Řidičák

Dnes jsem narazil na jednom webu na článek o autoškolách. Hodnotit jej nebudu, protože o tom nic nevím. Jen jsem si vzpomněl, jak jsem před více jak čtyřiceti pěti léty dělal autoškolu nejenom já.

Ve druhém ročníku hnojárny, ve věku pouhých šestnácti let v rámci praxe jsme dělali řidičák na traktor. Traktor to byl nový, poslední výkřik tehdejší techniky a to Zetor Krystal. Měl kabinu a dokonce topení. Co však neměl, bylo druhé řízení pro instruktora. Kupodivu nikdo nehavaroval, ba ani instruktora nezabil.

Odjezdili jsme tak čtyři vyučovací hodiny a když už se budou dělat zkoušky, tak rovnou na auto. Těch hodin jízd bylo ještě méně, tak tři a pak zkoušky. Udělali je všichni včetně holek. Jen v řidičáku na traktor a auto byla poznámka, že auto smíme řídit až od svých osmnáctých narozenin.

No, nemazali se s námi. Na další praxi se všichni těšili, neboť nás čekala samostatná jízda. To bylo asi takto: ,,Pojedeš tam a tam, zapřáhneš vlek a s ním se budeš hlásit tam a tam u vedoucího. Ten ti řekne co dál.“ Na tohle nám už ale dali starou čtyřicítku, raději …

Dnes by se bezpečáci s prominutím posra… a vedení školy by snad zavřeli na doživotí. Už jen způsob, jakým se zapřahal vlek když člověk neměl pomocníka.

Nikdy se nic nestalo, nikdy žádný úraz nebyl!!!!

Nechci to zakřiknout, ale dnes mám najeto 1,5 mil. km včetně náklaďáku díky bohu bez nehody. Takže si myslím, že to není primárně o autoškole, ale o šikovnosti a zodpovědnosti.

A jak že se zapřahal ten vlek? S traktorem se najelo pár metrů před oj vleku, zařadila se redukovaná zpátečka na jedničku. Vyskočilo se z traktoru, oj se zvedla, namířila na oko a když to drclo a bylo to správně, vrazil se tam kolík. A hups zpět do traktoru. Přežili jsme to ve zdraví všichni.

Když jsem já byl tenkrát kluk ….

Jako kluk jsem bydlel na samém okraji malého městečka ve středních Čechách.

Naproti našemu baráku bylo fotbalové hřiště, vedle něj asi tak hektarové pole místního JZD. Na tom poli se řepka opravdu nepěstovala. Zato se tam zelenal hrášek, hlávkový salát, brambory, řepa, jednou za x let pšenice a také špenát. Dnes už myslím mohu prozradit, že naše rodina si těmito výpěstky sice potají, ale vydatně přilepšovala.

Mimochodem, od té doby špenát přímo nenávidím. Dodnes si pamatuji, jak se doma pral a otrhávaly listy z té špenátové hlávky. Jo a ještě si pamatuji na škubánky a uhlířinu. Škubánky s mákem k obědu, k večeři opečené placky z nich. To dodnes taky nemusím. Jak já to jako kluk nenáviděl, ale jíst jsem to musel.

Salát nebo hrášek to bylo něco jiného. Mezi tím polem a hřištěm vedla pěšinka k místnímu rybníku, kam jsme se nejen my děti chodily koupat a ten salát byl příjemné občerstvení.

No a vedle toho pole tekl potok. Tehdy ještě s přírodními břehy, takže v něm byly ryby a raci. A za tím potokem už jenom dráha, výtopna lokomotiv ( parních) s točnou.

Kousek proti proudu byla louka. Louka plná lučních květů s trávou tak vysokou, že děti v ní nebyly vidět. Od té doby jsem nikde tak nádherně rozkvetlou louku nikde neviděl.

Jo, jak zpíval božský Kája …. Když jsem já byl tenkrát kluk ….

Jak jsem hledal ženu

Když ta, kterou jsem miloval usoudila, že vydělávám málo peněz a ona má nárok na blahobyt, zůstal jsem sám. Zbyla mi zlomená duše, pár hadrů a dluhy.

