Sklenice

,,Evinko, nechceš nějaké ty sklenice vyhodit?“ Ptal jsem se své ženy v době, kdy jsme ještě bydleli v bytě 1+1 a sklenice byly téměř všude.

,,Nechci, budou se hodit“, pravila ona. Hm, moje žena má vždycky pravdu jak se ukázalo později. A to vůbec netušila, že budeme mít nějakou zahradu, a do těch sklenic co dávat. Asi intuice.

Utekly dva roky, začali jsme bydlet tady a sklenic se nedostávalo. Aby jich taky bylo dost, když zavaříme vše, co zavařit jde. A také když vytočíte osmdesát kilo medu, je potřeba osmdesát sklenic. A to už je nějaké množství.

K tomu tak tři sta zavařenin, kompotů i zavařené zeleniny. To fakt sníme a ještě bývá málo.

A tak přes zimu prázdné sklenice postupně ukládáme do stodoly, abychom je počátkem léta zase nosili zpátky a posléze plné do sklepa. Ze sklepa do chatičky, kde sežeru obsah. No a kolečko se opakuje rok co rok.

A dokud bude do těch sklenic co dávat, bude dobře. Teď mi Evinka povídá, že přes léto jen myje sklenice a zavařuje. No, já zas nosím dřevo do sporáku a nosím plné sklenice do sklepa. Vlastně i ze sklepa. A vůbec, je fajn, že nás to baví a chutná nám to.

P.S. Nakoupit jsme byli začátkem prosince a nejméně do února nás v krámu nikdo neuvidí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *