Zkušenosti jsou nepřenosné – díl druhý

Janička

Janička po rozvodu zůstala bez vlastních příjmů a dostávala pouze alimenty. Nijak jí to však nevadilo. O tom, že by šla do práce neuvažovala ani chvilku. Také proč. Vždyť chlapů kterým se líbí pěkná holka je stále dost a za vyspání jsou ochotni i něco málo utratit. A když zrovna nikdo nebyl, byli tu přece rodiče. A nebo jedna kapela okresního formátu. Tam jí nakukali, že potřebují zpěvačku a ona je ta pravá. To naivní děvče netušilo, že se s ní jen chtějí vyspat.

V době, kdy sousedé začali říkat, že by na barák měla pověsit červenou lucernu se konečně usadila. Našla si normálního chlapa. Konečně! Jmenoval se Jirka.

Zdálo se, že už dá pokoj a bude ráda, že se o ní a její dítě někdo postará. On se opravdu staral. Ani jí nenutil, aby si našla konečně nějakou práci.

Jenže měl kamaráda s jachtou v Chorvatsku, což Janička netušila. Kamarád na té jachtě potřeboval něco od Jirky opravit a Janička hned že pojede také. A také jela.

No, Jirka se z Chorvatska vrátil sám. Janička se totiž šíleně zamilovala. Zda do kámoše nebo do jachty není známo, ale spíš to druhé. Kámoš si týden užíval, než ho nová láska omrzela. Alespoň jí odvezl zpátky do Čech.

Teď má už druhý měsíc novou lásku, stále nepracuje a …. jak že se dříve říkalo takovým děvčatům?

Dle posledních informací už zase hledá dalšího, hlavně bohatýho …. dosaďte si sami.

Na otázku, zda se má lépe než před rozvodem sklopila hlavu a sotva slyšitelně zašeptala: ,, nemám“.

A já dodám že jakmile ženská začne mít POCIT, že se jinde bude mít lépe, je to konečná.

Číst dál

Zkušenosti jsou nepřenosné ( bohužel)

Milan

Milanovi bylo nějakých dvacet pět let a pořád žádná holka na obzoru. Měl sice známost, i se to slibně vyvíjelo ale jen do té doby, než rodiče slečny usoudili, že kluk s bytem na hypotéku, průměrným platem a fabií na úvěr žádné terno pro slečnu z ,, lepší“ rodiny není.

Hledal, hledal ale nenacházel. Až jednou … holka milá, pohledná, slovo dalo slovo a byla láska. A potom svatba. A ještě později dítě.

Spokojeně si žili, Milan byl pozorný, kupoval vše, na co si mladá paní vzpomněla. Sem tam nějaký přesčas udělal, aby vše poplatil.

Jenže mladá paní měla plán. Plán přímo geniální.

,, Ty, Milánku, rodiče mají barák a obrovskou půdu. Uděláme si tam byteček. To bude o moc lepší než bytovka.“

A Milánek se chytil. Dobrých rad aby to nedělal, že odejde s igelitkou nedbal.

I vzal si další úvěr, ještě více přesčasů a ve volnu makal na novém bytečku. Byteček zařídil, moderní spotřebiče nakoupil, to aby mladá paní neměla moc práce. Mladá paní však nejen že do práce nechodila, ale téměř nic nedělala ani doma. Jen maminka když už se na ten bordel dívat nemohla, šla jí uklidit. I to dítě většinou hlídala ona.

A Milan to vše trpělivě snášel a snad byl i spokojený.

Idylka však dlouho netrvala.

,, Hele, Milane, není tohle tvoje žena?“ povídá jednou kolega a ukazuje mu mobil s fotkou a milostnou SMS. ,,Jednou tu za tebou byla, matně si jí pamatuji“ A bylo po idylce.

Na otázku, co to má znamenat  mu milovaná Janička sdělila, že se jí hnusí, že kdyby ten byt dokončil dřív tak letěl už dávno. Navíc se začala vracet někdy ráno, někdy za dva dny. Že má dítě, to jí bylo šumafuk, však Milan nebo maminka se postarají.

A tak to po krátkém čase skončilo, jak to skončit muselo. Rozvodem.

Milan si odnesl s sebou igelitku a dvě stě tisíc dluhu. Mladé paní zbylo vše.

Pokud vám to něco připomíná, věřte, že v dnešní zvrácené době se tohle stává jednou, maximálně dvakrát za 20 let. Ha Ha Ha ….

pokračování příště

Číst dál

Šetříme?

Šetříme? To záleží na úhlu pohledu. Já bych řekl, že nešetříme vůbec.

Třeba jídlo. Jíme luxusně a někdy mám pocit, že až moc. Ale nevyhodíme vůbec nic. Každou slupku z brambor, cibule nebo česneku dostanou zvířata. I každou kostičku rozdrtíme pro slepice. Opravdu nevyhodíme drobeček.

A naproti tomu … občas chodím na brigádu do jednoho podniku, kde se vaří ve velkém. Zbytků jídla je tam požehnaně a hádejte kde to všechno skončí. V drtiči a následně v odpadu. A proč? Nevím, buďto zvrácené předpisy a nebo nezájem o krmení pro prase zcela, nebo téměř zadarmo. Ale zřejmě ty předpisy.

Léta letoucí je jeden domov důchodců. Bývaly doby, kdy se tam ze zbytků z kuchyně vykrmilo prase. Krmil ho personál a jednou za rok se pro dědoušky a babičky udělala zabíječka. Všichni si pochutnali, ušetřilo se za jídlo a důchodci si zavzpomínali na mládí. Pak přišla nová doba, nové zákazy a bylo po radosti.

A ty zbytky i tam končí zcela zbytečně v odpadu. PROČ ??? Protože předpisy? Protože  jídla je dost?  Ničíme přírodu, abychom jídlo vyhazovali. Zvířata se krmí náhražkami, půda je s prominutím zasraná chemií ale máme toho hodně a máme se dobře tak, že můžeme vyhazovat.

Což takhle nahradit kvantitu kvalitou? Méně, ale kvalitní. Toho kvalitního bychom si totiž více vážili. I to prase dá raději přednost zbytkům z kuchyně než GMO sóje dovezenou odněkud Ameriky. Já vím, mamon a proto to všechno takhle je.

 

Číst dál

Zaniklá řemesla

Ledoví muži – vysekávali led z rybníků – zánik s nástupem chladničky

Lovci potkanů

Lampář – rozsvěcel plynové lampy

Spojovatelka – zmizela s nástupem automatických ústředen

Voraři

Doručovatel telegramů

Pohodný ( Ras ) – sběr a likvidace uhynulých zvířat

Bednáři a kotláři – téměř na vymření

Převozník – čest několika vyjímkám

Kartáčník

Opravář punčoch – jistě by se dnes uživil 🙂

Opravář TV přijímačů a rádií – a já se to chtěl vyučit (-:

Svačinářka – nedávno ještě byla v každé fabrice

Knoflíkářka

Dráteník, brusič nožů – drááátovat, staré hrnce spravovááát – ještě moje babička měla zaletované kastroly!

A co mizí ze všeho nejvíc a je to škoda jsou zlaté české ručičky. V budoucnu se totiž budou převelice hodit. Stačil by tak týdenní výpadek proudu.

 

 

Číst dál

Jak se do lesa volá

Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Tohle pořekadlo zná každý.

Ale víte jak se volá na domácí zvířata? Tedy ta užitková?

Začněme slepicemi. Na ty nevoláte slepice slepice. Na ty se volá: ,, puta puta ná, puta puta nááá.“ Časem získáte praxi a budete to nádherně zpívat, ani si to neuvědomíte.

Na kachny se nevolá kachny kachny ale: ,,Lída lída lída“ a nebo ,,káč káč“. To už bez zpívání.

Podobně na husy :,, Husa husa husa“ a nebo ,,ga ga ga „.

S kozama je to složitější. Každá koza má jméno a pokud voláte jednu, voláte jí jménem. Ale stádo už voláte,, Holky holky holky.“ A to prosím i když je mezi nima kozel. Stejné je to s ovcema.