Naivně jsem si myslel, že s tímto ,,bohatstvím“ najdu ženu pro další život. No, byl jsem hodně naivní. O několik zajímavých příhod se s vámi podělím:

Olinka – dorazil jsem na schůzku, sjela mě od hlavy k patě a já hned pochopil, že tady pšenka nepokvete. Ale šla se mnou na kafe. Cestou jsme se zastavili v butiku, kde si vybrala svetr asi za 500,-. Pokladní namarkovala, Olinka se na mě tázavě podívala a já nic. Koukla do kabelky a prohlásila, že si zapomněla peníze. Mě oznámila, že na ní čeká kamarádka a že už musí jít.

Sekretářka – doufám, že nepřijdeš v bundě na hory. Jo a místo kytky mi přines řízek. První přání jsem nesplnil, řízek přinesl. Dorazila luxusně oháknutá, krásně a dlouho se s ní povídalo. Jen velmi nerada a dlouho se se mnou loučila, ale bylo jasné, že nejsem společensky a finančně na výši. Ten řízek určitě letěl do prvního koše. Po týdnu mi napsala, že odlétá se svým novým miláčkem do Paříže.

Rentiérka – paní středního věku s tříletou holčičkou. Mezi řečí jsem se dozvěděl, že měla bazén jako teď má byt ( 4+1), byt jí koupil exmanžel a nechal jí k užívání nemovitost na pobřeží Španělska, kam pravidelně létá. Nemám se zlobit, ale hledá dominantnějšího partnera.

Paní z Brna – s tou  jsem na kafi nebyl. Ale psaní bylo zajímavé. Mám prý přijet do Brna. No, do Brna jezdit na rande je trochu z ruky, odpověděl jsem.

,,Můžeš tady zůstat napořád.“

,,Tady mám živnost, Brno neznám a nechytnu se tam“

,, O peníze se nestarej, těch mám dost“

Spadla mi čelist a přiznám se, že byvše ve srabu jsem i chvíli přemýšlel. Ne, ne, až jí omrzím, kopne mě do zadku a já nebudu mít ani tu živnost.

Pak mi napsala, že jsem hloupej, že jsem se mohl mít jak prase v žitě.

Paní z Brna č.2 – hezky se s ní psalo, měla hezkou malou holčičku. Prý by mě brala všemi deseti, ale … exmanžel jí platí byt ( dle fotek luxusní), ale jen do doby než si někoho najde. No a bydlet v garsonce, no uznej, to nejde. Inzerát zněl: ,,Maminka s holčičkou hledá někoho, kdo by nás měl rád a kde bychom mohly složit hlavu.“

Cikánka – aby mi někdo nevyčítal, že se vyjadřuji nekorektně, byl jsem hned z kraje poučen: ,,Já nejsem romka, já jsem cikánka.“ A cikánka to byla nejen velmi hezká, ale psala perfektním slohem česky a bez jediné hrubky. Dalo by se s ní povídat hodiny a hodiny. Přesně do doby, než se objevili její dva dospělí synáčci …

Lyžařka – samý osobní problém. Její pochopitelně.  ,, V sobotu bys se mnou mohl na lyže. ,,Neumím lyžovat a ani nemám vybavení.“ ,, To si koupíš a lyžovat tě naučím“ Hmm, já měl tak akorát na to kafe …

Kamarádka s benefity – já podnájem, ona podnájem. Chodila si ke mně prát, občas spala u mě, občas já u ní. Oba jsme měli hluboko do kapsy a tak jsem jí navrhl, že bychom se mohli sestěhovat a ušetřili bychom osm tisíc. Sdělila mi: ,, To víš že jo, a oba budeme mít do smrti hovno“. Po tomto jsem potichu vycouval. Asi po roce jsem byl v baráku kde bydlela a pozvala mě na kafe. Pračka, sušička, myčka, televize a byt nově zařízený. ,, Ty někoho máš, viď.“ ,, Jo, mám“. Jooo, našli moji rádcové, našli 🙂

Upřímná, i když pozdě – vyvíjelo se to slibně. ,, Přijeď v sobotu, uděláme si večeři a v neděli někam vyrazíme“. I přijel jsem, povídali a ona nenápadně nápadně zjišťovala jak na tom jsem finančně. Nelhal jsem, pokud by to pokračovalo, byl by to z mé strany podraz. No po chvíli se objevila s mobilem, že prý přijede syn a bylo by blbé, kdyby …. pochopil jsem a odjel domů. Pak mi nějaký čas volala, že jsme daleko od sebe, že ke mě jít nemůže, že ten podnájem co má je skvělý, že má krásnou práci a že máme málo peněz, abychom se vídali častěji. Asi po roce zavolala, zda bych nechtěl pokračovat. Že o práci přišla a z podnájmu má výpověď.

,, Víš, já už někoho mám“, odpověděl jsem.

,, Hm, škoda, promiň, byla jsem blbá“

Ten někdo, byla ta nejbáječnější ženská, která si mě opravdu našla sama a se kterou jsem už devátý rok.

Těch příhod bylo daleko více, ale až na mikroskopické vyjímky měly stejný scénář. Na seznamce hledají lásku a porozumění, ve skutečnosti někoho bohatého. Jak zjistí že nic moc, je nezájem. Ty otázky byly jak přes kopírák, jaké máš auto, kam jezdíš na dovolenou, jak velký máš byt, máš živnost to jsi balíku ….

Závěr? Díky Evinko, tebe nic z toho nezajímalo a našli jsme opravdovou lásku a porozumění.

 

Mlíkaři

Byly doby, kdy se do obchodu vozilo mléko každý (!) den čerstvé. To mléko bylo ve skleněných vratných lahvích a nahoře v té láhvi byla usazená opravdová smetana.

Z takového mléka šel udělat tvaroh, případně sýr, který však pokud vím nikdo nedělal. To mléko totiž asi třetí den zkyslo, na rozdíl od toho dnešního. Tedy ony krávy dojí pořád stejné mléko, ale dnes musí vydržet hódně dlouho a tak se ,,upravuje“. Dle mého názoru prostě akorát kurví. Tak zvané trvanlivé je spíš mléčný výrobek než mléko.

No ale zase vás nebudí ve tři ráno mlíkaři, kteří do nočního ticha vytvářeli nezapomenutelný hlukový kolorit kolem každého obchodu s potravinami. Lahve s mlékem byly totiž v plechových přepravkách a při manipulaci dělaly celkem slušný rachot.

A cena? Plnotučné 3 Kčs, tzv. obyčejné jak jsme mu říkali tuším 2,- nebo 1,60 Kčs. Na brigádě v roce 1973 ( bylo mi 16) jsem si vydělal 2200,- čistého a koupil si za to vysněný magneťák. 🙂

Tak, a jdeme dojit naše dvě báječné kozy. Tady je svět naštěstí ještě normální.

 

 

MDŽ

MDŽ býval jeden z nejlepších svátků. Blížilo se jaro, děvčata odkládala zimní svršky, což se nám mladým klukům náramně líbilo a v den Dé byly ty holky tak nějak veselejší.

I v práci bývalo veseleji, udělalo se jen to co se muselo, vedení neprudilo a panoval klídek a pohoda.

Odpoledne bývala schůze, kde každá soudružka dostala květinu a ty nejlepší ještě navíc nějaký drobný dárek od podniku. Třeba podnos. Nikoliv pod nos, ale tzv. tác a k tomu třeba skleničky.

Všichni pak dostali chlebíčky, začala hrát hudba a řádilo se do pozdních nočních hodin. No a některá děvčata to pak nedostala a bylo na světě více dětí.

Byl to o hodně lepší svátek než ten debilní Valentýn, na který až na pár ,,yntelygentů“ stejně lidi kašlou.

A tak milé dívky, ženy a paní, Vy co jste zůstaly normálními ženami Vám přeji vše nejlepší, hodně zdraví, spokojenosti a zdravý selský rozum nechť si zachováte po mnoho a mnoho let.

Níže moje dárečky, alespoň virtuální:

 

Pikýrování

To zasejete salát, dáte ho na okno a čekáte až vyklíčí a začne růst. Jenže doma je teplo a i na okně málo světla, tak z něj máte nítě.

Co s tím? Prostě rozsázet tak, aby jen srdíčko koukalo nad zem. A šup s tím do skleníku, a v případě mrazíků přenést do tepla.

Je to nimračka ty nítě rozsázet, ale později budeme mít krásné a silné sazenice.

A hlávkový salát už jíme bez nálevu. Jako králíci, jen pro sebe ho ( někdy) umyjeme,  protože chemii nepoužíváme a pokud není od  hlíny nebo na něm nejsou slimáci, je zbytečné ho mýt. Dokonce je chutnější.

