Mlékárna

Že nevíte co to je mlékárna? Ti mladí zřejmě nevědí.

Mlékárna byl obchod, kde se prodávalo mléko. Kdysi dávno, tak před léty padesáti pěti tento obchod byl i na malé vesnici.

To bylo tak, děvčata brzy ráno v kravíně nadojila mléko. Lojza nastartoval družstevní Zetor 25 československé výroby, zapřáhl valník a naložil pár konví čerstvě nadojeného mléka. To odvezl do té mlékárny, kde se prodávalo.

Přinesli jste si bandičku, řekli kolik ho chcete a prodavačka vám do ní nalila kolik mléka jste chtěli. S nákupem jste si však museli pospíšit, protože bylo otevřeno tak dvě hodiny.

Na hygienu se moc nekoukalo, dodnes si pamatuji ten odér ze starého mléka. Ale zase to bylo mléko přímo od krávy a necestovalo sem tam po Evropě, aby vám nakonec prodali tekutinu připomínající chladící emulzi na obrábění.

Neprodané mléko se nevylilo do kanálu, ale odvezlo zpět a zkrmilo.

Přijde chlapík do Jednoty a houkne na prodavačku:

,, Metr mléka! “

Prodavačka nehne brvou, na pultě odměří jeden metr a udělá z mléka stružku přesně metr dlouhou.

Chlapík chvilku kouká a procedí skrz zuby:

,, Mě nenasereš, zabalit! „

Číst dál

Jak jsem dostal byt

V dnešní době to zní jako pohádka, ale tehdy to byla skutečnost.

Bylo mi dvacet jedna, vrátil jsem se z vojny a neměl vůbec nic. Doslova holou pr… A byl jsem okolnostmi donucen se osamostatnit. Takže sehnat bydlení.

Pracoval jsem tehdy jako řidič u pekáren a věděl jsem, že nad pekárnou je prázdná garsonka. Sebral jsem odvahu, šel za ředitelem a sdělil mu svůj problém. Chvíli na mě koukal, sáhl do šuplíku a přes stůl mi hodil klíče se slovy: ,, Ukliď si tam, je tam bordel.“

Hurá, měl jsem bydlení. Ta garsonka byla jedna malá místnost, chodba a záchod. Byla bez koupelny, ale to problém nebyl. Stačilo sejít dvě patra a na šatně pekařů jsem se mohl sprchovat třeba dvě hodiny.

A kolik jsem za to platil? Hrůza!!! Při tehdejším platu asi 2200,- celých DVACET OSM Kčs. Prosím včetně elektřiny, elektrického topení a vody. Zíráte? Já dnes také.

Utekl nějaký čas, oženil jsem se a čekali jsme dítě. Jenže na bydlení s dítětem ta garsonka byla malá.

I šel jsem opět za ředitelem. Chvíli počkej, jeden kolega se bude stěhovat, tak dostaneš byt po něm.

I stalo se. Byt to byl sice starý, ve starém baráku, bez topení, ale byl to byt a docela velký. Topení v kamnech jsem po první zimě zavrhnul a udělal topení etážové.

Bydlení to bylo parádní, pod oknem tekl mlýnský náhon, klídek a na náměstí pár kroků. A schody místo do sklepa vedly přímo do vody.Takové Benátky v malém.

A kolik stál nájem? 28,30 Kčs! Tentokrát už jsem si musel platit elekřinu a uhlí. Voda se tehdy platila nějakým mini paušálem.

Že to zní jako pohádka? Byla to skutečnost. A do KSČ mě nikdy nelákali.

No, pak jsem se zbláznil, že chci barák, ale to už je jiná kapitola.

Číst dál

Perpetingl – pokračování

TELEGRAM

Jak rychle doručit důležitou zprávu když nebyly telefony? Jednoduše.

Dojdete na poštu, na formulář napíšete text, adresu a hotovo. Pošta váš text zvaný telegram doručí v kteroukoliv hodinu, v nejhorším ráno. Pokud adresát měl čistě náhodou telefon, tak vám zavolali a papír s textem předali druhý den.

Telegramy nikdo rád neměl, protože většinou obsahovaly smutné zprávy.

TRAFOSTANICE A SVÍTIPLYN

Představte si, že ta moje babi s dědou vlastnili trafostanici! No, tedy nic moc to nebylo, takový transformátor v bakelitové bedně.

Ono to bylo tak, senokřupové na venkově měli už tehdy rozvod elektřiny 220 V, ale zaostalí pražáci stále  120 V.

Což nikomu nevadilo do té doby, než si pořídil televizní přijímač. Ten už byl na 220 V, a tak pokud jste se chtěli dívat, vyřešilo se to trafem.

