Ruiny mám rád. Ani nevím proč. To je tím, že mám moc bujnou fantazii, a s přibývajícím věkem i já se stávám pomalu také ruinou. A jak známo, rovný rovného si hledá.

Asi proto mi tolik učarovaly Sudety, neboť zde je ruin požehnaně. Ale ubývají. Ono je jednodušší něco byť krásného zbourat než to udržet pro další generace.

A tak se courám po okolí, vyhledávám ty němé svědky kdysi tak bohatého kraje, kdy se stavělo a ne bouralo tak jako dnes.

A přemýšlím, co asi jednou zbyde po této bláznivé době. Myslím, že moc toho nebude. A hezké tak jako ty staré stavby také ne.

Já vím, je to věc názoru.

Jo, moci tak vidět ten statek v dobách největší slávy …  Ano, všechno má svůj konec, i ta slavobrána (vjezd do statku, ale krásný) jednou spadne. Asi to dlouho trvat nebude. Jen mi napadají slova jedné staré  písničky. Sice je o něčem jiném, ale i tady skončil sen. Ne jeden a ne jednoho člověka.

,,A tak se končí jeden příběh lidský, jeden sen a jedna velká zrada.“ ( Petr Novák)