Panoptikum

Letí to letí. Už jsem tři a půl roku v důchodu a uteklo to jako voda.

Ne, že by se mi po práci stýskalo, koneckonců práce mám teď dost tady na našem minihospodářství, ale občas si vzpomenu na svoje zákazníky. Koneckonců za těch 18 let jich bylo opravdu hodně, a mnohé  jsem za ta léta navštívil mnohokrát.

Oni znali mě, já je, a tak pokud zavolali, že něco potřebují, věděl jsem většinou co mě kde čeká, a oni věděli že přijde ten, koho znají.

Ty vztahy byly často velice přátelské a ti lidé, hlavně pokud byli osamělí, byli rádi, že si mají s kým popovídat. A tak jsem často z vyprávění znal pomalu celý jejich rodokmen, jak se mají jejich děti a pod. A i já často na sebe vykecal víc než jsem musel.

Nějakých zajímavých příhod pár bylo, ale dnes už jsou to jen střípky v paměti. Třeba když paní Iloušová pekla vánoční cukroví, s takovými mrňkami jak blecha si trpělivě hrála a její manžel to jedl polévkovou lžící přímo z mísy. A ona se na něj vůbec nezlobila a pekla dál. Na tohle nejde zapomenout.

Vzpomínám si na jednu starou babičku, bylo jí 92 let, plná elánu a optimismu. Přijdu a povídá: ,, To jsem blázen pane, co? Ve dvaadevadesáti si koupím koberec“. Ta její radost z něj je nezapomenutelná. Také už nevím jak se jmenovala, ale podobu mám před očima jako by stála přede mnou.

A byt pana Baušeho, bývalého panského kočího, tak ten byl prohulenej tak, že i když jsem byl kuřák, to byla síla i na mě. Ale byl to ledový kliďas.

A staří manželé Doudovi, z nich vzájemná láska přímo tryskala. K nim jsem chodil rád, to bylo vždy takové pohlazení. Pak zbyla jen paní a to už bylo hodně, hodně smutné….

Nebo v rodinném baráku: ,, Tady máte klídek…“. ,, To jo, než přijdou holky“          ,, Kolik jich máte?“ ,, Osm“

Polknu naprázdno a ptám se jak staré: ,, Od dvou do osmnácti“.  Podotýkám, že paní na to vůbec nevypadala a všechny byly údajně její. Smekám …

Zvláštní, ty lidičky, jejich podobu si pamatuji, potkat je dnes, budu přesně vědět kdo to je, ale podle jména už moc ne.

No, byly i smutnější chvíle, to když dole v baráku viselo parte. To bývalo hodně smutné. Vždyť ty lidičky byli často tak trochu součástí mého života.

Ono bylo trochu smutné i to, když jsem kdysi živé a vitální lidičky později potkával v domově důchodců, kam jsem chodil na brigádu když už i já se v tom důchodu ocitl.

A tak mi někdy před očima běží to panoptikum lidiček, které jsem při své práci potkal. Spousta z nich už žije jen v mých vzpomínkách.

No a někteří zavolají i po těch létech že potřebují něco opravit. Věřte, že to u srdíčka zahřeje.

Vím dobře, že byli i lidičky, kteří mě nemuseli. Ale tak už to v životě bývá.

P.S. Jména byla záměrně pozměněna.

 

 

Vše nejlepší k MDŽ

Já vím, tohle něco říká jenom nám starším. Dnes je v módě Valentýn. Jakýsi paskvil svátku dovezený z Ameriky.

Ovšem MDŽ to bylo něco jiného. V práci se v ten den udělalo jen to nejdůležitější, vedení nejen že neprudilo, ale bylo tak jako všichni svátečně naladěno. Někde se  i v pracovní době zcela legálně popíjelo. A všichni se těšili na odpoledne.

To se šlo do ,,kultůůůráku“ kde každý dostal chlebíčky, limonádu, ženský kytku a hrála hudba. Jasně že nejdříve byl projev vedení, taková ta omáčka, kterou stejně každý poslouchal stylem jedním uchem tam a druhým ven. Nejlepší soudružky dostaly nějaký ten dárek, třeba podnos a skleničky. Prosím podnos, nikoliv pod nos.

