Napůl spím, napůl bdím. Chvilku koukám přes okno na břízu venku. Vidím jí z postele jen kousek a ten kousíček přírody uprostřed města mi připomene domov. Připomene však i to, jak málo stačí aby naprosto zdravý člověk skončil v nemocnici.

Z rozjímání mě vyruší sestra s injekcí. Už se ani neptám co za lahůdku dostanu do žíly. Koukám jak ampule zmizí v mém těle a ani nevím proč, tiše poděkuji. Nezúčastněně se na mě podívá, nade mě pověsí další kapačku a jak tiše přišla, tak tiše odejde.

Cvak, cvak, cvak … hodiny nade dveřmi odměřují čas. Ten čas je však úplně jiný. Vleče se a utíká zároveň.

Na protější stěně visí velká skleněná deska. Ta deska je bez duše, bez emocí, bez krásy. Prázdnota v tom nejhlubším smyslu slova. Není na ní vůbec nic, na čem by s radostí spočinulo oko. Beru do ruky ovladač a po asi deseti létech opět pouštím TV. Nezklamalo to. Obsah stejně prázdný, bez duše, bez emocí, bez krásy jako obal. Přepnu všechny čtyři kanály ( výstižný název pro ten obsah) a znechuceně tu hrůzu vypínám. Napadá mě, že ten monitor nad mojí postelí je zajímavější. Hezky tam běží barevné vlnovky, občas zapípá a ta bedna má aspoň nějaké knoflíky.

Za chvilku přijde Vanessa, s roztomilým přízvukem se zeptá zda mě něco nebolí, a oznámí mi, že zítra jedu na výlet do Ústí. Vanessa není milenka, nýbrž ošetřující lékařka s vizáží éterické víly a v Ústí mě čeká velmi nepříjemný zákrok.

No, houkačkou mi houkli, svíčku zatím nezhasli. Tak posílám jedno velké díky do Kadaně a jedno velké díky tam nahoru tomu mému andílkovi.