Jdu ….

Jdu tam, kde je klid, ticho a mír. A tam půjdu po staletých cestách uprostřed tajemných hvozdů, kde mi budou dělat doprovod jen stopy zvěře, lesní skřítkové a moje myšlenky.
A za sebou zanechám aspoň na chvíli problémy tohoto bláznivého světa, kterému jsem dávno přestal rozumět.

Pusto a prázdno bez kraviček

Ono se řekne kráva. Tedy myšleno zvíře samosebou. Jenže my je máme za nejbližší sousedy celé léto. A protože se chovají slušně, nedělají rambajz, ba naopak jsou tiché, jsou to sousedky přímo úžasné.

Jo, zvykli jsme si na ně a když odjedou na zimu lyžovat do Alp… ehm, pardon, tam ne, ale do kravína, je tu bez nich vždy smutno. Nepřijdou se podívat, co je u nás nového a ani nás nebudou pozorovat, když jdeme kolem ohrady do lesa.

No a my se budeme tak, jako každý rok těšit až zase přijedou na letní pobyt.

 

O závisti

Ne, nebudu psát o té klasické, zlé závisti, kdy někdo závidí někomu hmotné statky. To, o čem chci napsat jen pár vět, je o závisti jiné. O té, kterou slýcháme tady na samotě dost často. Tohle je závist taková milá, u srdíčka hřející. (Snad ten oxymorón někdo pochopí.)

Lidé přijdou, chvíli pobudou a při odchodu slyšíme obvyklou větu: ,, Já vám to tak závidím“. Dlouho jsem přemýšlel co nám závidí. Majetek nemáme, tak vlastně co? Tušit o jakou závist vlastně jde jsem začal, když někteří dodávali: ,, …. Ale já bych takhle žít nemohl“. Ono těch dovětků bývá trochu více a celkově z nich postupně vyplynulo, co nám to vlastně tak závidí.

Závidí nám totiž to, že jsme to dokázali. Že jsme dokázali změnit vztah k životu, penězům i konvencím. To, že nám stačí nakoupit jednou za měsíc, že se za ničím neženeme a že nám ke spokojenosti stačí být v přírodě. Závidí nám z toho vyplývající klid na duši.

Oni by (někteří) rádi žili když ne stejně, tak velice podobně, ovšem jejich pouta k systému jsou příliš silná a vůle se z nich vymanit příliš slabá. Mohli by, (mají chaty), ale zvyk je železná košile a pohodlíčko je tak fajn.

A dost možná si uvědomují, že i ta krása a spokojený život tady má i odvrácenou tvář. Ne vždy je slunečno, občas bláto, mlhy, sychravo, v zimě pro vodu do studánky a vstávání do zimy, kdy ráno jsou uvnitř 4st. O co se člověk nepostará, to prostě nemá a musí se setsakramentsky otáčet.

Odměnou za to všechno je ten báječný a spokojený život bez stresů dnešní doby. I to, že po těch létech přírodu vnímáme úplně jinak než dřív. Jak? Bohužel, tohle nejde popsat, to se musí prožít.

 

 

 

 

Každý ráno na piáno…

Ale houby s octem, na piáno nehraju, a už vůbec ne ráno. Ráno mě totiž v půl sedmé volají kozy, že chtějí podojit. Tedy dojí Evinka, já jen trochu pomáhám a dohlížím, aby si ty kozy při dojení nepletly pořadí. Ony totiž dostávají šrot při tom dojení, a jak vidí šrot, dělají jak kdyby jim šlo o život hlady a předhání se, která u něj bude dříve.

No a pak už to jede. Pustit slepice. Nejdříve vyběhne kohout a ihned prohání slepice s touhou na nějakou skočit. Což se mu tedy podaří vždycky.

A kuřata. Ta už se mačkají u dvířek kurníku v očekávání vydatné snídaně. No, kdyby věděla co je čeká, asi by držela štíhlou linii. Nutno podotknout, že mají život o pěkných pár měsíců delší a hezčí než jakémkoliv velkochovu. A vidí sluníčko a sesbírají si mimo jiné pochoutky jako např. žížaly a podobnou havěť.

Zbývají králíci. Seno, ječmen, voda. Odpoledne kopřivy, občas slupky z brambor nebo mrkvičku. A pokud poblíž padne dub, tak listí z něj přímo milují.

A málem bych zapomněl na na nás. Taky chceme po ránu nažrat abychom neměli hlad. Ale my až nakonec. Tak jako v dobách dávno i nedávno minulých.

