Petr Linhart

Krásně syrové a děsivě pochmurné. Pokud Skoky navštívíte, tento text vám řekne mnohem více.

Petr Linhart – Maria Stock z alba Sudéta …………  https://www.petrlinhart.cz/clanky/Maria-Stock.html

Lednové ráno, bude šest
Na oknech začly mrazy kvést
Možná mám strach a zápal plic
Koně se táhnou od márnic Konvicí cloumá ranní hic

 Za okny volá vraní let
Vezmu tě sebou na výlet
Schovej si hlavu do peřin
Vráno co vráně uvěří

Kde končí let je pustá ves
Mariánské schody do nebes

Pod schody kostel a v něm tma
Dvě věže drží ho jak lva
Křiví se na nich kříže dva

Čas skáče do propasti skok
Má schöne Frau z Maria Stock

Zvoní tu po nás zmrzlá zem
Vítr nám cloumá vikýřem

Hřbitovem chodí tenhle mráz
Pořádat zimní třídní sraz
Volám už jenom po létě
Po každé jiné planetě

Možná se stavíš na chvíli
Promluvit s Pannou Marií
Možná tě takhle nejlíp znám
Možná je tohle ráno rán

Možná jsi byla jednou z vran
Možná jsme došli právě tam
Kde nemůžu tě ztratit

Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

 Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

Skoky podruhé

Ta zaniklá obec Skoky mě nějak chytla za srdíčko. Pozitivní energie tam snad přímo tryská ze země. Prostě, cítím se tam velice dobře.

Kostel, byť zdevastovaný a vykradený až po tzv. revoluci je neskutečně krásný, alespoň z mého pohledu. A kupodivu to zde opět začíná žít, což mě naplňuje hodně malým optimismem, že alespoň něco z dob dávných i nedávných  zůstane zachováno.

A dokonce i ty tři ukradené zvony se vrátí zpět. Sice ne ty původní, ale nové a opravdu krásné.

A víte kde se vzalo úsloví panenko skákavá? No přece ve Skocích.

 

Skoky

Pokud se vám zdá nadpis podivný a čekáte popis sportovního výkonu, tak ten nečekejte.

Skoky je totiž název zaniklé obce asi 25km od nás. Z této obce zůstal jen tento kostel, téměř zbořený gasthaus ( jsme v Sudetech) a zbytky obvodových zdí několika stavení.

Po příjezdu na místo se nás ujal pán, který nás provedl kostelem, podal vyčerpávající výklad a podívali jsme se na místa, kam se běžný turista hned tak nedostane. Tímto mu ještě jednou děkujeme.

Co nás potěšilo, že jsou ještě v této bláznivé době pohodoví lidičkové, že se ještě najdou řemeslníci kteří opravdu něco umí, a že se sice v hodině dvanácté, ale přece jen tyto zapomenuté památky opravují.

Tak se tou krásou pokochejte:

 

Scifi…. Scifi??? To jako fakt?

Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.

Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka, neboť nový Systém je humánní a nikoho nenechá umřít hlady. (Nepohodlných se umí zbavit jinak. Samozřejmě humánně, jak jinak.)

Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.

Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.

To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.

Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.

Jenže občas ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.

Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….

….Již brzy. I ve vašem městě.

 

 

 

Kadaň

Abychom si vylepšili náladu po návštěvě Kyselky, vyrazili jsme do do města, které se mi hodně líbí. A nejen proto, že mi zdejší nemocnici zachránili život.

Město je to opravdu hezké a upravené. Sice už parkování na náměstí není zdarma a pokrok v tomto směru dorazil už i sem, ale stále je zde relativní klid a pohoda.

Pokud je nějaké město kde by se mi líbilo bydlet, pak je to zde.

Neveselo truchlivo ( Lázně Kyselka)

V rámci naší spanilé jízdy po vzdálenějším okolí jsme navštívili Kyselku. No, že to nebude nic moc jsme tušili a vlastně na tu hrůzu byli připraveni. Ovšem tušit a na vlastní oči vidět je docela rozdíl.

Mattoniho pramen

Patrně je pokrokové ty krásné baráky nechat téměř spadnout a pak se nesměle pustit do opravy. Dva zedníci které jsme spatřili to asi fakt nevytrhnou. Ale nějaká naděje je, jeden dům už je opravený.

Pokrok, díl čtvrtý, hruškový

Pokud jsem se podivoval nad dovozem uhlí z Austrálie, tak dnes to byl šok na třetí.

Vozit hrušky z Jihoafrické Republiky …. asi žiju fakt v blázinci. No nic, dále to raději komentovat nebudu.

Jen dodám, že hrušky rostou nejen v Čechách, ale po celý Evropě.

Copak uhlí, ale melouny

No jo, vozit uhlí z Austrálie do Ostravy je přece naprosto normální. Že je ho tam v tý Ostravě pod nohama na nejméně 20 dalších let vůbec nevadí. Vždyť z Austrálie to je nějakých 20 000km, pod Ostravu k tomu uhlí prý tisíc. Nikoliv km, ale metrů. Buď ho tedy naše pokroková společnost neumí dostat na povrch, nebo se (z finančních, příp. politických důvodů) nechce. Pozitivní je, že tam zůstane pro další generace.

A co takhle melouny? Ty dovážíme z Brazílie. A borůvky? Ty pro změnu z JAR. Já vím, v lednu tady meloun těžko naroste a aspoň jsou vytížená letadla. Místo lidí melouny.

Myslím, že tohle je dobrý nápad. Obojí jsme zakoupili a obojí bylo kupodivu vynikající. Meloun dokonce chutnější než v létě. A při srovnání cen ten meloun ani nebyl tak drahý. 30,- Kč za kilo versus mandarínky za 43,- to vychází docela dobře. Kolik jsme snědli pesticidů, herbicidů, insekticidů a posklizňových roztoků netušíme.

Cenu uhlí z Austrálie se mi zjistit nepodařilo. Jo, a až Egypt doveze písek z Ameriky, tak se nedivte. Je to naprosto, ale naprosto normální.