Jako kluk si pamatuji, že jézeďáci ( vygůglovat co to bylo) ho pěstovali naproti našemu baráku. Žrali jsme to rovnou z pole a nikdy nám nic nebylo. A co jsme toho sežrali rovnou bez mytí. Třeba ředkvičky i s hlínou. Koho by to napadlo mýt! Otřela se špinavou rukou, to byla panečku hygiena. Dodnes si pamatuji, jak ta hlína skřípala mezi zuby. Proto jsme nikdy žádné alergie neměli. Nebyl nikdo, kdo by jí tehdy měl. Ani na základce, ani na hnojárně (SZTŠ). A to jak už jsem psal, chlastali jsme mléko rovnou od krávy a jedli syrová vajíčka. Jak jen jsme to mohli ve zdraví přežít? Já to vím, byli jsme totiž normální mládež 🙂

A stále vidím Evinky asi dvouletou vnučku, jak sedí na cestě, v ruce chleba pro králíky. Jednou si ukousla ona, jednou koza. Oběma chutnalo a oběma vůbec nic nebylo. Dodnes jsou obě zdravé jak řípa 🙂

 

Salát hlávkový

 

Mlékárna

Že nevíte co to je mlékárna? Ti mladí zřejmě nevědí.

Mlékárna byl obchod, kde se prodávalo mléko. Kdysi dávno, tak před léty padesáti pěti tento obchod byl i na malé vesnici.

To bylo tak, děvčata brzy ráno v kravíně nadojila mléko. Lojza nastartoval družstevní Zetor 25 československé výroby, zapřáhl valník a naložil pár konví čerstvě nadojeného mléka. To odvezl do té mlékárny, kde se prodávalo.

Přinesli jste si bandičku, řekli kolik ho chcete a prodavačka vám do ní nalila kolik mléka jste chtěli. S nákupem jste si však museli pospíšit, protože bylo otevřeno tak dvě hodiny.

Na hygienu se moc nekoukalo, dodnes si pamatuji ten odér ze starého mléka. Ale zase to bylo mléko přímo od krávy a necestovalo sem tam po Evropě, aby vám nakonec prodali tekutinu připomínající chladící emulzi na obrábění.

Neprodané mléko se nevylilo do kanálu, ale odvezlo zpět a zkrmilo.

Přijde chlapík do Jednoty a houkne na prodavačku:

,, Metr mléka! “

Prodavačka nehne brvou, na pultě odměří jeden metr a udělá z mléka stružku přesně metr dlouhou.

Chlapík chvilku kouká a procedí skrz zuby:

,, Mě nenasereš, zabalit! „

Jak jsem dostal byt

V dnešní době to zní jako pohádka, ale tehdy to byla skutečnost.

Bylo mi dvacet jedna, vrátil jsem se z vojny a neměl vůbec nic. Doslova holou pr… A byl jsem okolnostmi donucen se osamostatnit. Takže sehnat bydlení.

Pracoval jsem tehdy jako řidič u pekáren a věděl jsem, že nad pekárnou je prázdná garsonka. Sebral jsem odvahu, šel za ředitelem a sdělil mu svůj problém. Chvíli na mě koukal, sáhl do šuplíku a přes stůl mi hodil klíče se slovy: ,, Ukliď si tam, je tam bordel.“

Hurá, měl jsem bydlení. Ta garsonka byla jedna malá místnost, chodba a záchod. Byla bez koupelny, ale to problém nebyl. Stačilo sejít dvě patra a na šatně pekařů jsem se mohl sprchovat třeba dvě hodiny.

A kolik jsem za to platil? Hrůza!!! Při tehdejším platu asi 2200,- celých DVACET OSM Kčs. Prosím včetně elektřiny, elektrického topení a vody. Zíráte? Já dnes také.

Utekl nějaký čas, oženil jsem se a čekali jsme dítě. Jenže na bydlení s dítětem ta garsonka byla malá.

I šel jsem opět za ředitelem. Chvíli počkej, jeden kolega se bude stěhovat, tak dostaneš byt po něm.

I stalo se. Byt to byl sice starý, ve starém baráku, bez topení, ale byl to byt a docela velký. Topení v kamnech jsem po první zimě zavrhnul a udělal topení etážové.

Bydlení to bylo parádní, pod oknem tekl mlýnský náhon, klídek a na náměstí pár kroků. A schody místo do sklepa vedly přímo do vody.Takové Benátky v malém.

A kolik stál nájem? 28,30 Kčs! Tentokrát už jsem si musel platit elekřinu a uhlí. Voda se tehdy platila nějakým mini paušálem.