No a všichni se bavili a byli veselí. Někteří trochu více a tak za devět měsíců měli v porodnici trochu více práce.

Ty časy jsou však nenávratně pryč. Škoda.

Traktor

Traktor. Nikoliv ten moderní, ale ten starý, s poctivým motorem a nezapomenutelným zvukem. Zetor, tak 40 let starý.

Tak ten už mít nebudu. Na tohle mi dáno ujel vlak. A i kdybych si ho pořídil, k čemu by mi byl, když pole ani louky nemám a předky po kterých bych něco podědil též ne. A začínat od nuly, na to už jsem starý.

A tak zbývají jen vzpomínky na mládí, kdy jsem se o prázdninách za volantem traktoru vyřádil. Jo, to byly časy. 16 a 40. Nechápete? Bylo mi 16 a čtyřicítka byl Zetor. Modrý. Ráno ruční pumpou načepovat ze sudu do konve naftu, z té konve doplnit nádrž a vyrazit na pole nebo louku. Ta svoboda … žádné GPS, žádné PC v kabině, jen modré nebe nad hlavou.

No jo, nedržel jsem se toho, lákalo mě něco jiného. Nevím, zda to bylo dobře či nikoliv, ale slyším li dnes zvuk traktoru, voní mi nejen naftou, ale i nostalgií časů dávno minulých.

Vzpomínky z nemocničního pokoje I.

Napůl spím, napůl bdím. Chvilku koukám přes okno na břízu venku. Vidím jí z postele jen kousek a ten kousíček přírody uprostřed města mi připomene domov. Připomene však i to, jak málo stačí aby naprosto zdravý člověk skončil v nemocnici.

Z rozjímání mě vyruší sestra s injekcí. Už se ani neptám co za lahůdku dostanu do žíly. Koukám jak ampule zmizí v mém těle a ani nevím proč, tiše poděkuji. Nezúčastněně se na mě podívá, nade mě pověsí další kapačku a jak tiše přišla, tak tiše odejde.

Cvak, cvak, cvak … hodiny nade dveřmi odměřují čas. Ten čas je však úplně jiný. Vleče se a utíká zároveň.

Na protější stěně visí velká skleněná deska. Ta deska je bez duše, bez emocí, bez krásy. Prázdnota v tom nejhlubším smyslu slova. Není na ní vůbec nic, na čem by s radostí spočinulo oko. Beru do ruky ovladač a po asi deseti létech opět pouštím TV. Nezklamalo to. Obsah stejně prázdný, bez duše, bez emocí, bez krásy jako obal. Přepnu všechny čtyři kanály ( výstižný název pro ten obsah) a znechuceně tu hrůzu vypínám. Napadá mě, že ten monitor nad mojí postelí je zajímavější. Hezky tam běží barevné vlnovky, občas zapípá a ta bedna má aspoň nějaké knoflíky.

Za chvilku přijde Vanessa, s roztomilým přízvukem se zeptá zda mě něco nebolí, a oznámí mi, že zítra jedu na výlet do Ústí. Vanessa není milenka, nýbrž ošetřující lékařka s vizáží éterické víly a v Ústí mě čeká velmi nepříjemný zákrok.

No, houkačkou mi houkli, svíčku zatím nezhasli. Tak posílám jedno velké díky do Kadaně a jedno velké díky tam nahoru tomu mému andílkovi.

 

 

 

 

 

 

Pitný režim na pionýrském táboře před léty padesáti

No, pionýrský se to jen jmenovalo. Slovo pionýr jsme tam nikdy neslyšeli.

A s tím pitím to bylo tak: ráno kuchařky pod okno jídelny postavily dva kýble s vodou. Do každého kýble nalily dvě lahve šťávy, zamíchaly, naběračku ponechaly a na parapet okna postavily dva hrnky.

Ano, čtete dobře, dva hrnky na celý tábor! A žádné oplachování, nebo nedej bože mytí.  Dvakrát denně ty hrnky vyměnily za čisté. A to jsme často byli líní a chlastali rovnou z naběračky.  Přesto jsme všichni byli zdraví, žádná epidemie, prostě nic. A víte proč?