Lednička se vyřešila jinak. To už byl zavedený svítiplyn a tak se koupila na plyn a bylo to. Svítiplyn se vyráběl v plynárně z uhlí, nebyl cítit a byl jedovatý. A kolísal tlak, takže nedělní hlášky typu ,, já tu kachnu snad dnes neupeču, vůbec to nehoří“ byly velice časté.

čtěte dále

Číst dál

Perpetingl a jiné vymoženosti

S přibývajícími roky se jako z mlhy vynořují vzpomínky dávno  zapadané nánosem času. Aby nabyly docela přesné kontury, stačí když se z paměti vynoří bez zjevných příčin dávno nepoužívané slovo. Třeba například:

PERPETINGL

Že nevíte co to perpetingl je? Nedivte se, já to slovo neslyšel bezmála padesát let.

To je tak, babička mívala kuchyňské hodiny. Docela obyčejné. Byly na péro a tak se musely natahovat. Tedy ne ty hodiny, ale péro v nich, které pohánělo hodinový strojek. Když přestaly jít protože je včas nikdo nenatáhl, děda obřadně vyndal z kredence klíč, což byla taková klička stejná jakou se natahovaly autíčka na péro, jen o trochu větší, hodiny natáhl a srovnal čas podle jiných hodin nebo rádia. A potom vždy pronesl: “ Tak, ještě zatáhnout za perpetingl a je hotovo.“

A co že to bylo ten perpetingl? Provázek tak pět centimetrů dlouhý, který visel z těch hodin. Když se za něj zatáhlo, uvolnila se uvnitř západka s rohatkou a hodiny opět vesele měřily čas.

TELEFÓN

Babička v Praze měla už tehdy telefón. Tenkrát telefon hned tak nikdo neměl. Ve vesnici bývaly telefony dva. Jeden na poště a druhý ( někdy) na národním výboru.

Ten telefon neměl ani displej jako mají dnešní matlafóny, ba neměl ani tlačítka. A nešlo s ním běhat po bytě, protože byl připojený kabelem. Zato měl takové kolečko s deseti otvory. Pod každým otvorem byla číslice nula až devět. A tímto kolečkem se vytáčelo číslo. Za 25 haléřů jste si mohli volat do aleluja. Ale jen po Praze. Tedy pokud vám do hovoru neskočilo ,, zavěste prosím, volá meziměsto!“

A tak moje tetička, která tehdy byla tak pětadvacetiletá holka, každou neděli dopoledne prokecala se svojí kámoškou Bohunou. I když … kdo ví, zda to nebyl nějaký Bohouš, že jo.

No meziměsto … to už bylo složitější. Zavolali jste na ústřednu, nahlásili číslo které chcete volat a zavěsili. Po kratší nebo delší době zazvonil telefon a ozvalo se: ,, máte tady to meziměsto“., což se stávalo velice zřídka. A mohli jste si povídat.

K telefonu byl i telefonní seznam. Představte si, ó jaká hrůza ( GDPR!!!), že v tom seznamu mimo příslušného čísla byly jména s celou adresou. A nikomu to nevadilo.

A jak souvisí telefonní seznam a toaletní papír ? Čtěte dále.

Číst dál

Kolik stálo vyproštění auta

Bylo to někdy v roce osmdesát tři. Tedy v minulém století. Dokonce i v minulém tisíciletí.

Potřeboval jsem tehdy peníze, abych mohl dokončit barák ( já blbec) a tak jsem nastoupil jako dělník do slévárny. Tehdy se tam totiž daly vydělat dost slušné peníze. Sice za cenu dřiny a děsného pracovního prostředí ( za což byly pěkné příplatky), ale byl jsem mladý, plný síly a tak jsem tam šest let vydržel.

Druhý den po nástupu cestou do práce jsem skončil i s autem v příkopu, což mě naštvalo, protože jsem do té doby jezdil jako řidič z povolání a moje ego tím pádem bylo dost pošramocené.

Byla zima, sníh a co teď? Po chvíli zastavil soused, kouká na to a prý jedem do fabriky pro náklaďák. “ Běž na dopravu, tam ti pomůžou“, říká.

A opravdu pomohli. Náklaďák, lano a dva chlapi, to snad půjde. No nešlo. Prý když to budeme tahat, tak urveme spodek. Jedeme pro jeřáb.

I stalo se. Jeřáb na místě, stáhni všechny okénka, prostrčíme trámky skrz. Chlapi evidentně věděli co činí, neboť po chvilce byla moje schade ein hundert zwanzig na silnici bez jediného škrábnutí.

A co ta sranda tehdy stála? 20 km s náklaďákem plus 20 km s jeřábem. Hádejte!

Dvoje Sparty a vedoucí dopravy slíbil, že fakturu pošle. Neposlal 🙂

Na to, že jsem byl druhý den zaměstnanec, byl ten minulý režim opravdu nelidský. Inu, jak pro koho.