Králík není mazlíček do obýváku, ale prostě králík a basta fidly.

No a pes je prostě pes. Neleží na gauči v obýváku ale hlídá venku. Alespoň na venkově.

A venkovan není blbej křupan sto let za opicema, ale člověk povětšinou řídící se selským rozumem, přemýšlivý, netíhnoucí k moderním nesmyslům, oblékající se skromně a vzhledem k absenci městských lákadel často velice sečtělý a moudrý. Tedy pokud nepodlehl čumění na debilizátor zvaný TV.

On i takový ,, blbý traktorista“ dnes nemůže být blbej. Traktor za dva miliony, v kabině to je jak ve stíhačce, počítač, GPS ( GPS tam opravdu není proto aby se neztratil ani jen proto, aby šéf měl přehled) atd. a za sebou stroje, na který čumíme jak na UFO. Naučit se s tím vším pracovat  by blbec prostě nezvládl.

Já vím, lepšolidi z města si klepou na čelo a ohrnují nad nimi své nosánky. Ale vždy v minulosti když byl hlad, tak jim venkované byli dobří. Že už hlad nikdy nebude? Tak tomu věřte.

 

Číst dál

Rada nad zlato

Na internetu nějaký odborník na výživu radí, že si máme jídlo odměřovat, abychom se nepřejedli.

Tak jsem si dnešní oběd odměřil:

1/2 pečeného králíka, 6 knedlíků a dvě naběračky zelí.

Pane odborník, poradil jste mi špatně. Oběd jsem odměřil a stejně jsem se přežral.  🙂

Dotaz: Mám též odměřovat jídlo kozám, králíkům a slepicím? Aby se nepřežrali.

Dnešní jídelníček:

Snídaně: melta s kozím mlékem a mazanec

Oběd: králík, knedlík, zelí

Svačina: štrůdl a naše báječná zmrzlina

Večeře: kuřecí vývar s celozrnným kuskusem

Nadívané křepelky dnes nebyly 🙂

Číst dál

Proč blog?

Včera se mi nechtělo ven, a tak jsem brouzdal po internetu a hledal podobné blogy lidí co žijí na samotě. Těch blogů je jak šafránu.

Vím, že na samotách žijí lidé, naštěstí jich není moc ( pak už by to nebyly samoty, proto naštěstí) a ještě méně je těch, co se chtějí o tom podělit s ostatními.

A tak píši tento blog jednak pro sebe trochu jako pocitový deník, ale také pro ostatní, aby viděli co takový život obnáší a přináší.

 

Číst dál

Kdopak tohle asi napsal? ( já to nebyl)

„To je to město: mlýn, který drtí své obyvatele, noční můra pro své zakladatele. Nutí vás změnit vizáž a vzdát se vlastních hodnot; převléknete se do městských šatů, jež nemají žádnou barvu, ani příchuť…Město vás nutí poslouchat ostatní, i když vás to nezajímá. Jste nuceni dýchat jejich dech…Děti jsou na tom hůř, než dospělí. Stěhují se z temnoty do temnoty… Domy nejsou domovy – jsou jen dírami a jeskyněmi…“

Číst dál

Pod nánosem času

Při toulkách po okolí všude nacházíme spoustu zářezů do krajiny. Jsou dělané po vrstevnici, široké 4 – 5 metrů dlouhé zhruba 100 metrů. A vždy tak, aby vznikla téměř vodorovná plocha.

Velmi často jich je několik pod sebou, takže vytvářely jakési terasy. Dnes je vše zarostlé stromy, ale stále je to vidět. Netroufám si odhadnout jak jsou staré.

Jen tipuji, že to byla políčka. Pokud by to byla pravda, musel být ráz krajiny tehdy úplně jiný.

Četl jsem, že po třicetileté válce bylo málo půdy ( už tehdy ?!??!) a tak se zavezlo pět rybníků kousek od nás. ( Zbytky hrází jsou dosud vidět.) Potom by ty terasy na políčka dávaly smysl.

Važme si práce a umu našich předků, přijde doba, kdy by se nám jejich znalosti  velice hodily.

 

Číst dál