Vy starší, ehm, mladí, krásní a chytří jako já ve třiašedesáti to víte také. Vysvětlete to prosím těm opravdu mladým, chytrým a krásným. Díky.

 

 

Řidičák

Dnes jsem narazil na jednom webu na článek o autoškolách. Hodnotit jej nebudu, protože o tom nic nevím. Jen jsem si vzpomněl, jak jsem před více jak čtyřiceti pěti léty dělal autoškolu nejenom já.

Ve druhém ročníku hnojárny, ve věku pouhých šestnácti let v rámci praxe jsme dělali řidičák na traktor. Traktor to byl nový, poslední výkřik tehdejší techniky a to Zetor Krystal. Měl kabinu a dokonce topení. Co však neměl, bylo druhé řízení pro instruktora. Kupodivu nikdo nehavaroval, ba ani instruktora nezabil.

Odjezdili jsme tak čtyři vyučovací hodiny a když už se budou dělat zkoušky, tak rovnou na auto. Těch hodin jízd bylo ještě méně, tak tři a pak zkoušky. Udělali je všichni včetně holek. Jen v řidičáku na traktor a auto byla poznámka, že auto smíme řídit až od svých osmnáctých narozenin.

No, nemazali se s námi. Na další praxi se všichni těšili, neboť nás čekala samostatná jízda. To bylo asi takto: ,,Pojedeš tam a tam, zapřáhneš vlek a s ním se budeš hlásit tam a tam u vedoucího. Ten ti řekne co dál.“ Na tohle nám už ale dali starou čtyřicítku, raději …

Dnes by se bezpečáci s prominutím posra… a vedení školy by snad zavřeli na doživotí. Už jen způsob, jakým se zapřahal vlek když člověk neměl pomocníka.

Nikdy se nic nestalo, nikdy žádný úraz nebyl!!!!

Nechci to zakřiknout, ale dnes mám najeto 1,5 mil. km včetně náklaďáku díky bohu bez nehody. Takže si myslím, že to není primárně o autoškole, ale o šikovnosti a zodpovědnosti.

A jak že se zapřahal ten vlek? S traktorem se najelo pár metrů před oj vleku, zařadila se redukovaná zpátečka na jedničku. Vyskočilo se z traktoru, oj se zvedla, namířila na oko a když to drclo a bylo to správně, vrazil se tam kolík. A hups zpět do traktoru. Přežili jsme to ve zdraví všichni.

Když jsem já byl tenkrát kluk ….

Jako kluk jsem bydlel na samém okraji malého městečka ve středních Čechách.

Naproti našemu baráku bylo fotbalové hřiště, vedle něj asi tak hektarové pole místního JZD. Na tom poli se řepka opravdu nepěstovala. Zato se tam zelenal hrášek, hlávkový salát, brambory, řepa, jednou za x let pšenice a také špenát. Dnes už myslím mohu prozradit, že naše rodina si těmito výpěstky sice potají, ale vydatně přilepšovala.

Mimochodem, od té doby špenát přímo nenávidím. Dodnes si pamatuji, jak se doma pral a otrhávaly listy z té špenátové hlávky. Jo a ještě si pamatuji na škubánky a uhlířinu. Škubánky s mákem k obědu, k večeři opečené placky z nich. To dodnes taky nemusím. Jak já to jako kluk nenáviděl, ale jíst jsem to musel.

Salát nebo hrášek to bylo něco jiného. Mezi tím polem a hřištěm vedla pěšinka k místnímu rybníku, kam jsme se nejen my děti chodily koupat a ten salát byl příjemné občerstvení.

No a vedle toho pole tekl potok. Tehdy ještě s přírodními břehy, takže v něm byly ryby a raci. A za tím potokem už jenom dráha, výtopna lokomotiv ( parních) s točnou.

Kousek proti proudu byla louka. Louka plná lučních květů s trávou tak vysokou, že děti v ní nebyly vidět. Od té doby jsem nikde tak nádherně rozkvetlou louku nikde neviděl.

Jo, jak zpíval božský Kája …. Když jsem já byl tenkrát kluk ….

