Radosti
Podle počasí to nevypadá že by byla za námi zima, ale kozám je to jedno. Tak, jako každý rok zhruba v půlce března porodí kůzlata. Některý rok je teplo, jiný rok je ještě třeba sníh. No, co mají dělat, termín je termín.
A kůzlata jsou chytrá. I když každá koza porodí úplně jinde, jak jsou schopná jen malinko chodit, utvoří chumel aby se zahřívala navzájem a bylo jim tepleji. A maminy je neomylně poznají a vždy dají napít jen těm svým. 
Teď nabírají síly, ale jak bude tepleji, budou pěkně dovádět a bude s nimi spousta legrace.
A za chvíli budou rodit také králíci, takže radostných událostí bude dostatek.
A nás čeká zase nejen spousta práce, ale též radostí.
Jaro
Venku je zima, první jarní den bude až za týden, ale našim kozám to nevadí.
Tak, jako každý rok v půlce března porodily krásná kůzlátka a pečlivě se o ně starají.
Zatím jich máme pět a to má ještě jedna koza rodit.
Zatím když nepapají, tak spí. Musí nabrat sílu, aby až vysvitne sluníčko mohla skotačit.
Konečně první kuře
Jak jsem už psal dříve, příroda učí trpělivosti i tomu, že vše na světě má svůj čas.
Chcete – li kuřecí řízek, můžete si jej koupit a máte ho hned. Tedy až na tu kvalitu. Ovšem přijdete o spoustu věcí. Jak těch hezkých, tak i hezkých méně.
Malá kuřátka kupujeme jednodenní. I tak čekáme na ten řízek skoro půl roku. Ono kuře vyrostlé ze 30 dní jaksi není ono.
Kupovat kuřátka je sice fajn, ale vidět jak se vylíhne kuře je o něčem jiném. Netrpělivě čekáte 21 dní, než nastane ten úžasný okamžik. Napřed praskne skořápka a pomalu se ven začne klubat ten malinký tvoreček. Dá mu to hodně moc práce se dostat ven, proto každou chvilku odpočívá. No a když to dobře dopadne, je venku. Za chvíli uschne a bude roztomilý fešák. Druhý den už začne papat a růst.
Když se na tohle díváte, zapomenete na všechny starosti.
Králíci – pohádka pro děti, nebo také návod na horší časy
Je jasné, že jakmile začnete bydlet na samotě, pořídíte si nějaká zvířata. A tak, jako každý začnete slepicemi.
Jenže když už máme slepice, chtělo by to ještě králíky, prohlásila moje žena cestou okolo chovatele který je má. Takže cestou zpět bylo domluveno, že si pro dvě samice přijedeme ve středu. Bylo pondělí a doma nebylo ani prkno, ani hřebík, natož králíkárna. To ovšem mojí ženušku vůbec nezajímalo, neboť mě zná a ví, že když chci, dokážu nemožné. Králíkárna ve středu ráno stála, my byli chudší o 3500,- a já hotovej.
Když chcete králíčky, potřebujete k tomu také samce, neboť bejk na motorce (pro neznalé inseminátor) pro králíky není. A tak během února samici připustíte. Dává se samice k samci, ne naopak.
No a po měsíci, když máte štěstí, se vám narodí králíčci. Jsou slepí a holí. Samice si je hezky naskládá do hnízdečka, které vytvoří z chlupů, které si vytrhá a ze sena.
Jsou pořádně zachumlaní, takže je ani nevidíte a nevíte kolik jich má. Postupně začnou vylézat a můžete si je spočítat. Bývá jich pět až osm, ale už jsme jich měli neuvěřitelných sedmnáct. 
Napřed pijí mlíčko od maminky a postupně začínají žrát sami. Když je dobře krmíte, za čtyři měsíce máte velké králíky. 
Radostná událost
Dnes od rána Eliška sotva chodila. Už toho těhotenství měla viditelně dost.
No a než jsme se naobědvali, zvládla to sama. Porodila dvě krásná kůzlátka. Holku a kluka.
Tohle přeji každému, aby to zažil na živo. Ten krásný pocit, to, jak si mamina něžně pomekává, i to, jak ti mrňousci ihned po porodu na svých třesoucích se nožičkách ženou k vemínku, aby se napili mleziva.
Věřte, že v ten okamžik je svět mnohem krásnější.
Jdeme na kafíčko
Vždycky odpoledne pouštíme slepice aby si nazobaly travičku.
Jenže holky by s námi nejraději bydlely. Jen se otočím, už se snaží vlézt dovnitř. Takhle tedy ne, i když je mám rád, kurník z chatičky dělat nebudou.
Ale jsou hodné, snáší vajíčka i teď v zimě.
Pipinka
Na jaře jsme si pořídili čtyřicet jednodenních kuřátek. Kuřata rostla a za mnou běhala jen když čekala nějakou potravu. Slepice mazlíci opravdu nebývají. Až na vyjímky.
Tohle kuře, dnes už slepička si mě samo vybralo za kámoše. Nechá se hladit, skočí na klín a když mám něco dobrého, tak ani nechce pryč. A ještě mi ,,povídá“.
Sice tomu jejímu kvo kvo nerozumím, ale vím, že je spokojená.
Ostatních dvacet slepic ani nenapadne přijít se podívat, co jejich kolegyně zobe.
Ale ono to tak bývá, vždycky ze stáda jedno zvíře se z vlastní vůle stane vaším kámošem.
Na výstavě
Vzhledem k tomu, že jsme museli nakoupit trochu základních potravin, t.j. mouka, droždí a olej, a tím pádem města máme opět na měsíc dost, vyrazili jsme za něčím trochu jiným a to prosím na výstavu. Nikoliv však za uměním á la čmáranice kterým stejně nikdo nerozumí, nikomu se nelíbí, ale všichni se nad tou ,,nádherou“ rozplývají aby vypadali in, a někteří lepšolidé to i za sta tisíce kupují.
My vyrazili na výstavu drobného zvířectva, která byla na vesnici. To je tam, kde jsou ještě zbytky alespoň trochu normálních lidí. Žádný spěch, žádná nervozita, klídek a pohoda. Žádné davy lidí, jeden stánek s klobásou a kafem za pár korun. 
Klobásu jsme si sice nedali, neboť uzeniny jsou e e (neplést s EET, to je taky e e), ale zato jsme si koupili něco daleko lepšího a hezčího. A s úžasným kožíškem, radost pohladit. A máme do chovu novou samičku.
Tak se podívejte. Plemeno Castorex.
Radost vařit
Kuřátka, pravda, trochu jiné než z hypersuper. Za třicet dní opravdu nevyrostla. Také chuť je úplně o něčem jiném. Jediné, co jim chybí jsou antibiotika, růstové hormony a GMO sója. Jenže se musí čtyři měsíce krmit, pak zabít, oškubat a vykuchat.
Dáme na pekáč, osolíme, okmínujeme, posypeme granulovanou paprikou a dáme péct. Pečeme na 130 st. asi tři hodiny v přiklopeném pekáči. Ke konci odklopíme a zvýšíme teplotu aby vznikla kůrčička.
Tuk nepřidáváme, mají svého dost.
