No a co, tak fouká

Vítr nevítr, jde se ven, protože hnít v chatě nejde pořád. Potřebujeme pohyb.

A tak jsme se oblékli, (došlo i na kulicha) a vyrazili do polí, luk a strání. Venku bylo krásně, vítr skučel v korunách stromů a my se ujistili, že tak jako vždy neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista.

A protože se odevšad valí špatné zprávy, dám jednu dobrou. Lesáci se alespoň tady u nás o les starají. Na podzim pokáceli stromy napadené kůrovcem a už postavili oboru na výsadbu nových stromků. Vůbec jsme nečekali, že tak rychle. A není to ohrada jediná. Hodně už jich je osázených, na další mají připravený materiál.

Vloni obec kousek od nás vysázela asi 50 ovocných (!) stromků. Jen doufáme, že až na nich bude ovoce je lidé nezničí.

Takže dnes dobré zprávy alespoň ode mne. Ty špatné ať si píšou ti ostatní.

Pod závojem času

Tak jsme se zase prováděli potulky místní krajinou a jako téměř vždy narazili na stopy (ne)dávné minulosti.

O těch zbytcích stavení na fotce vím dlouho. Je to kousek od silničky vedoucí k nám. Z jedné strany silnice, z druhé strany sráz a výhled do údolí.

Takových míst je jistě hodně, ale tohle má nějaké kouzlo, půvab a pozitivní energii. Cítím se tam velice dobře.

Stavení to bývalo malinké, odhadem tak 3 x 4 metry. Pokud v tom někdo bydlel, tak velice skromně a chudě. Možná to byl jen chlívek, možná tam někdo přes léto jen přespal, to už se asi nedozvíme. Chvilku jsem tam postál a hlavou se mi honily různé obrazy. Věřte, že kdo má fantazii, ten si v tomto kraji opravdu užije.

Cestou zpátky jsme objevili další stopu. Malý patník, skrytý mezi kameny. Prošli jsme kolem snad stokrát a až dnes jsme ho uviděli. Náhoda? Jak už jsem psal, tento kraj opravdu nevydá svá tajemství najednou.

Ruské vejce

Kdopak si dnes ještě vzpomene na ruské vejce? Snad se to ještě vyrábí, ale zřejmě se to jmenuje jinak, pokrokově. A zcela jistě to i jinak chutná, tím jsem si jistý.

No a protože nejlepší je to, co si sami vyrobíme z vlastních surovin, tak i to ruské vejce máme vlastní. Jen ten salám chybí aby to bylo fotogeničtější. Nám nechybí vůbec.

 

Pařez

Vzhledem k tomu, že se blíží jaro a mimo terasy nejde stůl díky terénu postavit nikam, aniž by se vylilo kafe, nastal čas kousek terénu srovnat a udělat posezení.

Inu, terasa je malá, akorát pro nás dva a problém, kam usadit návštěvu je vždy.

Jenže ono se řekne srovnat terén. Pokud 10 cm pod povrchem není skála, tak je tam pařez. samozřejmě, na tom místě, které jsme vybrali jako nejhezčí a zároveň nejvhodnější. To abychom to s kafem ( turek s kozím mlíkem, slazený medem) neměli daleko.

A tak jsem odvozil asi třicet koleček země která byla pěkná a bylo by jí škoda. A zbyl pařez. Pařez, který měl tak 30 cm v průměru a původně to byl hloh. Trůnil si tam od té doby, co jsem ho před sedmi léty uřízl.

Byl už částečně ztrouchnivělý a tak jsem si naivně myslel, že bude venku coby dup. No, nebyl. Ta potvora se jen tak tvářila a v zemi držel opravdu pořádně. Pro moje stará záda lahůdka, jen v nich chroupalo.

Ale stačilo propotit dvě košile a za dvě odpoledne byl venku. No, už to nejde jako za mlada. Ale hlavně, že to ještě pořád jde. Ještě mě čeká jeden. Posilovna na čerstvém vzduch a zadarmo.

