Dva světy

Uplynulo příjemných dvanáct let života v malinké chatičce na samotě. Za ty roky jsme se mnohému naučili, hodně poznali i zažili to, co jiní nezažijí za celý život.

Život v přírodě je krásný, ale také náročný. Co si neuděláte, to nemáte. A pokud chcete svoje jídlo, hezky si to odpracujete. Ovšem tu práci musíte brát jako zábavu, jinak skončíte po první zimě někde ve městě v paneláku. A nás to bavilo, i nadále baví. Jenže ..

Jenže s přibývajícím věkem ubývají síly a to, co jsme dříve udělali za den, to nám teď trvá týden a podvědomě se vkrádá obava co dál, až to jednou prostě nepůjde. Že ta doba jednou přijde, jsme věděli od začátku.

I dostali jsme před deseti léty nápad, zažádat si o obecní byt s tím, že nám ho stejně nedají, ale náhoda je blbec a třeba to vyjde. Devět let nás odmítali a ten desátý jsme vyhráli v loterii. Což znamenalo telefon z obecního úřadu, zda nechceme byt v ,,důchoďáku“.  Což je bytový dům pro důchodce. Takový normální barák s malými byty, kde bydlí jenom důchodci. ( Jsou fajn a je s nimi víc legrace než s mladými.)

Oba jsme se shodli na tom, že tohle je poslední šance získat bydlení které z našeho podprůměrného  důchodu utáhneme finančně. A tak se z nás stali lidé z paneláku. No… tak napůl.

Neboť zahradu i zvířata máme nadále a rušit to zatím nehodláme a z bytu na zahradu to máme pár km.

A ty dva světy?

První svět, ten pohodlný:

Ráno vstaneme do tepla, nemusíme topit ani ohřívat vodu na kamnech. Nemusím vůbec nic dělat, jen sedět a sežrat co moje ženuška uvaří.  Pohodlíčko, ale pro člověka zvyklého pořád něco dělat je to nuda. Ještě tedy nějaká procházka, případně hluboký, ale opravdu velmi hluboký kulturní zážitek při nákupu v hypersuper.

Druhý svět, ten méně pohodlný:

Ráno vstát do zimy, zatopit, nakrmit zvířata, práce na zahradě, do lesa na dřevo, to nařezat. Teď na podzim stačí zakopnout a jsme v lese plném hub. Občas něco opravit a práce je pořád dost. Pokud bychom si nenadělali pořádnou zásobu dřeva, tak umrzneme. Ale vnímat tu krásnou přírodu kolem, to se neomrzí snad nikdy.

No a navečer se vrátíme do našeho útulného bytečku si odpočinout. A je-li opravdu počasí že nejde nic dělat, lenošíme tam celý den.

No a jednou (doufám,  že ne moc brzy) přijde doba, kdy budeme v tom bytě víc než na té naší samotě.

P:S:  I když z bytu koukáme do zeleně, to odtržení od přírody je opravdu velké. Inu, po těch létech života v ,,pralese“ se není čemu divit.

P:P:S: Ony ty síly ubývají docela rychle. Člověka to štve, ale nic s tím nenadělá. Jen se snažit nezpohodlnět, což by byla cesta do pekel.

 

 

Už nám to začne

Tak jsme si udělali pár výletů za krásami naší vlasti, a opět nastal čas se věnovat našemu mikrohospodářství.

Dnes se nám narodila tři kůzlátka, v týdnu patnáct králíčků a to nás ještě čeká v dubnu a květnu dvacet kachňat a dvacet kuřat kalimero.

A to nemluvím o rostlinné ,,výrobě“ v podobě několika větších záhonů. Do toho přijde v létě nasušit aspoň trochu sena a uteče to tak, že bude opět zima na krku.

Ale občas si výlet uděláme i v létě, to abychom po delší době tady na samotě nebyli v šoku, kam se ta slavná civilizace zase posunula. Samozřejmě kupředu, jak jinak.

Ten skok kupředu jsme viděli minulý týden, když jsme se po šesti létech ocitli na dálnici u Prahy. Tolik kamionů pohromadě jsem snad ještě neviděl. Myslím, že kdyby ty krámy a žrádlo přestaly převážet pětkrát kolem planety, tak je tady pravěk. Neboť by nebylo nejen to žrádlo, ale po čase ani ty krámy a ostatní klumprcajky.

No, po dálnici jsme se svezli, byl to opravdu fofr. Tedy až k té matičce Praze. Tam nás čekalo 10 km za 50 minut. Hezky přískokama. Paráda. Ale ty soumarské vozy byly opravdu hezké a veliké. Proti středověku fakt pokrok. I ti vozkové mají více pohodlí než kočí na kozlíku  královského dostavníku.

Tak jsme se pokochali, navštívili příbuzné a s radostí jsme se vraceli k nám na samotu mezi naše, i divoká zvířátka.  Řeklo by se zpátky na stromy. Ale nám se ,,na těch stromech“ líbí.

 

Musíme to opravit …. a kdy začnete?

Po létech nastala doba, kdy je třeba opravit střechu na naší chatičce. No, ono je to spíš na výměnu celé, ale to až v  létě.

 

A po dobře odvedené práci jsme vyrazili na procházku. Tyto kozy sice naše nejsou, ale cestou se k nám přidaly a že prý půjdou s námi. Ještě že máme telefon na majitele, který si je odvedl domů. A hned se ptal, zdali je nechceme. No, nechceme, stačí nám bohatě ty co již máme.

V klidu jsme potom došli k Lažanské studánce a litovali, že jsme si nevzali s sebou nádobu, neboť voda v ní je lahodná.

