Kolik stálo vyproštění auta

Bylo to někdy v roce osmdesát tři. Tedy v minulém století. Dokonce i v minulém tisíciletí.

Potřeboval jsem tehdy peníze, abych mohl dokončit barák ( já blbec) a tak jsem nastoupil jako dělník do slévárny. Tehdy se tam totiž daly vydělat dost slušné peníze. Sice za cenu dřiny a děsného pracovního prostředí ( za což byly pěkné příplatky), ale byl jsem mladý, plný síly a tak jsem tam šest let vydržel.

Druhý den po nástupu cestou do práce jsem skončil i s autem v příkopu, což mě naštvalo, protože jsem do té doby jezdil jako řidič z povolání a moje ego tím pádem bylo dost pošramocené.

Byla zima, sníh a co teď? Po chvíli zastavil soused, kouká na to a prý jedem do fabriky pro náklaďák. “ Běž na dopravu, tam ti pomůžou“, říká.

A opravdu pomohli. Náklaďák, lano a dva chlapi, to snad půjde. No nešlo. Prý když to budeme tahat, tak urveme spodek. Jedeme pro jeřáb.

I stalo se. Jeřáb na místě, stáhni všechny okénka, prostrčíme trámky skrz. Chlapi evidentně věděli co činí, neboť po chvilce byla moje schade ein hundert zwanzig na silnici bez jediného škrábnutí.

A co ta sranda tehdy stála? 20 km s náklaďákem plus 20 km s jeřábem. Hádejte!

Dvoje Sparty a vedoucí dopravy slíbil, že fakturu pošle. Neposlal 🙂

Na to, že jsem byl druhý den zaměstnanec, byl ten minulý režim opravdu nelidský. Inu, jak pro koho.

P.S. Ve straně jsem nikdy nebyl. Udělal by dnes Váš zaměstnavatel totéž a ještě k tomu druhý den po nástupu????

Číst dál

Po dlouhé době nastal čas přivydělat si nějakou korunu k mizernému důchodu. Přece jen, investice do zvířat nějaké byly a ne malé a brigádička se hodí.

Beroun už dávno není malé provinční městečko kde byl klid. Dnes si tu připadám jako v Praze. Ucpané křižovatky, zaparkovat není kde a pokud ano, zaplať uhlíři.

Podle počtu lidí a aut snad nikdo nechodí do práce. Ty časy, kdy jste potkali přes den pár lidí jsou prostě pryč. Pár let jsem tu kdysi hodně dávno bydlel. V pět se zavřely obchody, pracující odjeli a náměstí bylo téměř liduprázdné. No, časy se mění. Dneska jsou křižovatky ucpané už v půl sedmé ráno.

Změnu pozoruji i u plotů kolem rodinných domků. Předzahrádky plné kytek zmizely (není na to čas, protože se musí honit prachy) a dříve průhledné plaňkové čí drátěnkové ploty nahradily betonové, podud možno co nejvyšší zdi. Jen aby k nám nikdo neviděl a nezáviděl. Co nezáviděl? No přece ten bazzzééén a super anglickej trávník, kde kromě té trávy je vše otrávené herbicidem (:-  A takový záhonek zeleniny? Ó, to by kazilo dojem a je s tím práce.

Ony ty ploty vypovídají ještě o něčem. O vztazích mezi lidma. Už to není o tom, že Máňa při cestě z konzumu viděla přes plot na zahrádce Božku jak pleje mrkev a tak se daly holky do drbů. Dnes jí přes tu zeď vidět nemůže. Ano, může si na ní zazvonit, ale už to není takové.Prostě tou zdí se oddělit od světa a od lidí a dejte mi pokoj. A navíc, dnes je Božka i Máňa v práci do třiašedesáti.

Jen tak mimochodem, ani jedna moje babička do práce nechodila a přesto žily celkem spkojeně. A nebyla to žádná buržoazie. Dědové byli malí úředníčci.

