Tak prý jsem prdlej …

… říkala a vlastně to říká pořád moje ženuška. No asi jsem, jenže ona by se s ,,normálním“ chlapem unudila. A já s ,,normální“ ženou taky.
To dostanu nápad uvařit knedlíky ze šrotu, jí se to líbí a uvaří je. Pořídit si kozy na mléko byl můj nápad, dnes si to bez nich nedovede představit. A spousta dalších, z pohledu dnešní zvrácené doby bláznivých nápadů.
Když jsme si tak báječně užívali nákup v megahypersuerkvelbu ( viz dřívější článek), našel jsem pohanku. Nikdy jsme jí nejedli, měli jsme pouze povědomí, že existuje.
,, Co s tím budeme dělat?“ ptá se moje ženuška
,, Z toho budeš vařit“
,, Ty jsi vážně prdlej“ povídá ona
Nooo, dnes z ní udělala zavářku do polívky. Oběma chutnala a tak jsme jí hned objednali pár kilo. A z toho co zbylo vaří přílohu k pečenému králíku.
A nejen to, rozhodla se ( ona!), že jí budeme pěstovat, sice jen na čaj, neboť získat zrno není jen tak. A navíc, je medonosná pro včeličky.
Takže asi jsme prdlí oba dva. Není to nádherné? 🙂
A ještě jsem objednal kuchařku Vaříme z pohanky.

Na obrázku může být: jídlo

Hejbáme se

Když jsme tady před osmi léty začali žít, byl pro mě ujít kilometr docela problém. Vše se zdálo děsně daleko, šíleně do kopce a dojít z konce zahrady třeba pro zapomenutou motyčku byl problém. Prostě zpohodlnělý člověk z bytovky, byť živící se rukama.
Jenže pokud chcete žít na samotě alespoň částečně soběstačný život, nezbývá nic jiného, než se začít hýbat. A to dost. Vzhledem k tomu, že zde rovina prakticky není, je to parádní trénink.
A nejen to, ono i když se vám náhodou nechce, protože člověk je tvor od přírody líný, tak často musíte alespoň nakrmit zvířata. No a když už jsem venku, tak udělat tohle, potom tamto a najednou je večer, ani nevíte jak.
S podivem jsme zjistili, že se zkracuje nejen čas, ale i vzdálenosti. Co bylo dříve daleko, je dnes kousek. I ta hora naproti je čím dál blíž. Pokud jsem dříve říkal tam nedojdu, to je daleko, dnes ujdu pětkrát tolik. A to jsem o pár let starší.
Jen ten čas letí čím dál rychleji, což mě docela mrzí. A to se na hodiny podívám tak jednou za den.

Na obrázku může být: plant , tree , sky , outdoor a nature

Zpátky na stromy?

Pomalu a nenápadně se vracíme zpět v čase, do věků našich prababiček. A téměř současně zjišťujeme, že většina tzv. pokroku je jenom pozlátko, sloužící k obohacení někoho jiného. Že pokrok sice vzal lidem dřinu, ale zároveň jim vzal i něco jiného.

Vzal jim pohyb, vzal jim i souznění s přírodou, ostražitost a pud sebezáchovy.

Přemýšlím, proč se my dva, i čím díl víc lidí vrací zpátky v čase, do věku kdy vrchol techniky byla parní lokomotiva a jedna elektrická zásuvka v chalupě.

Vždyť tehdy byl život hodně těžký, samá dřina, často i hlad. Nic z toho zatím(!) lidem nehrozí. Proč jsou tedy nespokojení? Proč někteří utíkají od toho všeho pryč? Vždyť nikdo nemá hlad, nikdo nemrzne. A nespokojených lidí vidím kolem nás docela dost.

My jsme z bytu, kde bychom vstávali do tepla, teplá voda by byla kdykoliv, odešli sem, do chatičky doslova z prkýnek. Ráno vstáváme do i do pěti stupňů, v zimě vozíme vodu na vozíku, vaříme na sporáku na dřevo, plahočíme se po záhonech a běháme okolo zvířat.

Nic z toho bychom nemuseli. Důchod by nám stačil na skromné, ale pohodlné žití v bytovce. Jenže mělo by to jeden háček – co tam? Čumět na ty stupidity v TV? Chodit na procházky stále dokola na ta samá místa? Nebo cestovat? Vymetat výstavy? To nás vůbec neláká.

Tady máme klid od všeho. A čím déle jsme tady na samotě, tím více dnešnímu světu přestáváme rozumět. A upřímně se přiznám, že už mu ani porozumět nechceme.Mám pocit, že mu ani porozumět už nejde. Vše je postavené na hlavu, otočené o sto osmdesát stupňů.

