Krajina lidmi (téměř) opuštěná

Toulám se touto krajinou velice rád. To proto, že zdejší krajina má své tajemné kouzlo a skrývá mnoho stop práce našich předků.

Něco z toho je viditelné na první pohled, něco skryto částečně a ještě více je toho ukryto pod nánosem času. Kolikrát projdu kolem a ničeho si nevšimnu. Potom stačí jiné světlo, jiný úhel pohledu a najednou se objeví střípek dávno zapomenuté historie.

Zbylo tady toho hodně. Třeba kamenné zídky, které dávají tušit kaskádovitě vytvořená políčka. A tak se stačí zastavit, trochu fantazie a máte před sebou úplně jinou krajinu než je dnes. Co to muselo dát práce toto vytvořit a kolik dřiny se na tom uživit, to si dnes těžko dokážeme představit.

V lesích je spousta dávno nepoužívaných cest, o jejichž dávné minulosti dávají tušit už jen zpevňující zídky z kamene, buď k vyrovnání svahu, nebo proti vodě. Vody tady muselo být hodně. O tom svědčí množství malých přehrad i na místech, kde by dnes vodu nikdo nečekal. Nevím, kdy tyto byly stavěny, ale i když už jsou zanesené, byla to poctivá práce drží dodnes. A to bez oprav.

Čas běží, dnes už se o to nikdo nestará. Starý most, po kterém ještě nedávno šlo přejít nikdo neopraví. Nemá proč. Pocestní už nejsou a o kus dál je nová asfaltka.

A tak jen my a občas pár turistů projdou tou dávnou cestou o které už dává tušit jen úvoz a stařičké jabloně. Po té cestě už nikdy nepotáhne koník vůz sem nahoru k nám. Ty krásné staré jabloně dožijí s námi a potom … co bude potom?

 

 

17.1.2020

Půlka ledna za námi a já sedím a koukám z okna na včeličky a přemýšlím, zda ve zdraví přežijí letošní podivnou zimu.

Je těsně pod nulou a ani se mi nechce ven i když vím, že v lese je jako vždy krásně. I když špatné počasí neexistuje, pouze špatně oblečený turista. No, prostě ven se mi nechce a tak si hovím v příjemně vytopené chatičce. Vytopené kamny, nikoliv vodou.

Voda nám neteče, protože náš povrchový vodovod zamrznul a tak vodu vozíme na vozíku. Takový dobrý tělocvik. Sice to není ,,Cvičme v rytme“ ( to býval kdysi v minulém století pořad v TV nebo v rádiu), ale posilovna to je. A potřebuji to jak sůl, protože jak jsem nedávno zjistil, už mám 94 kilo a to je děs. Tahat deset kilo navíc proti dřívějšku je docela znát. Už ani nemám 191 cm, což je důkaz toho, že léta přibývají.

Za chvíli začne práce na zahradě, tak doufám, že něco díky tomu shodím. A také uvidím, co se mnou udělá vyřazení všeho v čem je pšenice z jídelníčku. Pšenici jsme nahradili pohankou a kupodivu nám to nevadí. Ba naopak, cítíme se lépe.

Tak, jdu si dát kafíčko, k němu pohankové doma vyrobené sušenky a asi budu chvíli přemýšlet v horizontální poloze. Na vojně jsme tomu říkali LHK :-). Kdo byl na vojně, ten ví co to znamená. Výhled z okna

Těšíme se na jaro

Utíká to utíká, po Vánocích už je čtrnáct dní, dny se pomalu ale jistě prodlužují a tady na samotě je díky bohu klídek. Občas zamečí rozmazlené kozy, přeletí letadlo ( to častěji), a v půl páté ráno kokrhá kohout i když je tma jak v hrobě.

Že kokrhá tak brzy ráno vím proto, že teď v zimě máme tolik spánku, že se budím hodně brzy. A hned si vzpomenu, jak se mi kdysi nechtělo vstávat do práce. Většinou zatopím a ještě si lehnu. A pokud usnu jako dnes, chrním do půl desáté. Jo, důchodci, ti si to mohou dovolit. Ale jen do doby, než se narodí kůzlata. To pak za krátký čas začneme dojit a už takhle dlouho spát nepůjde. To budou holky stát v sedm ráno  u vrátek a čekat až je podojíme. Už se těšíme na pořádné mléko a sýry.

Konec dubna nám dovezou čtyřicet kuřat a už to pojede. Zahrada k tomu a nudit se nebudeme.

