Málem jsem dostal depku

Evinka omylem pustila jakýsi americký film. Ne, nebyly v něm potoky krve, dvacet vražd, ani haldy vystřílených nábojnic, jak by člověk předpokládal.

Byly to pokojné záběry na ,,život v NY. Ty záběry se střídaly, chvilku na lidi, chvilku na výškové budovy a chvilku na provoz aut. Několikrát se to opakovalo, neboť to byl úvod filmu. Déle než pět minut jsem na to koukat nevydržel, protože bych z toho dostal depku.

A já si tak přemýšlel, jak v tom ti lidé dokážou žít. Vždyť to odtržení od přírody, přírodních rytmů a energie, je naprosto totální. Těch pár stromů v parku to opravdu nezachrání. Věřím, že alespoň někteří mají veškeré pohodlí a luxus.

Ale opravdu je tohle luxus? Není to jen pozlátko? Není náhodou větší radost třeba z nově narozeného králíčka nebo srnky, z vylíhnutého ptáčka než z nového auta?

Já vím, není. Škoda, nikoliv pro mě, pro mě to tak je. Škoda pro ty lidi.

Ano, jsem divnej. Vím to.

7.10.2018

Vedra skončila, práce na zahradě též a je podzim. Ze stromů padá listí, příroda přímo hamtá podzimní mlhy a chystá se k zimnímu spánku.

Letos ještě naposledy nás navštívil traktor. Krávy pastvinu spásly téměř na drn, přirozeně(!) pohnojily a  tak zbývala poslední úprava anglického trávníku –  mulčování.

I my tady na samotě máme méně práce. Zásoby dřeva jsou pod střechou, krmení nakoupeno a uskladněno. Zbývá jen krmit zvířata, topit a vařit jídlo pro nás.

Přechod na zimní režim je totiž přirozený. Kdysi dávno se lidé dřeli od jara do podzimu, ale v zimě zvolnili. Ono se toho v zimě moc dělat nedalo, brzy byla tma, tedy až do doby, než přišla na svět žárovka. A s ní mohl mít den dvacet čtyři hodin a lidé mohli makat na tři směny. Zima nezima. Že je to proti přírodě? Kecy, ovšem jen do té doby, než tělo i psychika řeknou, že něco je špatně. Jenom už neřeknou, že za to může zpřeházený rytmus života, který je proti přirozenosti.

Když už jsme u té přirozenosti, dnes jsme ujeli asi osmdesát kilometrů venkovskou krajinou. Zorané pole, nebo pluh jsme neviděli ani jednou. Zato postřikovače chrlící na pole chemii hned čtyřikrát. Trochu se to načechrá diskama, postříká herbicidem a nastoupí moderní vynález setí ,,tlaková sečka“.  Kdo by dnes oral, je to pomalé, drahé a po nás potopa. Řepka přece tak báječně vynáší …

 

Tajemnou krajinou

Zdejší krajina je tajemná, záhadná a plná velmi zajímavé historie. A také pověstí, jak už to v takovém místě bývá.

V sedmnáctém století hrabě Lažanský nechal přestavět místní tvrz na zámek a později jej upravil do barokní podoby.

V devatenáctém století v té hoře, na kterou se díváme přímo z chatičky, nechal můj oblíbenec Vladimír, hrabě Lažanský vybudovat tzv. Ermitáž. Její součástí byly lavičky, několik odpočívadel ( foto), schodiště a též síť cest, po kterých mohly jezdit kočáry.

Jenže nejen budování se šlechta věnovala. I stalo se, že do mladého hraběte se zamilovala chudobná dívka. I on jí miloval, ovšem jak už to chodilo, vzít si jí nemohl. Hrabě z nešťastné lásky skočil ze skály. Dívka záhy zemřela také a dnes i s jeho dítětem bloudí v okolí, kde hrabě zahynul.

 

 

 

 

 

 

K pátrání po této historii mě mimo jiné přivedla i tato fotka. Je na ní dnes už téměř rozpadlé tehdejší odpočívadlo. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte ženu, která má na klíně dítě. Já vím, je to hra světla a stínů, ale co kdyby …? Ostatně, dějí se zde občas docela záhadné věci.

Nostalgie

Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.

Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.

Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.

Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.

Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli  koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.

Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?

Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.

Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.

Přivezli nám myčku

Tak máme myčku opravenou. Celkem rychle, jak kvalitně se teprve uvidí.

Dokonce jí i dovezli. Jenže jsme na samotě a to je pro někoho i když má navigaci velký problém. Komunikace po telefonu probíhala v tomto duchu:

on ,, Kde vás najdu?“

já ,,A kde jste?“

on ,,Já nevím“

já ,, Odkud jste přijel?“

on ,,Já nevím“

No, vypáčit z pána z kterého směru přijel a kde asi tak je, byl nadlidský problém. Po dlouhém vysvětlování kde najde kapličku na návsi nejbližší vesnice, tuto nakonec našel. No a já si pro něj dojel mým tříkolovým náklaďákem a dovedl ho na místo.

Myčku jsme z dodávky přeložili na tříkolku a to bylo vše.