Jen takové zamyšlení

I když letošní zima je teplejší než bývá jaro, na pěstování venku ani ve skleníku, pokud není vytápěný to zatím není.

Jezte vitamíny, jezte ovoce se na nás valí ze všech článků i reklam. Což o to, je to správné, jíst by se to mělo. Ale zároveň je spousta článků, že jíst kupované ovoce a zelenina je vlastně zdraví škodlivé, neboť je plné herbicidů, pesticidů, insekticidů, posklizňových roztoků, což vás sice nezabije hned, ale … ???

Neříkám že všechno, ale poznejte to. Navíc je to vezené přes půl zeměkoule, v lepším případě Evropy. Žárovky se speciálním barevným spektrem to krásně nasvítí, a ejhle, no nekup to. O chuti se nemá snad cenu ani zmiňovat. Málokdo už dnes ví, jak chutná ovoce dozrálé na stromě. Jablko s červíkem prostě neexistuje, což mluví samo za sebe.

Ale ještě je i jiná možnost. Zajet si k zahradníkům, na podzim k sadařům a pokud není sklep, nadělat kompoty, čalamády, základ na lečo a pod. Nebo využít sklep u příbuzných a známých na chalupách.

Dnes už se nové baráky se sklepem nestaví. Je to drahé a zdánlivě zbytečné. Opravdu zbytečné? Raději o jednu místnost méně, ale sklep určitě.

Ještě teď jíme nestříkaná jablíčka ze sklepa, zavařenou zeleninu a kompoty. Díky našim předkům, kteří ten sklep kdysi hodně dávno postavili.

A doplňujeme to čerstvou natí cibulky, což může opravdu každý.

Konečně jde do tisku

Milí moji příznivci, předem mi dovolte poděkovat za podporu, kterou mi prokazujete u mých příspěvků a jsem moc rád, že mé psaní pohladí na duši nejednoho čtenáře. Na popud mnoho z Vás jsem při dlouhých zimních večerech sepsal a dal dohromady knihu 119 stran A 5 s názvem Spokojený život na samotě. Knihu dám v nejbližších dnech do tisku a vzhledem k tomu, že se jedná o malé množství, tištěné opravdu jen na vlastní náklady, máte možnost si ji touto cestou objednat a podpořit tak především moji tvorbu. V případě zájmu mi pošlete prosím zprávu. Cena je za výrobní náklady na tisk + poštovné dobírka (tedy 290,- Kč + 70,- Kč).

Mizející historie

Odtud chodilo pěšky jedno malé děvče pět kilometrů do školy. Denně. Krajinou, která byla i tehdy liduprázdná.
Střecha byla došková, o pitnou vodu bída. Ani stromy tu prý nebyly. Jen krušný, chudobný život.
Místnosti byly propojené s chlívkem, to aby nebyla zima jak lidem, tak zvířatům. Když se topilo, hřála se zvířata, když se netopilo, zvířata dávala aspoň nějaké malé teplo. A moc se netopilo, spíše jen na vaření. Pro nás nepředstavitelné.
Inu, tehdy bydlení na samotě bylo hodně krušné.
Jak to vím? Byla se tu podívat paní, která zde jako malá holka bydlela.
Denně několikrát projdu kolem a uvědomím si, jak se máme dobře.

Všechno se zkracuje

Že se s přibývajícím věkem tak nějak zkracuje čas, tzn. že vše utíká rychleji, na to se snažím zvyknout. Dokonce se to dá logicky vysvětlit.

Ale zaráží mě jiná věc. Čím déle tady jsme, tím se nám vše v okolí zdá být stále blíž a blíž. To, co se nám zdálo daleko, tam je to najednou kousek.

Možná je to zvykem, možná tréninkem, neboť tady rovina prakticky neexistuje. Vše do kopce nebo z kopce. Možná je to i radikální změnou jídelníčku a dost možná obojí dohromady.