A tak krmíme zvířata, plejeme záhonky, dojíme kozy, řežeme dřevo, oškubeme slepici nebo picneme králíka k obědu a žijeme v pohodě. Máme pohyb na zdravém vzduchu a spoustu pohybu. Máme spoustu času pozorovat přírodu, která je ten největší umělec na světě. A navíc, chytřejší než my všichni dohromady.

Pro moderní ,,ekology“:

Výdobytky civilizace používáme myslím v míře více než rozumné. Odpadky zatěžujeme planetu minimálně, neboť obilí nám dává sedlák do stále stejných pytlů a ostatního kupujeme minimum.

 

V neděli se nedělá?

V neděli se má odpočívat a ne pracovat. Něco na tom je. Ještě pamatuji svého dědu, který v neděli ráno nakrmil králíky, potom si vzal oblek, naleštěné polobotky a tzv. držel neděli.

Ovšem staleté zvyky se stávají přežitkem a dnes je všechno jinak. I u nás na samotě. Ne že bychom museli v neděli něco dělat, ale ono nám to nedá. Vždyť odpočinout si můžeme kdykoliv.

A tak i dnešní ráno začalo obligátním nakrmením králíků o ostatních zvířat včetně nás samotných. Potom oškubat a vykuchat dvě slepice, no a po obědě přeléčit včely proti varroáze. Evinka mezitím stihla uvařit báječný oběd z jeleních jater.

A protože důchodcům vše trvá neuvěřitelně dlouho, dva metráky obilí které nám ráno přivezli, jsme skládali téměř potmě.

Zítra se také nudit nebudeme. Čeká nás vyčistit kurník a kozí přístřešek.

Vůně slepic

Nedlouho poté, co jsme začali bydlet na chatičce nastálo, padlo rozhodnutí pořídit si slepice.

I postavil jsem kurníčeka  oplotili jsme výběh zhruba čtyřicet metrů čtverečných. V něm byla zelená travička, to to budou mít holky jak z katalogu.

Slepičkám se to opravdu líbilo, radostně pobíhaly a zobaly travičku. Musela jim opravdu chutnat, neboť za týden neměly prakticky zobat co a musela jim stačit tráva ze sekačky.

I rozšířili jsme výběh na dvojnásobek, ale za krátký čas byla situace stejná. Sen o slepičkách chovaných na trávě se rozplynul.

Slepice se radostně popelily ve vyschlé hlíně a já tušil do budoucna průšvih. Ten na sebe nechal čekat až do podzimních dešťů, kdy se původně travnatý výběh proměnil v nevábně páchnoucí bažinu, kde šlo chodit pouze v gumovkách.

Jenže čím víc pršelo, a čím víc bylo hovínek, tím více to klouzalo. No jednou při krmení mi podjely nohy a já se rozplácnul na zem. Nevím, zda se ty potvory lekly, ale kdákaly jako by se mi smály.

S nepublikovatelným projevem jsem se pomalu sbíral ze země a Evinka, ta dobrá duše, mi běžela pomoci. Ano, správně už tušíte, že se rozplácla vedle mě.

Věci, co jsme měli na sobě bylo nutné napřed několikrát vymáchat venku v plechové vaně a poté hodit ihned do pračky.

Kdo ví, jak voní slepičince, ví tím pádem i to, jak jsme krásně  voněli. Kam se hrabe nejdražší parfém nejen intenzitou vůně, ale i svou trvanlivostí.

Jak jsem chtěl dělat terasu

Chatička stála, dalo se v ní spát, dalo se v ní zatopit, ale dodělaná nebyla. Bylo to v době, kdy jsme sem jezdili jen na víkend.

,,Chtělo by to terasu“ pomyslel jsem si jednou takhle při prohlížení letáku OBI, kde byla terasová prkna ,,v akci“. Od slov činům u mě není daleko a tak ještě týž den v našem malém činžákovém bytečku trůnila voňavá terasová prkna, o která jsme úspěšně zakopávali několikrát denně.

Jenomže mělo to malou vadu. Byl totiž leden a tím pádem vhodné počasí ke stavbě terasy v nedohlednu. O to víc jsem však přemýšlel a plánoval, nejen jak terasa bude vypadat a jakým způsobem jí postavím.

Konečně přišel březen a víkend s celkem příjemným počasím. Doslova jsem narval prkna do auta, kupodivu se dovnitř ještě vešla Evinka a vyrazili jsme.

Prkna jsem odnosil k chatě, dal si kafe a celý natěšený jsem se chystal začít stavět.