No jo, ten první co myčku odvážel byl starší pán, myslel hlavou a našel nás bez problémů. Protože my starší jsme byli zvyklí žít bez navigace a mobilů. Tenhle byl mladej. Zvyklý, že technika vše vyřeší. Když nevyřeší, jsou v háji. Vždyť nemusí sledovat ani kudy jedou, odbočte vlevo, odbočte vpravo a najednou NIC!  A to je jeden z příkladů degenerace, o které jsem psal dříve.

To mi připomnělo jednu anketu. Ptali se lidí, co považují za největší problém kdyby se ztratili v lese. 95 % odpovědělo, že buď vybitý mobil, nebo to že by nebyl signál. Nikoliv mlha, že je totálně zataženo, průtrž mračen a pod. Prostě vyplivne jim mobil a jsou … no víte kde.

 

Dva roky v důchodu

Na důchod jsem se vyloženě těšil. Proč taky ne. S Evinkou jsme si vybudovali malinké hospodářství, které nás skoro uživí a na život na samotě jsme si krásně zvykli. Vlastně ani jsme si zvykat nemuseli, přišlo to tak nějak nenápadně a samo. Stejně jsme tu prakticky bydleli už pár let před důchodem.

Ráno místo do práce jdeme podojit kozy a k snídani si dáme meltu s čerstvě nadojeným mlékem. Bydlení máme sice malinké, ale super. Stejně ze dvou třetin bydlíme venku na terase. Ještě teď v říjnu tam snídáme, obědváme i odpočíváme.

Příroda okolo nám dá téměř vše co se týká jídla i tepla. Máme kvalitní jídlo a i naše zvířata se mají dobře.  Odvykli jsme si kupovat zbytečné krámy a tím pádem s penězma vyjdeme. Evinka zpracuje všechno co se urodí nebo doneseme z lesa.

A život v přírodě nám dal i to, co za prachy opravdu koupit nejde. Kdo z vás poděkuje studánce za vodu, lesu za dřevo a houby, záhonkům za úrodu?

Sedíme na terase koukáme jak se pasou krávy. Blbost? Ten klid a pohoda pasoucího se stáda se přenese i na nás. Žádný stres, žádná nervozita. Božský klid. Kolik z vás by zrovna tohle potřebovalo? Lidé by měli učit od zvířat. Jsou chytřejší než my. Ony totiž na rozdíl od nás jsou součástí přírody. My už dávno ne. My jsme díky ,,pokroku“ zdegenerovali.

Oba jsme šli do předčasného důchodu a nikdy jsme nelitovali ani na chvilku. Proč se nervovat v práci pro pár korun, které člověk stejně utratí často za věci, které ani nepotřebuje. Co vlastně člověk potřebuje? Ve skutečnosti moc toho není. A jen díky té degenaraci potřebujeme tu techniku. I když …. jednou … ???

Nejsou koroptve

Jestli bude tuhá zima se prý pozná podle toho, jak jsou tuční zajíci. Soudě podle stavu zajíců v české krajině, zima nebude žádná, neboť zajíce viděti patří do kolonky zázrak. A pochybuji, že dnešní mladí by zajíce vůbec poznali, natož usoudili, zda je tučný.

A teď vážně. proc nejsou koroptve. Ono je to tak, když se vylíhne malinká  koroptev, první tři dny je její potravou jen hmyz, broučci, housenky, larvy a pod. No a kde má chudák tohle vzít, když na poli nic z toho není, protože pole je jedna obrovská otrávená krajina bez života.

Kdyby čistě náhodou (nevím jak) tohle přežila, má další problém. Opět nemá co k snědku, protože dále se živí semeny planých rostlin, tedy plevele. A plevel jak známo je úhlavní nepřítel č. 1, který se musí zničit, protože výnosy z hektaru jsou prachy.

Kde tedy potom ta chudinka má žít, když její životní prostředí jsme chemií naprosto zničili? Ona nemá, zato my máme. Mrtvou půdu kde se střídá řepka, pšenice, ječmen, řepka, pšenice, ječmen, řepka ( nejlépe vše GMO) …. a na to vše se lejou hektolitry a tuny chemických sraček.

A tak ve jménu mamonu jsme si zničili to nejcennější co máme. Spíš co jsme měli. Zdravou a živou přírodu.

Že musí být tak obrovské výnosy jinak by byl hlad? Hm,pěstování řepky aby se pak lili do nádrže místo nafty je ukázková zhovadilost. Nemluvě o nehorázném plýtvání potravinami. A s CO2 na mě nechoďte. O tom si totiž myslím něco nepublikovatelného.

P.S. Z jedné staré povídky: ,, Maso letos podražilo, i kočka se dnes prodává za cenu zajíce“.

Boty z minulého století

Mají za sebou čtyři roky denního nošení v hnoji, blátě i mokru. Bez jakékoliv údržby.

Jak už jsem psal, věci u nás díky tomu, že jednak žijeme na samotě a jednak ať si o nás myslí kdo chce co chce, slouží do poslední molekuly.