Čeká nás spousta práce, ale těšíme se na to. Zní to neskutečně, ale už za dva a půl měsíce budeme sázet brambory

 

 

Štípačka

V dobách dávno minulých, koncem minulého století k nám byl zaveden plyn. To jsem ještě bydlel v rodinném domku.

S radostí jsme pořídili plynový kotel a s radostí, že nemusíme skládat uhlí jsme se bezpracně hřáli. Jenže to teplo bylo nějaké jiné, studené, i když teploměr ukazoval třeba dvacet pět stupňů.

A tak přišel nápad pořídit krbovky. Rázem místo skládání uhlí jsem řezal a štípal dřevo. Cirkulárku jsem měl, ale ty špalky co nám vozili byly samý suk. A tak jsem zakoupil štípačku.

Přišel se na to podívat soused, neb tehdy to byla novinka. Chvíli kouká a říká, že je to pomalé, že sekyrou to má rychleji.

No tak jo. Utekl rok, a jemu přivezli dřevo. Také samý suk. ,,Půjčím ti štípačku“, povídám. ,,Jdi s tím do háje“, povídá on.

Půl dne se s tím mordoval, bušil do klínů až z něj lil pot a to rozštípal jen pár špalků. No, jak to dopadlo? Druhý den si tu štípačku přišel půjčit.

V mém, životě nastalo pár životních zvratů a já bydlel několik let v paneláku s tím, že tu štípačku nikdy potřebovat nebudu.

Jenže nikdy neříkej nikdy. A tak opět řežu a štípu dřevo. Tentokrát na samotě.

Sklenice

,,Evinko, nechceš nějaké ty sklenice vyhodit?“ Ptal jsem se své ženy v době, kdy jsme ještě bydleli v bytě 1+1 a sklenice byly téměř všude.

,,Nechci, budou se hodit“, pravila ona. Hm, moje žena má vždycky pravdu jak se ukázalo později. A to vůbec netušila, že budeme mít nějakou zahradu, a do těch sklenic co dávat. Asi intuice.

Utekly dva roky, začali jsme bydlet tady a sklenic se nedostávalo. Aby jich taky bylo dost, když zavaříme vše, co zavařit jde. A také když vytočíte osmdesát kilo medu, je potřeba osmdesát sklenic. A to už je nějaké množství.

K tomu tak tři sta zavařenin, kompotů i zavařené zeleniny. To fakt sníme a ještě bývá málo.

A tak přes zimu prázdné sklenice postupně ukládáme do stodoly, abychom je počátkem léta zase nosili zpátky a posléze plné do sklepa. Ze sklepa do chatičky, kde sežeru obsah. No a kolečko se opakuje rok co rok.

A dokud bude do těch sklenic co dávat, bude dobře. Teď mi Evinka povídá, že přes léto jen myje sklenice a zavařuje. No, já zas nosím dřevo do sporáku a nosím plné sklenice do sklepa. Vlastně i ze sklepa. A vůbec, je fajn, že nás to baví a chutná nám to.

P.S. Nakoupit jsme byli začátkem prosince a nejméně do února nás v krámu nikdo neuvidí.

Úvaha

Nemáme televizi. Už deset let a vůbec nám nechybí. Stále méně občasné nutkání si ten ďáblův přístroj pořídit nás přejde vždy, když někoho navštívíme. Samozřejmě to mají puštěné a my jen nevěřícně zíráme na ty šílenosti, kterým jsme dávno odvykli. Vyjímku tvoří občasný dokument o přírodě.

Na mojí poznámku „ještě že tohle doma nemáme“ následuje otázka „a co po večerech děláte?“.

No, co bychom dělali … povídáme si, čteme, plánujeme, občas si něco pustíme na internetu, ale jen občas, protože dat moc nemáme. Takže jen to, co nás opravdu zajímá.

V létě bývá většinou dost práce a tak potom sedíme večer na terase, pozorujeme jak se stmívá a díváme se na hvězdičky. Tady je ještě opravdové ticho. Bohužel občas rušené letadly. Ticho a ptačí koncert na jaře, to balzám na duši.

Před třemi léty jsem začal psát blog. Jen tak, protože člověk zapomíná a je to po létech připomínka toho, co jsme dělali a jak to vše cítili. A protože moc lidí nepíše o tom jak žijí, začal jsem to zveřejňovat. Kupodivu to zajímá docela dost lidí, což jsem nečekal a jsem rád. I když vzhledem k sice zajímavému, ale v podstatě jednotvárnému životu tady na samotě, je čím dál obtížnější najít zajímavé téma.

Ale pokud mě něco napadne, občas i něco praštěného, rád o tom napíšu.