Také mě ženuška teď, když není práce venku každý den, vytáhne na procházku. A dobře dělá, protože jinak bych se řídil tím, že chlap po šedesátce musí hodně přemýšlet a já bych přemýšlel celý den. Nejen že bych zlenivěl, ale co je horší, vymýšlel bych kraviny. To by nebylo nejhorší, jenže pak ty moje výmysly stojí spoustu námahy a peněz. I když, nebýt mého bláznivého nápadu, tak bychom tady nebyli.

A tak raději jdeme na špacír do lesa a abychom se nevraceli s prázdnou, doneseme vždycky nějakou větev na topení. Vrátíme se do teplíčka, dáme si kafe a ty kraviny vymýšlíme společně.

Krajina lidmi (téměř) opuštěná

Toulám se touto krajinou velice rád. To proto, že zdejší krajina má své tajemné kouzlo a skrývá mnoho stop práce našich předků.

Něco z toho je viditelné na první pohled, něco skryto částečně a ještě více je toho ukryto pod nánosem času. Kolikrát projdu kolem a ničeho si nevšimnu. Potom stačí jiné světlo, jiný úhel pohledu a najednou se objeví střípek dávno zapomenuté historie.

Zbylo tady toho hodně. Třeba kamenné zídky, které dávají tušit kaskádovitě vytvořená políčka. A tak se stačí zastavit, trochu fantazie a máte před sebou úplně jinou krajinu než je dnes. Co to muselo dát práce toto vytvořit a kolik dřiny se na tom uživit, to si dnes těžko dokážeme představit.

V lesích je spousta dávno nepoužívaných cest, o jejichž dávné minulosti dávají tušit už jen zpevňující zídky z kamene, buď k vyrovnání svahu, nebo proti vodě. Vody tady muselo být hodně. O tom svědčí množství malých přehrad i na místech, kde by dnes vodu nikdo nečekal. Nevím, kdy tyto byly stavěny, ale i když už jsou zanesené, byla to poctivá práce drží dodnes. A to bez oprav.

Čas běží, dnes už se o to nikdo nestará. Starý most, po kterém ještě nedávno šlo přejít nikdo neopraví. Nemá proč. Pocestní už nejsou a o kus dál je nová asfaltka.

A tak jen my a občas pár turistů projdou tou dávnou cestou o které už dává tušit jen úvoz a stařičké jabloně. Po té cestě už nikdy nepotáhne koník vůz sem nahoru k nám. Ty krásné staré jabloně dožijí s námi a potom … co bude potom?

 

 

17.1.2020

Půlka ledna za námi a já sedím a koukám z okna na včeličky a přemýšlím, zda ve zdraví přežijí letošní podivnou zimu.

Je těsně pod nulou a ani se mi nechce ven i když vím, že v lese je jako vždy krásně. I když špatné počasí neexistuje, pouze špatně oblečený turista. No, prostě ven se mi nechce a tak si hovím v příjemně vytopené chatičce. Vytopené kamny, nikoliv vodou.

Voda nám neteče, protože náš povrchový vodovod zamrznul a tak vodu vozíme na vozíku. Takový dobrý tělocvik. Sice to není ,,Cvičme v rytme“ ( to býval kdysi v minulém století pořad v TV nebo v rádiu), ale posilovna to je. A potřebuji to jak sůl, protože jak jsem nedávno zjistil, už mám 94 kilo a to je děs. Tahat deset kilo navíc proti dřívějšku je docela znát. Už ani nemám 191 cm, což je důkaz toho, že léta přibývají.

Za chvíli začne práce na zahradě, tak doufám, že něco díky tomu shodím. A také uvidím, co se mnou udělá vyřazení všeho v čem je pšenice z jídelníčku. Pšenici jsme nahradili pohankou a kupodivu nám to nevadí. Ba naopak, cítíme se lépe.

Tak, jdu si dát kafíčko, k němu pohankové doma vyrobené sušenky a asi budu chvíli přemýšlet v horizontální poloze. Na vojně jsme tomu říkali LHK :-). Kdo byl na vojně, ten ví co to znamená. Výhled z okna