Rozhovor který se nikdy neuskutečnil

Případná podobnost s žijícími i nežijícími osobami je čistě náhodná.

Vypadáš spokojeně…

Jsem spokojený a to hodně.

Žiješ na samotě, opravdu ti nic nechybí?

Co by mi mělo chybět? Mám vše potřebné ke skromnému životu.

Třeba lidé? A máš vůbec rád lidi?

Lidé mi nechybí. Pokud mám potřebu lidi vidět, dojedu si do města nakoupit, což bývá traumatizující zážitek (smích). Navíc občas se tady objeví příbuzní. A jestli mám lidi rád? Pokud mě nechají na pokoji, tak mi nevadí. Vadí mi lidé falešní a pokrytci, snobi a lepšolidé. Ale takoví zase nemusí mě. Jo, několik lidiček mám rád, to ano.

Proč tě nemusí?

Protože oni vědí, že já vím. A to, že vědí že já vím, to jim na mě vadí. Od té doby co jsem v důchodu, je takových už opravdu jenom pár. Navíc, já je nevidím a oni nevidí mě. Ale vím o nich. Jo a také jim vadí můj naprosto odlišný způsob života i náhled na tento svět.

Odešel jsi na samotu, kde jsi už dvanáctý rok. Byl to útěk? Pokud ano, před čím?

Zkraje to ani útěk nebyl. Ještě jsem chodil do práce a sem jsem jezdil si odpočinout. Čím více  se mi však blížil důchod, tím více se to měnilo v útěk, a posledního půl roku přímo v úprk. Ptáš se před čím? Před falší, přetvářkou, podrazy, před tím závodem mít stále víc, kdy spousta lidí by za prachy udělala cokoliv. Prostě před touhle šílenou, zvrácenou a jak pozoruji, nejen pro mě nepochopitelnou dobou.

Povedlo se ti to? Utéct?

Před tím úplně utéct nejde. Ten systém je tak nastavený, že bez něj nepřežiješ. Potřebuješ aspoň nějaké peníze. Minimálně na jídlo, protože zahrádka a soběstačnost jsou vlhké sny panelákových lidí. Chceš mít elektriku a aspoň trochu benzínu minimálně do pily. Neboť v mém věku už dřevo na zimu ručně nenařežu.

Ale auto máš…

Zatím ano, ale až to neutáhnu finančně, tak ho mít nebudu. Ale koupil jsem si RVHP.

RVHP? To byla rada vzájemné hospodářské pomoci. (Smích)

No, to byla. Ale ta zkratka znamenala i něco jiného. V dobách, kdy se hodně věcí shánělo ale vždy se nakonec vše sehnalo, RVHP byla zkratka pro: ,,Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu“. Prostě taška na kolečkách.

Jak daleko to máš vůbec pěšky do krámu?

Pět km. Nechá se to šlapat. Zpátky je to do parádního kopce.

Žiješ v Sudetech. V kraji chudém a drsném. Nevadí ti to?

Opravím tě, jsou to bývalé Sudety a doufám, že to tak bude i nadále. Tady je to okraj těch bývalých Sudet. Ty pravé, ryzí jsou o pár km dále.

Tento kraj chudý vůbec není. Za těch dvanáct let co tu jsme,  jsme viděli hodně moc nádherných památek. Těch zachovalých, a ještě více těch kdysi neméně krásných, co pomalu ale jistě pohlcuje příroda. Tento kraj dle památek nebýval vůbec  chudý. Ano, obyčejní lidé žili velice chudě, ale zase jsme u toho. Na jedné straně obrovské bohatství a na straně druhé nepředstavitelná chudoba. Záleží na to, z které strany se na to díváme. Navíc, ta historie tohoto kraje jak zjišťuji, byla mírně řečeno hodně jiná, než je dnes vnímáno. Tím myslím zhruba středověk do roku tak 1800. Ale berte to jako můj čistě osobní, vědou nepodložený názor.

Drsný kraj… opět úhel pohledu. Ano, je tady větší zima než tam dole, více mlh, bývalo tu i více dešťů a sněhu. Kraj je to z mého pohledu zádumčivý, melancholický ale o to více krásný a zajímavý. A jak říkám, nevybydlený.

Zda by jsi mohl žít ve městě je asi otázka zbytečná.

Naprosto zbytečná. Město je pro mě stres, rambajz, špína, zlo, bída a nepřátelské území. Ve městě bych dlouho nepřežil. Ale chápu, že se někomu ve městě líbí. A je to dobře. Každý má mít možnost žít tam, kde se mu líbí a kde je doma. Zatím to povětšinou jde.

Máš zvířata, dokážeš je zabít?

Maso opravdu nekupuji a jím ho. Takže ano, velmi nerad, ale dokážu to. Ale chovná zvířata u mě dožívají, ty nezabíjím. Ty ať v klidu dožijí.

Bez zvířat by tu bylo smutno a pusto. Já je mám rád.

Co budeš dělat, až to tu jednou fyzicky nezvládneš?

Vím, že ta doba jednou přijde a co budu dělat fakt nevím. Držím byteček v jedné vesnici, která po dvanácti létech už vesnicí prakticky není, neboť Praha je za rohem a tak stavíme a stavíme. Nevím, třeba tam půjdu dožít, nebo mě tady na jaře najdou ohlodanýho od myší. Do té doby si to tady chci ještě užít. S mojí Evinkou a naplno!

Tak to je pár otázek, jak mi je postupem času pokládali náhodně zastavivší se lidé.

Ano, mám třináctou komnatu, ale ta jak známo se za žádných okolností neotvírá.

————————————————————————————————————————–

Na závěr jednu životní zkušenost. Čím víc jsi v prdeli, tím víc na tebe lidi serou.

A máš li štěstí, pomůže ti cizí člověk. Mé poděkování patří mé bývalé vedoucí, paní  Šr…. Díky za Vaši tehdejší pomoc Lenko, nezapomněl jsem.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *