Jééé, tramvaj alias elektrika

No jo, ten internet, novodobý mor. Máme ho i my tady na samotě. Ne, že by to bez něj nešlo, ale občas si člověk chce něco přečíst ( pomalu není co), občas něco objednat a občas něco napsat na tento blog.

Dráty sem vedou s bídou elektřinu a tak data k nám šly přes chytrý mobil. Zda byl chytrý nevím, ale chytře vyrobený byl určitě. Aby dlouho nefungoval nějakou chytrou hlavu napadlo vyřešit nabíjení titěrným USB. No, vydrželo to tři roky, na dnešní dobu úspěch.

A tak jsme byli nuceni vyrazit do města za účelem pořízení něčeho, aby nám ten slavný internet fungoval.

Město bylo veliké, plné aut, lidí a dokonce i tramvaj jsem asi po deseti létech viděl. I to úžasné obchodní centrum jsme našli a nezabloudili. No, bylo to tam nádherné, výlohy nablýskané, a dokonce světe div se, měli tam i pojízdný chodník do kopce. Ten by se nám hodil sem na samotu, páč ke kravínu to do kopce je a cestou bychom se nezadýchali.

Chytrý mobil už jsem nechtěl, a tak jsme zakoupili nějaké zařízení, prý router. A představte si, je to divný, ale vyrobili to v Číně.

A protože pro nás je nejkrásnější pohled na jakékoliv město ve zpětném zrcátku, s radostí jsme ujížděli sem, mezi králíky, slepice, kozy a ostatní faunu i flóru.

Že se nám ten internet podařilo asi po deseti hodinách zprovoznit, toho je důkazem tento článek.

 

 

Ne vždy se vše zadaří

Asi blbý den. Koupili jsme si šunku. Dokonce dětskou šunku. No, to jsme si zase jednou dali. Slaná byla jako prase a voda z ní přímo chcala  – promiňte ten výraz. Nelze to napsat jinak.

Tak takhle tedy ne, vyrobíme si svoji, králičí. Tak nějak se zadařila, ale zase byla pro změnu moc suchá.

Možná je to tím králičím masem, a tak jsme zakoupili vepřové nikoliv v hypersuper, ale u místního řezníka.

80 deka masa a 0,8 dcl vody, přesně podle receptu. Po uvaření jsem vykulil svoje stářím unavené oči. Z šunkovaru jsme vylili nikoliv těch 0,8 dcl vody se kterými jsme maso smíchali, ale celých 3,5 dcl !!!!

A voda do něj při vaření určitě nenatekla, to jsem hlídal pečlivě.

Jo, masíčko bylo opravdu hodně šťavnaté. Čím ta prasata dnes krmí to neví ani pánbu. A co s tím masem dělají neví ani sv. Petr.

Jo, 80 dkg ,,masa“ – 27 dkg vody = 53. A to se vyplatí i když kubík vody stojí 100,- Kč. Ale na druhou stranu, 120,- za kilo, to se přece vyplatí.

 

Referát ze školního …. ehm… nedělního výletu

Nejen prací živ je člověk, v důchodu obvzlášť, a tak  jsme po dlouhé době vyrazili na výlet.

A rovnou do města a ne ledajakého. Vydali jsme se do nejmenšího města prý v Evropě. Ptáte-li se kde to je, tak kousek od nás. Rabštejn nad Střelou se to město jmenuje.

Klídek, pohoda, málo turistů a město nádherné. Stavby velkolepé, lidová architektura krásná, krajina kolem též.

A protože nám vyhládlo, dali jsme si oběd v zámecké restauraci a pivovaru v Chýši. Vaří zde opravdu na jedničku.

Zámek Chýše

Místním zámkem nás provázela sama majitelka paní (šlechtické tituly se nepoužívají od r. 1918, škoda) Lažanská. Jen tak mimochodem, sympatická a docela obyčejná paní. Z ruiny kterou od státu zakoupili(!) dokázali nemožné. Zámek je krásně opraven a návštěva rozhodně stojí za to.

Rabštejn nad Střelou

Poděkování na internu v nemocnici Kadaň

Jíte zdravě, žijete na samotě kde vzduch už čerstvější být nemůže, a přesto vám život nadělí překvápko a jste tam raz dva. Kde? Ve špitálu. Žádný úraz, žádná nemoc, stačilo blbě vdechnout do plic oříšek aniž bych o tom věděl. No a za nějaký čas je na světě pacient, kterého vůbec nic nebolí, jen kašle krev. A to hodně.