Jak jsem hledal ženu

Když ta, kterou jsem miloval usoudila, že vydělávám málo peněz a ona má nárok na blahobyt, zůstal jsem sám. Zbyla mi zlomená duše, pár hadrů a dluhy.

Naivně jsem si myslel, že s tímto ,,bohatstvím“ najdu ženu pro další život. No, byl jsem hodně naivní. O několik zajímavých příhod se s vámi podělím:

Olinka – dorazil jsem na schůzku, sjela mě od hlavy k patě a já hned pochopil, že tady pšenka nepokvete. Ale šla se mnou na kafe. Cestou jsme se zastavili v butiku, kde si vybrala svetr asi za 500,-. Pokladní namarkovala, Olinka se na mě tázavě podívala a já nic. Koukla do kabelky a prohlásila, že si zapomněla peníze. Mě oznámila, že na ní čeká kamarádka a že už musí jít.

Sekretářka – doufám, že nepřijdeš v bundě na hory. Jo a místo kytky mi přines řízek. První přání jsem nesplnil, řízek přinesl. Dorazila luxusně oháknutá, krásně a dlouho se s ní povídalo. Jen velmi nerada a dlouho se se mnou loučila, ale bylo jasné, že nejsem společensky a finančně na výši. Ten řízek určitě letěl do prvního koše. Po týdnu mi napsala, že odlétá se svým novým miláčkem do Paříže.

Rentiérka – paní středního věku s tříletou holčičkou. Mezi řečí jsem se dozvěděl, že měla bazén jako teď má byt ( 4+1), byt jí koupil exmanžel a nechal jí k užívání nemovitost na pobřeží Španělska, kam pravidelně létá. Nemám se zlobit, ale hledá dominantnějšího partnera.

Paní z Brna – s tou  jsem na kafi nebyl. Ale psaní bylo zajímavé. Mám prý přijet do Brna. No, do Brna jezdit na rande je trochu z ruky, odpověděl jsem.

,,Můžeš tady zůstat napořád.“

,,Tady mám živnost, Brno neznám a nechytnu se tam“

,, O peníze se nestarej, těch mám dost“

Spadla mi čelist a přiznám se, že byvše ve srabu jsem i chvíli přemýšlel. Ne, ne, až jí omrzím, kopne mě do zadku a já nebudu mít ani tu živnost.

Pak mi napsala, že jsem hloupej, že jsem se mohl mít jak prase v žitě.

Paní z Brna č.2 – hezky se s ní psalo, měla hezkou malou holčičku. Prý by mě brala všemi deseti, ale … exmanžel jí platí byt ( dle fotek luxusní), ale jen do doby než si někoho najde. No a bydlet v garsonce, no uznej, to nejde. Inzerát zněl: ,,Maminka s holčičkou hledá někoho, kdo by nás měl rád a kde bychom mohly složit hlavu.“

Cikánka – aby mi někdo nevyčítal, že se vyjadřuji nekorektně, byl jsem hned z kraje poučen: ,,Já nejsem romka, já jsem cikánka.“ A cikánka to byla nejen velmi hezká, ale psala perfektním slohem česky a bez jediné hrubky. Dalo by se s ní povídat hodiny a hodiny. Přesně do doby, než se objevili její dva dospělí synáčci …

Lyžařka – samý osobní problém. Její pochopitelně.  ,, V sobotu bys se mnou mohl na lyže. ,,Neumím lyžovat a ani nemám vybavení.“ ,, To si koupíš a lyžovat tě naučím“ Hmm, já měl tak akorát na to kafe …

Kamarádka s benefity – já podnájem, ona podnájem. Chodila si ke mně prát, občas spala u mě, občas já u ní. Oba jsme měli hluboko do kapsy a tak jsem jí navrhl, že bychom se mohli sestěhovat a ušetřili bychom osm tisíc. Sdělila mi: ,, To víš že jo, a oba budeme mít do smrti hovno“. Po tomto jsem potichu vycouval. Asi po roce jsem byl v baráku kde bydlela a pozvala mě na kafe. Pračka, sušička, myčka, televize a byt nově zařízený. ,, Ty někoho máš, viď.“ ,, Jo, mám“. Jooo, našli moji rádcové, našli 🙂

