.

Blondýnka

Tak mě náš mladej přemluvil abych s ním jel do hypersuper. Sice jsem se zdráhal, ale když moje ženuška prohlásila, že by bylo dobré ještě něco dokoupit, nechal jsem se ukecat.
Roušky jsme neměli a tak přišel ke slovu nákrčník přetažený až přes nos. Sice v tom bylo horko, ale dalo se to vydržet.
V klidu jsme nakoupili a ukládali nákup do auta.
Koukám, kam se zeťák zahleděl a no jooo, atraktivní blondýnka. Tedy nevím, zda koukal na ní, nebo na její fáro, ale jak ho znám, tak na obojí.
Koukla po nás a vydala se k nám. Hezky se usmála ( bylo to vidět i přes roušku) a dvě roušky nám podala.
Se slovy abychom se měli hezky odešla a odjela. Naštěstí jsme stihli aspoň poděkovat.
P.S. Koukali jsme s otevřenou hubou a shodli se, že byla fakt pěkná. Ta rouška přece 😂. Blondýnka víc, ale pšššt.😊

Tohle pro kozy není

Dnes jsme využili údajné nákupní paniky a vyrazili též na nákup. Nikoliv však tam kde prodávají potraviny, ale úplně jinam. Do zahradnictví.

Parkoviště bylo prázdné a personál velice ochotný. Výběr všeho více než dostatečný. Nechali jsme tam zbytek důchodu a spokojeni odjeli sázet.

Doma nás radostně přivítaly kozy a nadšeně se k nám hnaly vidouce, že neseme něco zeleného. Jenže tohle pro vás holky opravdu není. Vy myslíte jenom na žrádlo a estetično vám nic neříká. Roste vám travička a večer dostanete šrot. Nikoliv železný ale z ječmene. My si dáme kafíčko a půjdeme sázet.

Bude tuhá zima, indiáni štípou dřevo

Naše dcerunka vyměnila s hajným dva balíky sena za jeden dub. Dub to byl veliký, převeliký. Čtyřiceticentimetrová lišta v pile na to nestačila. A unést třiceticentimetrový špalek, to už byl na moje stará záda problém. Ale je rozřezáno a rozštípáno. Dva roky necháme vyschnout a pak bude čím topit celou zimu. Ještě až se uvolní dřevník to složit pod střechu.
Tuhle jsem četl, že sovětští, ehm, pardon, američtí vědci vyzkoumali, že topení dřevem v kamnech přináší stres. Tak nevím, zatím jsme v naprosté pohodě a stres nám to nepřináší ani v nejmenším. Kdybychom dali na všechny „fjedecké“ výzkumy, tak jsme asi dávno po smrti.
Nám stačí selský rozum a poděkování předkům za jejich znalosti, které mnoho lidí cíleně zapomíná, neboť to není pokrokové. V některých (docela častých) případech je pokrok cesta do pekel. Viz stav našich polí a lesů.

Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.

Bábovka z pohanky

Rychlé a velice chutné !

125 g cukru krystal a 2 vejce ušleháme společně. Přidáme 125 g pohankové mouky a 1/8 l mléka a 1/8 l oleje, 1/2 prášku do pečiva.

Umícháme těsto a nalijeme do hřbetu na pečení vymazaného a vysypaného strouhankou.

Pečeme na 200 – 230 st. 30 minut.

1 2 3 7