Oříšek z plic už je venku a já tímto děkuji lékařům i sestřičkám do nemocnice v Kadani i v Ústí za perfektně zvládnutou péči o jednoho důchodce.

P.S. Už zase skáču přes kaluže … tedy pokud zaprší. 🙂

 

 

 

 

 

 

Vzpomínky z nemocničního pokoje I.

Napůl spím, napůl bdím. Chvilku koukám přes okno na břízu venku. Vidím jí z postele jen kousek a ten kousíček přírody uprostřed města mi připomene domov. Připomene však i to, jak málo stačí aby naprosto zdravý člověk skončil v nemocnici.

Z rozjímání mě vyruší sestra s injekcí. Už se ani neptám co za lahůdku dostanu do žíly. Koukám jak ampule zmizí v mém těle a ani nevím proč, tiše poděkuji. Nezúčastněně se na mě podívá, nade mě pověsí další kapačku a jak tiše přišla, tak tiše odejde.

Cvak, cvak, cvak … hodiny nade dveřmi odměřují čas. Ten čas je však úplně jiný. Vleče se a utíká zároveň.

Na protější stěně visí velká skleněná deska. Ta deska je bez duše, bez emocí, bez krásy. Prázdnota v tom nejhlubším smyslu slova. Není na ní vůbec nic, na čem by s radostí spočinulo oko. Beru do ruky ovladač a po asi deseti létech opět pouštím TV. Nezklamalo to. Obsah stejně prázdný, bez duše, bez emocí, bez krásy jako obal. Přepnu všechny čtyři kanály ( výstižný název pro ten obsah) a znechuceně tu hrůzu vypínám. Napadá mě, že ten monitor nad mojí postelí je zajímavější. Hezky tam běží barevné vlnovky, občas zapípá a ta bedna má aspoň nějaké knoflíky.

Za chvilku přijde Vanessa, s roztomilým přízvukem se zeptá zda mě něco nebolí, a oznámí mi, že zítra jedu na výlet do Ústí. Vanessa není milenka, nýbrž ošetřující lékařka s vizáží éterické víly a v Ústí mě čeká velmi nepříjemný zákrok.

No, houkačkou mi houkli, svíčku zatím nezhasli. Tak posílám jedno velké díky do Kadaně a jedno velké díky tam nahoru tomu mému andílkovi.

 

 

 

 

 

 

Špek

I stalo se, že jsem naše 12 let nové a krásné osobní vozidlo splňující normu euro mínus asi tak 10, které věrně slouží jako náklaďák k odvozu obilí, prken, cementu a pomalu i hnoje, musel dát do servisu.

No a cestou zpět jsem se zastavil pro kafe v hypersuper, kde mě doslova praštil do očí balíček, který je na fotce. Pamětníci ihned poznají co to je, mladým, chytrým a krásným prozradím, že to je špek. Špek je prosím vyuzené sádlo. Nic pro frikulíny ani metrosexuály a šamponky. Pro nás senokřupy naopak mana nebeská. Správně tučná a sytá. Jenže sehnat dnes pořádný špek, pokud nemáte vlastního čuníka je téměř nad lidské síly.

Nevím co se stalo, ale oni měli vážně pořádný špek. Zázrak! Po těch vychrtlých čunících co sádlo skoro nemají. A tak po dlouhé a dlouhé době v hypersuper kus poctivého žrádla.

Pokud byste měli zájem, koupil jsem ho v Lidlu pod názvem ,,Uzený špek z mangalice. Cenu 139,- Kč za kilo jsem tentokráte rád respektoval.

Též tímto posílám díky na Slovensko, odkud ta mňamka pochází.

A ještě dodatek: Mangalice je plemeno prasete. Je velikánské, hodně chlupaté a chová se většinou venku.

Už zase přemýšlím …

Nějak moc rychle to letí. Vždyť už jsem dva a půl roku v důchodu. A mohu říci, že být v důchodu je fajn. Tedy pokud jste zdraví, máte bezva ženu a … no jak to napsat …, nějaký zájem, koníčka, prostě cokoliv, co vám dělá radost.

