… a měli se dobře. Ti brojleři. Jen mě při pohledu na ně napadá, co lidi stvořili za hrůzu.
No já vím, brojlerové kuře bylo vyšlechtěno, aby rostlo rychle a sežralo co nejméně krmiva na kilo masa. Na nic jiného se nehledí. Takové kuře umí jenom ležet, žrát, pít, srát a přibírat na váze. Je rádo, že vůbec dojde ke krmítku a napáječce. Na jiný pohyb nemá náladu a ani sílu.
Vzali jsme s kachničkami šest kousků těch kuřecích zrůd spíš ze zvědavosti. Ale řeknu vám, dívat se na ně, je přímo utrpení. Ve srovnání s ostatními kuřaty i kachnami je ten rozdíl v životním elánu nepředstavitelný.
No, když už jsou na světě, tak je dokrmíme. Ale dokud to nebudou jediná kuřata na světě, tak nikdy více. Ten pohled na ně fakt bolí. I když … občas mi něco i připomíná.
P:S: Pokud jste dle nadpisu čekali politickou satiru, tak ta opravdu nebude.
3 komentáře
Hmm, to mě docela překvapilo. Myslela jsem si, že když se brojleři dovezou na normální venkovský dvorek, tak se začnou též chovat, jako normální slepice – hrabat, popelit se, vyhřívat na sluníčku, ozobávat trávu a zase hrabat.. tedy, že porostou sice pomaleji, protože část energie vyběhají, ale že prostě budou tak nějak normálně aktivní… No, jo, no, ekonomika se promítá i do průmyslového chovu a v marketech MUSÍ BÝT vše v nadbytku, bez ohledu na to, co to přináší… ☹
Dobrý den,
oni ti brojleři jsou opravdu jakoby bez života. Normální slepice nebo kuře se plete pod nohy když vejdu do výběhu a čeká co dostane. Brojler se nehne, neuhne. Musím ho nohou odstrčit nebo překročit. Prakticky nehrabe a neshání co by kde zobnul. Běžná kuřata i slepice jsou plná elánu, stále něco hledají, hrabou a nebo se vyhřívají. Ten rozdíl je opravdu obrovský.
My jsme si nikdy kuřátka na maso nechovali. Měli jsme je vždycky jen pro vajíčka. Kdysi náš tchán několikrát odkoupil vynesené slepice z drůbežárny. Když je vysypal z přepravky, dřepěly na zemi a neuměly ani pořádně chodit. Neuměly si vyhrabávat dobroty ze země a kompostu, neuměly pít mimo niplové napáječky. Opelichané, hřebínky bledé. Ale za pár týdnů byly k nepoznání. Opeřily se, byly kulaťoučké, shánčlivé stejně jako ty starší v hejnu, ke kterým jsme je přidali. Všechno se naučily. Začali znovu nést a užily si u nás ještě řadu měsíců spokojeného života (na tom, aby snesly ausgerechnet vajíčko každý den jsme až tak nebazírovali – i tak jsme měli vajec po většinu roku nadbytek, takže jsme rozdávali po známých). Takže jsem si myslela, že to s brojlery tak nějak bude to samé…
Omlouvám se, že jsem se tak o slepinkách rozepsala. Asi jsem za blázna, ale baví mě je pozorovat, mnohé z nich jsem naučila, aby mi zobaly z ruky, nechaly se chytit do náruče – povídaly jsme si při tom spolu – ona: „kvóók, kvok, kvok“
já: „kvok, kvok“
Inu, bláznivá ženská..😀
Teprve zkušeností jsem zjistila, že to kamarádění se slepičími holkami nebylo dobře – kohout mě bral jako konkurenta, který mu „přetahuje“ harém a tvrdě na mě útočil. Bez prutu nebo lopaty (kterou jsem ho nasměrovala a zavřela do klece) nebylo možno na dvorek vstoupit.
Ale nic nemůže být vzdálené pravdě víc, než mýtus o hlouposti slepinek…
Omlouvám se za dlouhý (a trochu potrhlý) komentář, ale i tyhle tvory je prostě zábava pozorovat a mohou přinést radost do života a pocit, že některé věci v životě si uchovaly nějakou přirozenost navzdory aktuálním šílenostem doby.