Místní jí jinak neřeknou než Lažanská

 

Vánoce 2023

Tam dole v ,,civilizaci“ je velmi jednoduché podlehnout tomu vánočnímu šílenství. A pokud k tomu ještě vlastníte a sledujete debilizátor zvaný televize, tak je to přímo povinnost.

Tady na samotě nebýt kalendáře a zřídkavé návštěvy příbuzných bychom ani nevěděli, že nějaké Vánoce jsou. Nutno ovšem přiznat, že návštěva korporátního chrámu konzumu nás na pochybách, že se blíží doba obžerství nenechala. Parkoviště narvané, hytlermarket samozřejmě též. Zákazníky a zatím ještě i zbožím. Pohled do košíků spolunakupujících dával tušit, že vařit se moc nebude a že lidi mají peněz dost, (já vím, bída vidět není) když kupují převážně  píč…y,  ehm…no, domyslete si to sprostý slovo sami. Rychle jsme nakoupili pár drobností, nějakou zeleninu a při placení 666,- ( jak symbolické číslo)  dluhem podložených kreditů … ehm Kč, jsem si začal zpívat prastarou písničku … “ a ceny jsou stálý a lidi se maj.“ Cestou jsme se zastavili v řeznictví Rabbit pro výborné vinné klobásy, u místního soukromníka nakoupili kvalitní sýry a uháněli domů.

Doma jsme si ozdobili obrovský vánoční strom ( viz foto níže) a Vánoce můžou začít.

Ještě jednou přejeme všem lidem dobré vůle příjemné prožití svátků vánočních.

Náš vánoční maxi strom

Máňa a Táňa

Máňa a Táňa jsou koťata. Velmi často nás doprovázejí na procházky a ačkoliv mají malinké nožičky, dojdou neuvěřitelně daleko. No a když nemůžou, skončí v naší náruči nebo na rameni. Ale ne na dlouho. Odpočinou si a opět pokračují po svých. Myslím, že často bolí nohy víc nás, než je.

Mám černý čumáček, není to kaz fotky

Prostě jsou to takoví malí pejsci. Ovšem kočičí.

Můj milý deníčku …

Letos napadl sníh nezvykle brzy a kupodivu ani hned neroztál. A napadlo ho dost. Což nám vůbec nevadí, a nevadí, ani když nám těch půl kilometru k silnici protáhli až třetí den. Inu samota, tohle nás fakt nerozhodí.

Je sníh a trochu mrzne. Taková normální zima. Aspoň není bláto. Kozy skoro nevylezou z chlívka, králíkům je to fuk a pipiny se venku nažerou, chvilku postojí a také se schovají do kurníku. Občas i snesou vajíčko.

I my občas vylezeme ven jednak nakrmit ta naše zvířata, na procházku a také jsme byli nakoupit. Co bylo fajn, že banány byly o hodně levnější než brambory a konečně máme ten kapitalistický ráj. Cena banánů nás potěšila, cena brambor 39,90/kg  je nám fuk, jelikož jsme si v potu tváře vypěstovali svoje. Cenu ani kvalitu Nutelly jsme nezjišťovali. Tu stejně nežereme.

V řeznictví Rabbit jsme si koupili vynikající jitrnice a vinnou klobásu. Vřele doporučuji tento obchod. Lepší řeznictví snad neexistuje.

Dnes sem i přijela pošta. Ani nemusela. Zhnuseně jsme prohlédli  doručené letáky s oblečením a nic neobjednali. Na zátop se však hodí.

No, a takhle my si žijeme. Jo, občas nás navštíví srnky nebo mufloni. A pak že tu nikoho nevidíme. 🙂

 

 

 

 

Blíží se podzim

Dny se krátí, stíny se prodlužují, podzim je už nadohled. Nebude dlouho trvat a stromy napřed zbarví listy, aby je posléze s prvním mrazem shodily. Příroda zdánlivě usne, aby nabrala síly. Tohle období se nám zdá dlouhé, ale o to víc se budeme těšit na jaro. Ta bříza poporoste a my zase budeme o rok starší, trochu více zamyšlenější a bohatší o další zkušenosti.

Vánoce přicházejí

Já vím, ještě jsou daleko. I když, uteče to tak jako vždycky. A přijde obligátní otázka: ,, Co jste si dali k Vánocům?“ A naše odpověď je vždycky stejná: ,,Nic.“

My totiž máme Vánoce pořád. Dárky nám dává příroda a zahrádka, což je pro nás hodně moc. Vždyť máme od jara do zimy téměř vše. Zeleninu, ovoce, brambory, borůvky a na podzim ještě houby. Vlastně i to maso a mlíko máme vlastní. Pro někoho málo, pro nás poklad.

Ono udělat si radost kolikrát nestojí vůbec nic. Třeba dnes jsem udělal ze zbytku sporáku a topeniště pod kotlík kamínka na vaření. Řeklo by se blbost. Ale měli jsme radost že to funguje a vím, že přes léto na tom vařit budeme a ušetříme za tu elektriku, která je u nás prý nejlevnější na světě a přilehlé galaxii. (-:

Zkušební provoz zatím bez masa. Maso je teprve naložené.

A protože jsme šetřili hodně, tak nám vrátili přeplatek. No, a za něj jsme si koupili udírnu. A naložili masíčko a už se těšíme jak si pochutnáme. Prostě zítra se udí a budou bez ohledu na roční období Vánoce.

Spodek kotlíku a starý tál z kamen. Trocha klacků z lesa a už se to vaří.
Trochu práce