Spoustu věcí nemusíte, spoustu věcí můžete. Jo, krátí se dech, občas bolí nohy, občas záda a síly pomalu, ale jistě ubývají. A tak si říkám, jak je dobře že ještě dojdu tam kam dojdu, protože jednou přijde čas, že tam nedojdu.

Nemusím se nikam ani za něčím honit, mohu žít klidu. Spoustu věcí nemusím řešit. A mám jedno hezké zjištění, ke kterému jsem tady na samotě dospěl a to, že všechno má svůj čas. Dám příklad: Mám báječnou ženu, jsme stejně naladěni a krásně nám to klape už desátý rok. Ovšem potkali jsme se až po padesátce. Potkat se ve dvaceti, pochybuji, že bychom spolu vydrželi.

Jo, člověk potřebuje padnout na hubu aby si uvědomil mnoho a mnoho věcí. Padnout na dno a dokázat se zvednout, to změní priority. Někomu ale k jeho škodě nikoliv.

Tak jak to ukončit? Asi takto: Mějte radost z maličkostí, protože v nich je krása. A nezapomeňte, že nejhezčí věci se koupit opravdu nedají.

Jak je výhodné křupanem a důchodcem býti

Zalézt na samotu a kašlat na konvence bylo dříve podivné a pro mnoho lidí nepochopitelné. Kašlat na módu, chodit ve starých hadrech, mít ženu které nehtové studio, kadeřník a šminky neříkají vůbec nic. Jíst až na vyjímky to, co si vypěstujeme nebo vyrobíme. Hrabat se v hlíně, hrabat se ve hnoji (vidlemi). To vše bylo pro mnoho lidí odsouzeníhodné a nepochopitelné. (,,Hele, voni sou ňáký divný…“)

Jenže situace se díky breberce pomalu mění. Byli jsme v naprostém klidu dříve, jsme v naprostém klidu i teď. Na rozdíl od mnohých. Žena se mi nehroutí z toho, že nemůže na kosmetiku, že nemůžeme do restaurace na večeři, do divadla, na výstavu, ba ani z toho, že letos nestrávíme báječnou dovolenou na zaplivané pláži někde na druhé straně zeměkoule.

Ani ta ponorková nemoc z toho, že jsme náhle spolu 24 hodin denně nehrozí, neboť takto jsme spolu už devět let k oboustranné spokojenosti.

A tak se nám tento způsob života docela vyplácí. Neboť to, k čemu jsme došli s radostí a nenásilně, k tomu obávám se, dospěje daleko více lidí. Pro mnoho z nich to však bude docela bolestivé.

I když, všechno špatné je k něčemu dobré. Lidé šijí doma roušky a opět se začne kutit, protože mám pocit, že služby nebudou a ty co budou, budou příšerně drahé. Konečně bude (doufám) mít cenu smysluplná a opravdová práce. A dost možná bude mít cenu i rada a zkušenosti nás mladých, krásných a zdravých, ehmm, pardon, nás starých a blbých, ehmmm… prostě nás starších.

Tak se držte lidičky, udržujte si dobrou náladu neboť veselá mysl půl zdraví.

 

Knížka je na světě

Tak, kniha je na světě a navíc se podařilo dojednat i lepší cenu. Pokud byste měli rádi knihu doma a navíc tím podpořili moji tvorbu, můžete mi ještě poslat zprávu ☺️ Cena knihy je 229,- a 70,- poštovné na dobírku. Zájemci, kteří si knihu již objednali, ji samozřejmě obdrží také za tuto nižší cenu 😉

Volný vztah

To vám bylo najednou lásky. Celé tři dny se náš kocourek Amourek věnoval Micince, nevyháněl jí od žrádla, stále se o ní něžně třel a Micinka si to náležitě užívala. Zdálo by se, že je to láska na celý život.

Jenže jak už to v životě bývá, Micinka dostala pocit, že jinde se bude mít lépe, a tak zmizela za tím černobílým frajerem do nejbližší vesnice. Po třech dnech asi usoudila, že tady dostane aspoň nažrat a vrátila se. Dělala jako by nic, Amourka si ani nevšimla.

Nevím, zda se pohádali, ale kocour prostě zmizel. Možná si to šel vyřídit s tím frajerem, ale jak ho znám, určitě má někde milenku. Za týden se vrátí, bude samý šrám a natržený minimálně ucho. Jako každý rok.

No jo, v podstatě jsou jako lidi. Nemají rozum.