Jeden děda byl i poslanec. To si nahrabal, co? Tak já vám povím co si nahrabal. Když bylo zasedání, dostal náhradu mzdy jako by byl v práci a proplacenou jízdenku. Tečka. To byly časy co, dnešní páni poslanci.

Prarodiče opravdu žili velice skromně. Nevím jak to bylo po válce, ale co si já pamatuji, tak i spokojeně a hlavně bez stresu.

Číst dál

Jak jsem dostal ,,na pivo“

Bylo to už hezkých pár let po tzv. revoluci. A já byl takový ten podnikatel, co vykořisťuje sám sebe a maká svýma rukama.

Jednou si mě pozvala nějaká stařenka, že jí nenapouští záchod. Vyměnit plovák byla práce tak na 20 minut. Uklízím nářadí do brašny a paní mi podává dvacet korun a říká ,, tady máte na pivo a děkuju“.

No, plovák stál tehdy nějakých 130,- plus práce a doprava ….

Vteřinu se to ve mně pralo ale na konec jsem  jen slušně poděkoval. Neměl jsem to srdce té babičce kazit svět novodobými poměry.

Číst dál

Bejvávalo ….

Součástí výuky na hnojárně, tedy na zemědělské škole byla i praxe. Jednou za čas jsme ve dvojicích chodili pomáhat co bylo potřeba a abychom na rozdíl od dnešních studentů poznali co to je práce rukama.

A protože studentíci bývají hladoví a bez peněz, vynalezli jsme způsob, jak zadarmo vydatně posvačit.

Číst dál

Mrazivé proroctví

Televizi nemáme už osm let a ani jí nechceme. Občas se podíváme na nějaký film na youtube. Včera jsme se koukli ( no nesmějte se) na Plechovou kavalerii. A mě se vybavila jedna vzpomínka.

Jako vojáci jsme také byli na žňové brigádě na Slovensku. A musím říci, že to nemělo chybu. Vozili jsme kukuřici od kombajnů na silo, lampasáka jsme za 14 dní viděli jednou. Krmili nás tam doslova s péčí a láskou a děvčata na rozdíl od těch českých se s vojáky rády bavily.

Číst dál

Talíř

nikoliv UFO

Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím více se mu vybavují věci dávno zasunuté v paměti. Třeba první láska. Na tom by nebylo nic divného, ale ta první láska byla v mateřské školce. Nebo jak jsme se jako malé děti chodily koupat do „vrbiček“, což byla tůňka v potoce, kde o kousek níž byli raci. I ryby jsme chytali do košíku. 

Číst dál

Vzpomínky

Když mi bylo šedesát 

Je šestého, půl páté ráno a venku pomalu taje sníh. V kamnech praská dřevo a já se zrovna narodil, tedy ne teď ale před šedesáti lety. Nějak moc to uteklo.

Život byl takový jaky byl, nemohu si stěžovat. Pár kopanců jsem udělal, pár dobrých věci také. Je pravda, že spoustu věcí člověk pochopí až ke stáří. Asi to tak má být. Jinak bychom jako mladí byli moc klidní. Teď jde spousta věcí mimo mě. Spoustu věcí totiž není potřeba vůbec řešit. Učím se od přírody, ta neřeší nic a je tu miliony let. Nežene se za mamonem jako spousta lidí. Zvířátkům stačí když se nají a mají mláďata aby nevymřela. Jo aha, my nejsme zvířátka. No, nejsme a to je ten problém. My se musíme honit, hamtat prachy a majetek. Mít větší barák, lepší auto, hezčí ženu, dovolenou u moooře…. A pak bác, byl jsem opět na začátku a kolečko se opakuje. Opravdu se to musí opakovat? Nejde snad vystoupit z toho krysího závodu a žít si po svém? Nejde. Nejde to proto, protože konvence, protože co by tomu ostatní řekli. Nejde to proto, protože máte děti malé a žít jinak, jo to hrozí že vám je sebere sociálka. A tak se stáváte otroky systému a ještě se vám to líbí. Kupujete, honíte prachy které hned utratíte za věci které ani nepotřebujete.

