Bez vody

Tak nějak se nám ztrácí voda. Tyhle malé přehrady tvoří kaskádu po celém Struhařském potoku až do Lubence. Tvořily krásná jezírka kde se dalo koupat. Dnes jsou zanesené, nikdo se už o to nestará.

Naši předkové dokázali toto postavit z krásně opracovaných kamenů a jak je vidět, velmi bytelně. A to měli jen ruční nářadí a koňský potah. Minulý rok se o totéž pokoušela jakási firma a výsledek je velmi žalostný. A to měli bagry a veškerou techniku. Toto je proti tomu umělecké dílo. Jo… úpadek řemesla se tomu říká.

Toulání

Miluji toulání lesem. Toulání za téměř každého počasí, neboť les má své kouzlo vždy. Pro mě je to chrám, do kterého vstupuji s úctou a pokorou. 

Les je pokaždé jiný. V zimě krásné ticho, na jaře zpěv ptáků, v létě vůně smoly a bzučení hmyzu , no a na podzim barevná krása snoubená s melancholií, že léto je nenávratně pryč. 

Rád chodím do lesa když drobně prší. Vezmu si holínky, pláštěnku a courám jen tak po lese. Nasávám tu zvláštní atmosféru ticha, vody a jiných barev. I v dešti les žije svým životem. V létě nasává vodu všemi svými póry, ptáček schovaný šikovně, aby na něj nepršelo a i veverka si doběhne pro něco k snědku a spěchá zpátky do svého pelíšku.

Už se těším na jaro

Už jako kluk jsem měl rád zahrádku. No zahrádku, naše zahrada byla hodně veliká. Ve třinácti jsem uměl sekat kosou, sušil seno a choval králíky.

S přibývajícím věkem jsem začal mít zájem o jiná zvířátka. Tehdy chodily v minisukních. 

A jak šel čas, koupil jsem starou chalupu a zahrádkaření jsem se začal věnovat znovu. No i to mě časem pustilo. Myslel jsem si, že se k němu už nikdy nevrátím. Jenže nikdy neříkej nikdy.