P.S. Ve straně jsem nikdy nebyl. Udělal by dnes Váš zaměstnavatel totéž a ještě k tomu druhý den po nástupu????

Číst dál

Po dlouhé době nastal čas přivydělat si nějakou korunu k mizernému důchodu. Přece jen, investice do zvířat nějaké byly a ne malé a brigádička se hodí.

Beroun už dávno není malé provinční městečko kde byl klid. Dnes si tu připadám jako v Praze. Ucpané křižovatky, zaparkovat není kde a pokud ano, zaplať uhlíři.

Podle počtu lidí a aut snad nikdo nechodí do práce. Ty časy, kdy jste potkali přes den pár lidí jsou prostě pryč. Pár let jsem tu kdysi hodně dávno bydlel. V pět se zavřely obchody, pracující odjeli a náměstí bylo téměř liduprázdné. No, časy se mění. Dneska jsou křižovatky ucpané už v půl sedmé ráno.

Změnu pozoruji i u plotů kolem rodinných domků. Předzahrádky plné kytek zmizely (není na to čas, protože se musí honit prachy) a dříve průhledné plaňkové čí drátěnkové ploty nahradily betonové, podud možno co nejvyšší zdi. Jen aby k nám nikdo neviděl a nezáviděl. Co nezáviděl? No přece ten bazzzééén a super anglickej trávník, kde kromě té trávy je vše otrávené herbicidem (:-  A takový záhonek zeleniny? Ó, to by kazilo dojem a je s tím práce.

Ony ty ploty vypovídají ještě o něčem. O vztazích mezi lidma. Už to není o tom, že Máňa při cestě z konzumu viděla přes plot na zahrádce Božku jak pleje mrkev a tak se daly holky do drbů. Dnes jí přes tu zeď vidět nemůže. Ano, může si na ní zazvonit, ale už to není takové.Prostě tou zdí se oddělit od světa a od lidí a dejte mi pokoj. A navíc, dnes je Božka i Máňa v práci do třiašedesáti.

Jen tak mimochodem, ani jedna moje babička do práce nechodila a přesto žily celkem spkojeně. A nebyla to žádná buržoazie. Dědové byli malí úředníčci.

Jeden děda byl i poslanec. To si nahrabal, co? Tak já vám povím co si nahrabal. Když bylo zasedání, dostal náhradu mzdy jako by byl v práci a proplacenou jízdenku. Tečka. To byly časy co, dnešní páni poslanci.

Prarodiče opravdu žili velice skromně. Nevím jak to bylo po válce, ale co si já pamatuji, tak i spokojeně a hlavně bez stresu.

Číst dál

Jak jsem dostal ,,na pivo“

Bylo to už hezkých pár let po tzv. revoluci. A já byl takový ten podnikatel, co vykořisťuje sám sebe a maká svýma rukama.

Jednou si mě pozvala nějaká stařenka, že jí nenapouští záchod. Vyměnit plovák byla práce tak na 20 minut. Uklízím nářadí do brašny a paní mi podává dvacet korun a říká ,, tady máte na pivo a děkuju“.

No, plovák stál tehdy nějakých 130,- plus práce a doprava ….

Vteřinu se to ve mně pralo ale na konec jsem  jen slušně poděkoval. Neměl jsem to srdce té babičce kazit svět novodobými poměry.

Číst dál

Bejvávalo ….

Součástí výuky na hnojárně, tedy na zemědělské škole byla i praxe. Jednou za čas jsme ve dvojicích chodili pomáhat co bylo potřeba a abychom na rozdíl od dnešních studentů poznali co to je práce rukama.

A protože studentíci bývají hladoví a bez peněz, vynalezli jsme způsob, jak zadarmo vydatně posvačit.

Číst dál

Mrazivé proroctví

Televizi nemáme už osm let a ani jí nechceme. Občas se podíváme na nějaký film na youtube. Včera jsme se koukli ( no nesmějte se) na Plechovou kavalerii. A mě se vybavila jedna vzpomínka.

Jako vojáci jsme také byli na žňové brigádě na Slovensku. A musím říci, že to nemělo chybu. Vozili jsme kukuřici od kombajnů na silo, lampasáka jsme za 14 dní viděli jednou. Krmili nás tam doslova s péčí a láskou a děvčata na rozdíl od těch českých se s vojáky rády bavily.

Číst dál

Talíř

nikoliv UFO

Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím více se mu vybavují věci dávno zasunuté v paměti. Třeba první láska. Na tom by nebylo nic divného, ale ta první láska byla v mateřské školce. Nebo jak jsme se jako malé děti chodily koupat do „vrbiček“, což byla tůňka v potoce, kde o kousek níž byli raci. I ryby jsme chytali do košíku. 

Číst dál