Ovšem Evinka byla jiného názoru. Netekla tak jako vždycky na jaře voda. To obnášelo vyšplhat sto dvacet metrů do kopce, naplnit hadici vodou tak, aby dále už tekla samospádem. Což se vždycky podařilo až tak na desátý pokus.

No hezký, tak místo terasy na kterou se celou zimu těším, teď budu šaškovat s vodou. No ale se skřípěním zubů jsem uznal, že voda je potřebnější a pustil jsem se do toho abych to měl co nejdříve za sebou. Jenže znáte to, když chcete mít něco co nejrychleji hotové, tak to nejde a nejde.

Samozřejmě vztek na sebe nenechal v tomto případě dlouho čekat a tak se tou tichou divočinou nesly samé nepublikovatelné výrazy. Evinka jako moudrá žena mlčela a ani to nevypadalo, že by jí to vyvedlo z míry, i když tento můj projev viděla poprvé.

Dílo se konečně podařilo téměř potmě. Uvařila mi další kafe, dala večeři a s úsměvem mi podídá: ,, no vidíš jak jsi šikovný, děkuju. Teď můžeš stavět tu terasu.“ A oba jsme se začali šíleně řehtat.

Co jsme letos ,,sežrali“

Přemýšlím, co všechno jsme letos dokázali sníst. Výživová poradkyně by z nás asi měla ,, radost“.

Hrubý odhad:

1000 vajec, 30 králíků, 25 kuřat, 1 srnec, dva kanci, 250 litrů kozího mléka, 1 štiku, 1/2 prasete. Dále metrák brambor, 4 kg česneku, 30kg medu, zeleninu a ovoce mraky. Vše z vlastní výroby.

Mouku, rýži, olej, cukr máslo a jiné drobnosti co kupujeme nepočítáme.

Vypadá to příšerně, ale ono když se to kupuje po troškách tak za rok to dá opravdu hodně.

Tajemnou krajinou

Zdejší krajina je tajemná, záhadná a plná velmi zajímavé historie. A také pověstí, jak už to v takovém místě bývá.

V sedmnáctém století hrabě Lažanský nechal přestavět místní tvrz na zámek a později jej upravil do barokní podoby.

V devatenáctém století v té hoře, na kterou se díváme přímo z chatičky, nechal můj oblíbenec Vladimír, hrabě Lažanský vybudovat tzv. Ermitáž. Její součástí byly lavičky, několik odpočívadel ( foto), schodiště a též síť cest, po kterých mohly jezdit kočáry.

Jenže nejen budování se šlechta věnovala. I stalo se, že do mladého hraběte se zamilovala chudobná dívka. I on jí miloval, ovšem jak už to chodilo, vzít si jí nemohl. Hrabě z nešťastné lásky skočil ze skály. Dívka záhy zemřela také a dnes i s jeho dítětem bloudí v okolí, kde hrabě zahynul.

 

 

 

 

 

 

K pátrání po této historii mě mimo jiné přivedla i tato fotka. Je na ní dnes už téměř rozpadlé tehdejší odpočívadlo. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte ženu, která má na klíně dítě. Já vím, je to hra světla a stínů, ale co kdyby …? Ostatně, dějí se zde občas docela záhadné věci.

Osiřelé pastviny

Zima se blíží, tráva už neroste a tak nastal čas přesunout kravičky z pastvin do kravína.

To přijedou traktory s vlekem, dva dny tady máme rušno než všechny naloží a odvezou.

Pastviny osiří. Bez těch kraviček, které nám celé léto dělaly společnost, je tady nějak pusto. Zvykli jsme si, že nás několikrát denně přišli navštívit, podívaly se, co je u nás nového a jak neslyšně přišly, tak zase odešly.

To stohlavé stádo se umí pohybovat tak tiše, že je ani neslyšíte. Prozradí je jen tiché šustění, jak škubou trávu. Ale také umí dělat pěkný vyrvál, to když jim do napáječek neteče voda.

A když se ulomí větev s jablky, to byste měli slyšet ten dusot, když se ženou aby u těch jablek byly první. To duní zem.

Ony se i naučily třást větví, aby jim nějaké ovoce spadlo. Uchopí čumákem nejspodnější větev na kterou dosáhne a třese. Většinou se i dočká odměny. Letos v podobě hrušky, neboť jablka nejsou. Je s holkama docela zábava.

Ale ono tu pusto dlouho nebude. Přijdou srnky, mufloni a jeleni sika. I liška. Ta je sice krásná, ale vítaná není. Má totiž ráda slepice.

Pastvina si odpočine. Už toho měla nějak dost, uživit tolik hladových krků. Odpočinout si musí, vždyť za půl roku jsou tady kravičky zas.

 

 

Nostalgie

Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.

Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.

Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.

Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.

Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli  koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.

Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?

Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.

Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.