Dřevo

Tak máme po Vánocích, Silvestru a opět nastal nový rok.

Říká se, že jak na Nový rok, tak po celý rok. Vzhledem k tomu, že nám Ježíšek už na podzim nadělil novou cirkulárku a hajný těsně před vánoci dřevo, nám ten rok začal pracovně řezáním dřeva.

I když to přísloví je stejně nesmysl. Přece nebudu celý rok řezat dřevo. Kdo by se pak staral o zahradu a zvířata. A navíc, prodejem dřeva se fakt živit nechci.

I když vzhledem ke stavu lesů by bylo docela dobré mít zásobu tak na třicet let dopředu. To je doba než trochu vyroste nový les. Což je dobrý nápad. Pokud se dnes vysazené stromky uchytí a porostou, v té době mi bude devadesát tři. A budu si moct nadělat další dřevo na dalších třicet let … Vladimíre, už nechlastej 🙂

Ono už dnes je to docela dřina. I když nekácíme a jen sbíráme. To je sebrat, naložit na vozík, ten dopravit domů, složit, vzít do ruky, uříznout, složit o dřevníku, v zimě nandat do košíku, donést ke kamnům a dát do kamen. Každé polínko pak máte minimálně sedmkrát (!) v ruce. Ale teplíčko od kamen nic nenahradí a tak to děláme rádi.

 

 

 

 

Kolmo vzhůru

Půjdeme se projít, povídá Evinka. A tak jsme šli, protože pohyb je zdravý.

Jenže nějak se ta poklidná procházka zvrtla. Došli jsme pod horu co je naproti chatičce s tím, že se vydáme po cestě hraběte Lažanského ( mého oblíbence), která vede více méně po rovině.
No jo, jenže jsem dostal nápad podívat se nahoru, kde jsme doposud nebyli. A nejkratší cesta je vždy kolmo. Světe div se, zvládli jsme to. Krpál, kde jsme občas museli lézt doslova po čtyřech.
Ale nahoře bylo opravdu úžasně. Jen škoda, že jsem si nevzal foťák. Ty pokroucené, větrem ošlehané stromy byly nádherné. I ta kosodřevina se tam občas vidí.
I kamenné pole, jako na Šumavě Čertova stěna. Jen v menším. Ale opravdu jen trochu.
Prostě báječné odpoledne. Nutno podotknout, že když jsme tady začali žít, bych to nezvládl ani náhodou. A to jsem o osm let starší.

Jdeme na kafíčko

Vždycky odpoledne pouštíme slepice aby si nazobaly travičku.
Jenže holky by s námi nejraději bydlely. Jen se otočím, už se snaží vlézt dovnitř. Takhle tedy ne, i když je mám rád, kurník z chatičky dělat nebudou.
Ale jsou hodné, snáší vajíčka i teď v zimě.

Nové trendy v potravinách

Změna je život. A tak po době, kdy vejce škodily, ale už neškodí, živočišné tuky jsou čiré zlo a náhle jsou prospěšné, tu máme opět nový trend.

Máme papat avokádo či akai ( ani nevím co to je). Vodu si mám kupovat s kolagenem a kořenem pampelišky. A také máme jíst potraviny plné adaptogenů. Ashvagandha či houby reishi a chaga to je teď hit. Jo, a ještě mouka z oříšků. Samozřejmě z těch co tu nerostou.

A hlavně, potravinové, továrně vyráběné doplňky abychom to všechno ve „zdraví“ přežili a hezky spořádaně vyprázdnili peněženku. Napřed v hypersuper a následně v lékárně.

No já nevím, ale pokud budu jíst kvalitní potraviny, pěstované na kvalitní půdě jako naše babičky, žádné potravinové doplňky nepotřebuji. Ani nepotřebuji jíst bůh ví co, dovezené přes půl zeměkoule.

Nebo zeměplacky, neboť Země je dle některých placatá. I když kdo ví, jak to opravdu je. Páč dle jiných je zase Země dutá. Ale ono je to vlastně fuk, protože pravda je to, co někdo řekl, že je to pravda a tomu zase někdo jiný řekl že je to pravda.

Já na všechny módní trendy prdím. Řídím se starým selským rozumem a rozumem našich předků. Sice stejně neušetřím, protože i vlastní jídlo je pěkně drahé, ale vím co jím. Radši peníze utratím za prkna na novou králíkárnu, než za módní trendy nejen ve stravování.

A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že téměř všechno je jeden velký podvod. Na stará kolena smutné zjištění.

Tak, a jdu se projít do lesa. Svítí sluníčko a je tam nádherně.