Upřímná, i když pozdě – vyvíjelo se to slibně. ,, Přijeď v sobotu, uděláme si večeři a v neděli někam vyrazíme“. I přijel jsem, povídali a ona nenápadně nápadně zjišťovala jak na tom jsem finančně. Nelhal jsem, pokud by to pokračovalo, byl by to z mé strany podraz. No po chvíli se objevila s mobilem, že prý přijede syn a bylo by blbé, kdyby …. pochopil jsem a odjel domů. Pak mi nějaký čas volala, že jsme daleko od sebe, že ke mě jít nemůže, že ten podnájem co má je skvělý, že má krásnou práci a že máme málo peněz, abychom se vídali častěji. Asi po roce zavolala, zda bych nechtěl pokračovat. Že o práci přišla a z podnájmu má výpověď.

,, Víš, já už někoho mám“, odpověděl jsem.

,, Hm, škoda, promiň, byla jsem blbá“

Ten někdo, byla ta nejbáječnější ženská, která si mě opravdu našla sama a se kterou jsem už devátý rok.

Těch příhod bylo daleko více, ale až na mikroskopické vyjímky měly stejný scénář. Na seznamce hledají lásku a porozumění, ve skutečnosti někoho bohatého. Jak zjistí že nic moc, je nezájem. Ty otázky byly jak přes kopírák, jaké máš auto, kam jezdíš na dovolenou, jak velký máš byt, máš živnost to jsi balíku ….

Závěr? Díky Evinko, tebe nic z toho nezajímalo a našli jsme opravdovou lásku a porozumění.

 

Mlíkaři

Byly doby, kdy se do obchodu vozilo mléko každý (!) den čerstvé. To mléko bylo ve skleněných vratných lahvích a nahoře v té láhvi byla usazená opravdová smetana.

Z takového mléka šel udělat tvaroh, případně sýr, který však pokud vím nikdo nedělal. To mléko totiž asi třetí den zkyslo, na rozdíl od toho dnešního. Tedy ony krávy dojí pořád stejné mléko, ale dnes musí vydržet hódně dlouho a tak se ,,upravuje“. Dle mého názoru prostě akorát kurví. Tak zvané trvanlivé je spíš mléčný výrobek než mléko.

No ale zase vás nebudí ve tři ráno mlíkaři, kteří do nočního ticha vytvářeli nezapomenutelný hlukový kolorit kolem každého obchodu s potravinami. Lahve s mlékem byly totiž v plechových přepravkách a při manipulaci dělaly celkem slušný rachot.

A cena? Plnotučné 3 Kčs, tzv. obyčejné jak jsme mu říkali tuším 2,- nebo 1,60 Kčs. Na brigádě v roce 1973 ( bylo mi 16) jsem si vydělal 2200,- čistého a koupil si za to vysněný magneťák. 🙂

Tak, a jdeme dojit naše dvě báječné kozy. Tady je svět naštěstí ještě normální.

 

 

MDŽ

MDŽ býval jeden z nejlepších svátků. Blížilo se jaro, děvčata odkládala zimní svršky, což se nám mladým klukům náramně líbilo a v den Dé byly ty holky tak nějak veselejší.

I v práci bývalo veseleji, udělalo se jen to co se muselo, vedení neprudilo a panoval klídek a pohoda.

Odpoledne bývala schůze, kde každá soudružka dostala květinu a ty nejlepší ještě navíc nějaký drobný dárek od podniku. Třeba podnos. Nikoliv pod nos, ale tzv. tác a k tomu třeba skleničky.

Všichni pak dostali chlebíčky, začala hrát hudba a řádilo se do pozdních nočních hodin. No a některá děvčata to pak nedostala a bylo na světě více dětí.

Byl to o hodně lepší svátek než ten debilní Valentýn, na který až na pár ,,yntelygentů“ stejně lidi kašlou.

A tak milé dívky, ženy a paní, Vy co jste zůstaly normálními ženami Vám přeji vše nejlepší, hodně zdraví, spokojenosti a zdravý selský rozum nechť si zachováte po mnoho a mnoho let.

Níže moje dárečky, alespoň virtuální: