8. dubna 2020

No jo, dlouho jsem nic nenapsal. Ono je to totiž tak, že přišlo jaro, teplé počasí a tak jsme od rána do večera venku a na PC není čas a ani nálada.

Tady na samotě, stranou od blázince zvaného svět, život plyne celkem jednotvárně. I když, novinka je i tady. Začali jsme opět dojit naše kozičky a tak máme vynikající mlíčko. A tím pádem sýr i jogurt.

No a pět samic má králíčky, už začínají žrát a jsou moc roztomilí. Koneckonců jako každé mládě. To jsem byl prý roztomilý i já, čemuž se tedy upřímně divím.

A jestli chcete vědět ještě něco, dnes jsem navštívil hyper super a neměli droždí. Jinak tam byl klídek a všeho dostatek. Ehm, až na tu kvalitu. Je to zvláštní, mohl jsem si koupit jakoukoliv mňamku, ale na nic jsem neměl chuť. Jo, obrázky na obalech byly opravdu hezké. Cestou zpět jsem u soukromníka za 300,- koupil zeleninu a jablka, opravdu kvalitní a velice chutné.

Kvetou špendlíky, rozkvetla meruňka a včeličky lítají jak o život. Uteče to, a budeme vybírat med. Tedy doufáme že budeme vybírat med, protože jeden nikdy neví jak to dopadne. Ale příroda vždycky něco dá, za což jsme jí vděční.

Jo protože slepice jsou tak vyšlechtěné, že na vajíčkách prostě sedět nebudou i když jim domlouvám a slibuju červíky, žížaly a broučky, pořídili jsme umělou líheň, tak uvidíme. No, příroda hezky učí trpělivosti. Když to dobře dopadne, kuřátka se vylíhnou za 21 dní.

 

 

 

Člověk míní, příroda mění

To se takhle v březnu udělá pár dní hezky a člověk po zimě natěšený na to, až bude zase sázet a sít vyběhne ven a hurá.
Sem dáme brambory, tam mrkev, tuhle zelí a támhle hrášek.
A tak vytáhne ze sklepa brambory určené s sadbě a jde je zasadit. Sice ví, že je ještě brzy, ale stejně …. co kdyby letos bylo tepleji než jindy, že jo. A kdyby nebylo, brambory to v zemi vydrží.
A pak se jednou ráno vzbudí a přemýšlí, zda nejsou opět Vánoce. No, nejsou, je 31. březen.
Cestou ke kurníku se brodím sněhem, slepicím se nechce ven a já si říkám jak je nádherně.
Dopisuji tento článek a venku začalo svítit sluníčko. To nemá chybu.

Že by jaro?

Také jste to dnes slyšeli? Ptáte-li se co, tak úžasný zpěv ptáků. Jaro je zdá se být tady, i když ne to kalendářní. Ptáčkům je to fuk, ti si kalendář nevymysleli.

Krásně svítilo sluníčko a tak jim nastal čas najít si nějakou samičku. Teplo bylo také, a tak nejen ptáci, ale i hmyz se těšil ze života.

Včelky se prolétly a obsypaly kvetoucí vřesovec, patrně jediné květy mimo jehnědů.

Příroda se po zimním spánku probouzí a nám tak jako každý rok začíná práce. Sice samičku už hledat nemusím, ale prostříhat stromy a víno je třeba. A také zasít papriky, rajčata, salát a kedlubny do truhlíku za okno. A první kafíčko venku na sluníčku je vždycky to nejchutnější.

Krásné ráno

V sedm ráno se naše kozy domáhají pravidelného přídělu šrotu a spolehlivě nás vytáhnou z postele. Což je dobře, protože člověk je tvor od přírody líný a hnil by v pelechu nejméně do deseti. (Teda aspoň já jo.)
A dobře udělaly, neboť dnešní ráno bylo díky čerstvě napadanému sněhu nádherné. Sluníčko svítilo a sníh na větvích stromů byl úžasný.
A tak jsme vyrazili na procházku, ani nasnídat jsme se nestihli. Bohužel, po chvíli přišly mraky a už to tak hezké nebylo. Sluníčko prostě umí divy.
A tak jsme si říkali, jak je úžasné, moci se hned ráno procházet krajinou a ještě k tomu úplně liduprázdnou. Žádní lidé, žádný stres, jen ve sněhu stopy srnek. Ticho a klid. Díky za to.

Když se nechce ven

Ne vždy se člověku chce ven. I když letošní zima snad ani není zimou a připomíná spíše březen.

Ještě že máme zvířata, neboť nakrmit chtějí a také kamna nějaké to dřevo spolykají a to se musí donést. To nás donutí aspoň k nějakému, byť minimálnímu pohybu.

Ono totiž lenošit je někdy velice příjemné, ale když je toho moc, je to nezdravé a nepřispívá to k dobré náladě.  Vidím to na sobě. Když nic za celý den neudělám, je mi večer nějak divně.

Dnes bylo krásně, jak na jaře. Ale jenom přes okno z tepla vytopené chatičky. Venku foukal studený vítr a ani se nám tam nechtělo. A tak jsem si seděl v křesle a koukal ven. A říkal jsem si, jak sluníčko umí dělat kouzla s barvami.

Když je zataženo, je kopec naproti takový šedivý a nehezký. Ale jakmile vysvitne sluníčko, rozsvítí se krásnými barvami i teď v zimě.

Zítra se budeme muset projít a zjistit, co je v okolí nového a možná narazíme opět na nějakou záhadu, kterou zavál čas. A budeme mít o čem přemýšlet.

Knížka je na světě

Tak, kniha je na světě a navíc se podařilo dojednat i lepší cenu. Pokud byste měli rádi knihu doma a navíc tím podpořili moji tvorbu, můžete mi ještě poslat zprávu ☺️ Cena knihy je 229,- a 70,- poštovné na dobírku. Zájemci, kteří si knihu již objednali, ji samozřejmě obdrží také za tuto nižší cenu 😉

Půl království za seno

Ráno zamžourám očima a kouknu z okna. Skoro celou noc pršelo, venku zbytky sněhu, moc toho dělat nepůjde.

A tak zatopím, k snídani si dáme bramboračku, chvíli posedíme a jdu vyčistit kurník od hnoje. Lidově řečeno vykydat. Slepice když na zemi uviděli čistou slámu z toho byly paf, a přemýšlely, zda vůbec mají jít dovnitř. Jak je znám, dlouho tam čisto mít nebudou.

Ještě donést seno kozám, ale tento plám mi přeruší přijíždějící traktor s vyvážečkou na dřevo. ,,Tady vám hajnej posílá nějaký dřevo, kam to chcete“, povídá řidič. No a tak máme další dřevo, výměnou za seno.

Jak je vidět, seno je vzácná komodita. Prostě, když máš seno, není ti zima a nemáš hlad. Jupíííí.

No a co, tak fouká

Vítr nevítr, jde se ven, protože hnít v chatě nejde pořád. Potřebujeme pohyb.

A tak jsme se oblékli, (došlo i na kulicha) a vyrazili do polí, luk a strání. Venku bylo krásně, vítr skučel v korunách stromů a my se ujistili, že tak jako vždy neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista.

A protože se odevšad valí špatné zprávy, dám jednu dobrou. Lesáci se alespoň tady u nás o les starají. Na podzim pokáceli stromy napadené kůrovcem a už postavili oboru na výsadbu nových stromků. Vůbec jsme nečekali, že tak rychle. A není to ohrada jediná. Hodně už jich je osázených, na další mají připravený materiál.

Vloni obec kousek od nás vysázela asi 50 ovocných (!) stromků. Jen doufáme, že až na nich bude ovoce je lidé nezničí.

Takže dnes dobré zprávy alespoň ode mne. Ty špatné ať si píšou ti ostatní.

Pod závojem času

Tak jsme se zase prováděli potulky místní krajinou a jako téměř vždy narazili na stopy (ne)dávné minulosti.

O těch zbytcích stavení na fotce vím dlouho. Je to kousek od silničky vedoucí k nám. Z jedné strany silnice, z druhé strany sráz a výhled do údolí.

Takových míst je jistě hodně, ale tohle má nějaké kouzlo, půvab a pozitivní energii. Cítím se tam velice dobře.

Stavení to bývalo malinké, odhadem tak 3 x 4 metry. Pokud v tom někdo bydlel, tak velice skromně a chudě. Možná to byl jen chlívek, možná tam někdo přes léto jen přespal, to už se asi nedozvíme. Chvilku jsem tam postál a hlavou se mi honily různé obrazy. Věřte, že kdo má fantazii, ten si v tomto kraji opravdu užije.

Cestou zpátky jsme objevili další stopu. Malý patník, skrytý mezi kameny. Prošli jsme kolem snad stokrát a až dnes jsme ho uviděli. Náhoda? Jak už jsem psal, tento kraj opravdu nevydá svá tajemství najednou.

Ruské vejce

Kdopak si dnes ještě vzpomene na ruské vejce? Snad se to ještě vyrábí, ale zřejmě se to jmenuje jinak, pokrokově. A zcela jistě to i jinak chutná, tím jsem si jistý.

No a protože nejlepší je to, co si sami vyrobíme z vlastních surovin, tak i to ruské vejce máme vlastní. Jen ten salám chybí aby to bylo fotogeničtější. Nám nechybí vůbec.