Že to zní jako pohádka? Byla to skutečnost. A do KSČ mě nikdy nelákali.

No, pak jsem se zbláznil, že chci barák, ale to už je jiná kapitola.

Perpetingl – pokračování

TELEGRAM

Jak rychle doručit důležitou zprávu když nebyly telefony? Jednoduše.

Dojdete na poštu, na formulář napíšete text, adresu a hotovo. Pošta váš text zvaný telegram doručí v kteroukoliv hodinu, v nejhorším ráno. Pokud adresát měl čistě náhodou telefon, tak vám zavolali a papír s textem předali druhý den.

Telegramy nikdo rád neměl, protože většinou obsahovaly smutné zprávy.

TRAFOSTANICE A SVÍTIPLYN

Představte si, že ta moje babi s dědou vlastnili trafostanici! No, tedy nic moc to nebylo, takový transformátor v bakelitové bedně.

Ono to bylo tak, senokřupové na venkově měli už tehdy rozvod elektřiny 220 V, ale zaostalí pražáci stále  120 V.

Což nikomu nevadilo do té doby, než si pořídil televizní přijímač. Ten už byl na 220 V, a tak pokud jste se chtěli dívat, vyřešilo se to trafem.

Lednička se vyřešila jinak. To už byl zavedený svítiplyn a tak se koupila na plyn a bylo to. Svítiplyn se vyráběl v plynárně z uhlí, nebyl cítit a byl jedovatý. A kolísal tlak, takže nedělní hlášky typu ,, já tu kachnu snad dnes neupeču, vůbec to nehoří“ byly velice časté.

čtěte dále

Perpetingl a jiné vymoženosti

S přibývajícími roky se jako z mlhy vynořují vzpomínky dávno  zapadané nánosem času. Aby nabyly docela přesné kontury, stačí když se z paměti vynoří bez zjevných příčin dávno nepoužívané slovo. Třeba například:

PERPETINGL

Že nevíte co to perpetingl je? Nedivte se, já to slovo neslyšel bezmála padesát let.

To je tak, babička mívala kuchyňské hodiny. Docela obyčejné. Byly na péro a tak se musely natahovat. Tedy ne ty hodiny, ale péro v nich, které pohánělo hodinový strojek. Když přestaly jít protože je včas nikdo nenatáhl, děda obřadně vyndal z kredence klíč, což byla taková klička stejná jakou se natahovaly autíčka na péro, jen o trochu větší, hodiny natáhl a srovnal čas podle jiných hodin nebo rádia. A potom vždy pronesl: “ Tak, ještě zatáhnout za perpetingl a je hotovo.“

A co že to bylo ten perpetingl? Provázek tak pět centimetrů dlouhý, který visel z těch hodin. Když se za něj zatáhlo, uvolnila se uvnitř západka s rohatkou a hodiny opět vesele měřily čas.

TELEFÓN

Babička v Praze měla už tehdy telefón. Tenkrát telefon hned tak nikdo neměl. Ve vesnici bývaly telefony dva. Jeden na poště a druhý ( někdy) na národním výboru.

Ten telefon neměl ani displej jako mají dnešní matlafóny, ba neměl ani tlačítka. A nešlo s ním běhat po bytě, protože byl připojený kabelem. Zato měl takové kolečko s deseti otvory. Pod každým otvorem byla číslice nula až devět. A tímto kolečkem se vytáčelo číslo. Za 25 haléřů jste si mohli volat do aleluja. Ale jen po Praze. Tedy pokud vám do hovoru neskočilo ,, zavěste prosím, volá meziměsto!“

A tak moje tetička, která tehdy byla tak pětadvacetiletá holka, každou neděli dopoledne prokecala se svojí kámoškou Bohunou. I když … kdo ví, zda to nebyl nějaký Bohouš, že jo.

No meziměsto … to už bylo složitější. Zavolali jste na ústřednu, nahlásili číslo které chcete volat a zavěsili. Po kratší nebo delší době zazvonil telefon a ozvalo se: ,, máte tady to meziměsto“., což se stávalo velice zřídka. A mohli jste si povídat.

K telefonu byl i telefonní seznam. Představte si, ó jaká hrůza ( GDPR!!!), že v tom seznamu mimo příslušného čísla byly jména s celou adresou. A nikomu to nevadilo.

A jak souvisí telefonní seznam a toaletní papír ? Čtěte dále.