Ochladilo se, a tak opět nastal čas procházek po okolí. A protože je kolem nás spousta ovocných stromů, sbíráme jablka. Moc nám nechutnají, protože jsme zmlsaní novějšími odrůdami, ale králíci a kozy je milují. A nebo z nich uděláme křížaly, případně kompot.

No a při těchto procházkách jsme objevili švestky a já si hned vzpomněl na mládí. Tehdy jsme chodili na švestky po prvních mrazících, protože byly krásně sladké. Kupodivu ta chuť je i po padesáti létech pořád stejná, nenapodobitelně sladká.

Takže jako vždy: díky našim předkům, že sázeli ovocné stromy. Vždyť ty stromy jsou nejméně sto let staré. Co se sází dnes? V lepším případě zákrsky, které vydrží pár let.

Proč se nesází podél cest jako kdysi ovocné stromy ale listnáče? On by se totiž o ně alespoň prvních pár let musel někdo starat. A na to nejsou peníze. A také nedej bože, aby si někdo utrhnul  jablko, to by si ho pak nekoupil v hypersuper.

P.S. Vysázel jsem 38 stromů. To kdyby někdo chtěl mít jedovaté poznámky 🙂

Jako dítě jsem vyrůstal na maloměstě. Tedy ne tak úplně, občas v Praze, občas na vesnici. To podle toho, jak byly babičky ochotny hlídat.

V dospělosti ( hergot já dospěl, to byl úspěch co?) jsem těch adres vystřídal docela dost. Vždycky jsem si říkal, že je mi jedno kde bydlím. Ale ať jsem bydlel kdekoliv, táhlo mě to do přírody. Ano, výlety byly fajn, později víkendové pobyty s karavanem v kempu byly také fajn. Alespoň jsem si to tehdy myslel. 

A teď žiji tady, obklopen přírodou a zvířaty a těžko byste hledali spokojenějšího človíčka. Do nejbližšího obchodu je to pět kilometrů, no paráda. V místě které ještě tak úplně nepřeválcovala tahle šílená doba. V místě kde stále nacházím stopy práce dávných předků. V kraji obklopeném jakýmsi tajemstvím a záhadnou přitažlivostí. V místě, kde můžu celý den courat po lesích a nepotkat človíčka.

Co ještě dodat? Jen jedno slovo: děkuji …