A najednou přišlo to bác. Spadl jsem téměř na samé dno, od žití pod mostem mě moc nedělilo. Kdyby při mě nestáli snad všichni svatí …. nevím nevím. Každý den děkuji. Děkuji tomu svému andílkovi tam nahoře že mi ukazuje cestu jak dál.

Je to zvláštní. Zvláštní v tom, že bez nějakých stresů se začalo dařit. Poplatil jsem dluhy a začal žít s pocitem, ze to málo co mám mi stačí. No málo … mám totiž báječnou ženu. To ona mi dodala chuť do života, která mi tehdy tolik chyběla. Její památnou větu, že se na peníze může vysrat jsem vzal za svoji. Já vím, peníze jsou potřeba. Někde člověk bydlet musí, jíst a topit také. Brali jsme to tak, že pokud budeme mít na základní potřeby bude to bezva a všechno ostatní je luxus, který když nebude dobře a když bude také dobře. A světe div, ono to jde. A jde to přímo nádherně.

Tak je mi šedesát. Kdyby tam nahoře nebyli asociální psychopati, kteří nikdy opravdu nepracovali, byl bych ode dneška v důchodu. Krmil bych v parku holuby, koukal na ty šílenosti v tv a krásně bych hnil. Ne ne, takhle opravdu ne. Žil bych si tady v chatičce uprostřed přírody, pěstoval a choval snad vše co jde, chodil na dřevo a ve městě by mě viděli tak jednou za měcíc. Vodu ze studánky, teplo z lesa a jídlo vlastni. Tedy mimo toho, co si nejde vypěstovat. Konečne bych byl svobodný! Všichni jsme otroky systému dokud nejsme důchodci. Ti nahoře to dobře vědí, proto je tak pozdní odchod do důchodu. Stačí si tohle uvědomit a od toho otrockého systému se odpojit alespoň částečně. Ano, chodím do práce ale chodím tam proto aby mi na stáří dali alespoň nějakou almužnu a ne proto abych se uštval k smrti protože peníze….

P.S. nakonec jsem se zdravě nasr..l  a šel do důchodu o tři roky dříve. Sice mám o dost menší důchod, ale v žádném případě nelituji.

Anička

   

Anička, Smetanova Lhota a 21.srpen

Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.

Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen hlídali a shovívavě se usmívali.

Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.

Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava. 

No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení  jako ta moje tehdejší dětská láska. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.

Máňa

Když mě jako dítě chtěla maminka pohlídat, dávala mě často k Máně. Máňa byla nějaká naše praprateta, paní hodná, stará a žila ve starém baráku na spadnutí v jedné zatuchlé místnosti. Přesto jsem tam chodil velice rád, protože se u ní skrýval poklad. V dnešní době by to byl opravdový poklad. Jednalo o staré radiopřijímače snad z doby kamenné. Měla jich opravdu hodně a sem tam mi nějaký věnovala. Dnes se divím, že jsem ještě na živu, protože jsem se v nich s nadšením hrabal. V jejím baráčku žil ještě podnájemník. Co si pamatuji, byl to neškodný ožrala žijící v nepředstavitelném bordelu. Dodnes vidím tu hromadu popela, který sypal hned vedle kamen. Ale on byl hrdina! Vyprávělo se, že za války přijeli němci a protože našli někde jednoho z nich mrtvého, nechali nastoupit všechny muže a pokud se někdo nepřizná, každého desátého zastřelí. Všichni mlčeli, on vystoupil a řekl že to byl on. Jenže oni zase tak blbí nebyli, věděli, že on to nebyl. Do toho dostali nějaký befel a tak odjeli. A jak skončil onen hrdina? Přesně tak jak jsem výše popsal. Jmenoval se Pilát ( nikoliv Pontský a býval námořník).

Číst dál