A přišel jsem bez košile

To už tak někdy bývá že dorazíte domů bez košile. Ono se většinou  nic neděje, tedy pokud jí nenecháte u milenky. Což se mi nestalo a díky mému věku už těžko stane.

Ale bez košile lze dorazit domů i z jiného důvodu. Pokud se jdete projít do lesa, najdete pár hříbků a nemáte je v čem donést domů.

Smaženice byla výborná, řízečky také a díky teplému počasí jsem ani nenastydl.

Sám doma

Duchaplná komunikace když je člověk sám doma:
– uhni
– no ty se umíš postavit
– vy teda žerete
– to už ste to vychlastali?
– to ses musela vysrat zrovna mezi vrátka?
– co blneš, ty jsi úplně vypatlaná
– neotravuj, žrádla máš dost
– chlastáte jak duhy
– no holky, co takhle vajíčka?
– všichni z toho vedra hnijou
To byla prosím část komunikace nikoliv s manželkou, případně návštěvou, ale se zvířaty (králíci, kozy, slepice).🤔

Vše při starém

Tak jsme asi po dvou měsících ometli slepičince ze střechy auta, trochu omyli již téměř neprůhledné čelní sklo a vyrazili do tzv. civilizace nakoupit něco těch nejzákladnějších potřeb. A také zjistit, co se tam, kde žijí lidé změnilo.

Pokud jsme čekali, že změnilo, tak nezměnilo lautr nic. Lidé chodí stále jak zombíci s hadrem na hubě dál, městská tzv. policie buzerovala babku za to, že se předpisově nedusí i když kolem nikdo nebyl, v krámech je pořád ještě žrádlo a jako vždy kvality pochybné.

Paní prodavačka v instalatérských potřebách si postěžovala, že instalatéři téměř vymizeli. Tak jsem jí ujistil, že ta reklama na mém autě dávno neplatí, páč být důchodcem je v dnešní době lepší, než živnostníkem a přidal jsem svojí oblíbenou hlášku: ,, Lepší státním úředníkem, nežli drobným živnostníkem.“

Kukuřici pro kuřata měl za 700,-/q pouze pan Babiš v jeho ZZN ( Zemědělské zásobování a nákup – vysvětlení pro mladou generaci). Drobní, nám známí zemědělci ji nemají.

No a tak jsme se po zhruba dvouhodinovém hlubokém civilizačním a kulturním zážitku s radostí vrátili mezi naše milovaná i též nikoliv naše ale divoká zvířátka.

 

Oni to nechtějí

Ne, že by kolem chodilo procesí, ale během roku kolem nás dost chatařů a houbařů z okolí projde. A všichni vědí, že máme králíky, slepice, kuřata i kozy.

Ano, chováme vše pro vlastní potřebu a mimo pár králíků kdysi, nikoliv na prodej.

A vrtá nám v hlavě, že za ta léta se nikdo nezeptal, zda nemáme něco z toho co chováme na prodej.

Nemáme potřebu cokoliv prodávat, jen se divíme, že nikdo nechce kvalitní maso, vejce a nedej bože kozí mléko.

Je nám to fakt fuk, stejně se teď nic kromě vajec ze dvora nesmí prodávat. Jen se prostě divíme.

A třeba navštívíme hypersuperkvelb, možná to tam mají kvalitnější.

Což takhle kakao k snídani?

Jo, jenže to musíte vstát tak v sedm ráno a podojit kozy. Potom zatopit ve sporáku, to abyste měli na čem to mléko ohřát.
No a potom si můžete dát úžasně dobré kakao k snídani.
Kakao, nikoliv jakési granko a pod., to je samá chemie.
Dobrou chuť.

Radosti

Podle počasí to nevypadá že by byla za námi zima, ale kozám je to jedno. Tak, jako každý rok zhruba v půlce března porodí kůzlata. Některý rok je teplo, jiný rok je ještě třeba sníh. No, co mají dělat, termín je termín.

A kůzlata jsou chytrá. I když každá koza porodí úplně jinde, jak jsou schopná jen malinko chodit, utvoří chumel aby se zahřívala navzájem a bylo jim tepleji. A maminy je neomylně poznají a vždy dají napít jen těm svým.

Teď nabírají síly, ale jak bude tepleji, budou pěkně dovádět a bude s nimi spousta legrace.

A za chvíli budou rodit také králíci, takže radostných událostí bude dostatek.

A nás čeká zase nejen spousta práce, ale též radostí.