Tyto dopadnou stejně jako ty staré.

Jenže za čas se věci stávají nepoužitelné, i když poločas rozpadu bývá často hodně dlouhý. A tak nastal čas pořídit si nové boty. Boty, které sice nejsou in, ale zato se v nich parádně chodí a jsou pohodlné. Oblíbené značky čím víc pruhů tím víc adidas a pod., jsou na dvě věci. Na prd a na nic.

Takže jako u správného patriota u mě vyhrála ….. světe div se …. česká a opravdu čechy vlastněná značka Moleda a boty Prestige. Boty vyráběné hluboko, hluboko v minulém století a vyráběné stále. Ale co se týče kvality, výdrže a pohodlí stále nepřekonatelné.

Až mě v nich ( čistě náhodou) uvidíte, můžete se smát jako náš vnuk. My však víme svoje. Panička si objednala semišky, já zimní. A máme nohy jako v pelíšku.

Z přednášky Alejandra Jodorowského v Praze

Převzato z časopisu Šifra

Jedenadevadesátiletá filmová, divadelní, literární i komiksová legenda přijela do Prahy a předvedla názornou lekci, jak může být člověk svobodný i v rámci systému.

,,Je třeba se přizpůsobit tomuto rytmu: společnost, rodina, kultura, politika, náboženství, zkurvený průmysl…“ spustil, aniž by v tu chvíli kdokoli z přítomných návštěvníků, jichž se sešlo dobrých pár set a obalili místo jako hrozen vos, tušil, co bude následovat. „To všechno nás nutí, abychom měli žánry a dělali jen jednu věc, abychom se ve všem omezovali, aby se z nás stali spotřebitelé, abychom cítili určitý pocit úzkosti. Ale člověk není tím, kdo by měl dělat pouze jednu věc. Člověk je komplexní bytost, která může dělat celou řadu věcí. A nejen to. Může dělat všechno. To znamená, že jsme uvězněni v určité kleci. Omezují nás předsudky, morálka, víra, politika, náboženství, a především touha naší mysli vydělat peníze. Protože nám říkají, že peníze představují vrchol veškeré lidské činnosti.“

RUČNÍ DOBA – už je dávno pryč

Bývaly doby, kdy se vše vyrábělo ručně, s ručními nástroji. Ať už šlo o věci do kuchyně, do hospodářství, nábytek a nebo jenom o něco hezkého. I po mnoha létech mají tyto věci duši a duši umějí pohladit.

Ano, byly drahé, vzácné a bylo jich málo. A lidé si jich vážili, dědily se často z generaci na generaci. Třeba taková násada ke hrábím byla přímo vyleštěná od rukou, které s ní pracovaly. Nejen vyleštěná, ona byla jakoby nalakovaná. Jenom to nebyl lak, ale pot a oděrky kůže. Časem to ztvrdlo tak, že od laku to bylo k nerozeznání. Ano, lidé se nadřeli tak, že už si to nikdo z nás nedovede představit. Nikdo z nás nechce, aby se to vrátilo. Ale proč si dnes ničeho nevážíme?

Dnes se koupí nové hrábě ( pokud je ještě někdo vůbec potřebuje), někam se pohodí a jdou se koupit nové.

Šel čas, přišla výroba v továrnách a věci začaly být čím dál levnější. Jestli hezčí, to záleží na úhlu pohledu. Ze začátku možná i trvanlivé, což už dávno není pravda. Jeden výrobek jako druhý. A hlavně neopravitelný. Ještě tak opravovat, kam bychom přišli, výroba musí běžet.

A tak si lidé ničeho neváží, jídlem počínaje a výrobky konče. Hlavně hromadit krámy. Jak to naše prababičky jen dělaly? Neměly roboty, myčky, pračky atd. Já vím jak to dělaly. Ručně! Už slyším námitku, že nemusely chodit do práce. Nemusely, ale uživily rodinu z toho co chlap přinesl. No, dnes když musí mít veškerý luxus tak holt musí. Otázka je, co to je luxus. Dovolená u moře? Pcháá. Fakt luxus. Dnes se totiž nikdo nechce smířit s tím, že je prostě chudý. Je to taky netěšilo, ale neměly z toho trauma, ani se kvůli tomu hned nerozváděly.

Každý má v PC tisíce fotek. Kolik si jich prohlédnou naši pravnuci? Já vám to povím. Pokud je nevytisknete, tak ani jednu. Nebude na čem.

Touha lidí tvořit vlastníma rukama někam ustoupila. Ono také proč, vždyť jde všechno koupit. A navíc, mají to ti nahoře dobře spočítané. Za materiál dáte víc, než když si výrobek koupíte hotový. Jen jednu vadu ten hotový vždycky má: nemá duši a nemáte radost z toho, že jste něco, i třeba nedokonalého vytvořili vlastníma rukama. Ten pocit je totiž k nezaplacení.

Tak, a jdu zaorat hnůj, abychom měli příští rok dostatek brambor. Podotýkám, že díky pokroku nikoliv kravským potahem.

Přesto: lidi brzděte !

 

 

1 2 3 9