Když v šest ráno otevřete okno …
… a místo kraválu města je úžasné ticho a jen ptáci zpívají.
Vylíhlo se nám dalších pět kuřátek. Po 16ti hodinách je přendám z líhně do bedny pod infra lampu. Ráno se jdu podívat jak se jim daří a jedno kuřátko v koutě už studené, bez známek života. Odběhlo tam, kde už lampa nehřeje a neumělo se vrátit. Inu, i to se stává.
Hodím ho ven na trávu s tím, že až nakrmím ho uklidím.
Sluníčko hřeje a milé kuře se probralo k životu. Honem zpět do líhně kde je teplo. No, kuře se má už třetí den čile k světu.
Někdy se dějí i zázraky.
Pozn.: Kuře má po vylíhnutí žloutkový váček, který mu zajistí živiny na 24 hodin.

Tak mě náš mladej přemluvil abych s ním jel do hypersuper. Sice jsem se zdráhal, ale když moje ženuška prohlásila, že by bylo dobré ještě něco dokoupit, nechal jsem se ukecat.
Roušky jsme neměli a tak přišel ke slovu nákrčník přetažený až přes nos. Sice v tom bylo horko, ale dalo se to vydržet.
V klidu jsme nakoupili a ukládali nákup do auta.
Koukám, kam se zeťák zahleděl a no jooo, atraktivní blondýnka. Tedy nevím, zda koukal na ní, nebo na její fáro, ale jak ho znám, tak na obojí.
Koukla po nás a vydala se k nám. Hezky se usmála ( bylo to vidět i přes roušku) a dvě roušky nám podala.
Se slovy abychom se měli hezky odešla a odjela. Naštěstí jsme stihli aspoň poděkovat.
P.S. Koukali jsme s otevřenou hubou a shodli se, že byla fakt pěkná. Ta rouška přece 😂. Blondýnka víc, ale pšššt.😊

Dnes jsme využili údajné nákupní paniky a vyrazili též na nákup. Nikoliv však tam kde prodávají potraviny, ale úplně jinam. Do zahradnictví.

Parkoviště bylo prázdné a personál velice ochotný. Výběr všeho více než dostatečný. Nechali jsme tam zbytek důchodu a spokojeni odjeli sázet.

Doma nás radostně přivítaly kozy a nadšeně se k nám hnaly vidouce, že neseme něco zeleného. Jenže tohle pro vás holky opravdu není. Vy myslíte jenom na žrádlo a estetično vám nic neříká. Roste vám travička a večer dostanete šrot. Nikoliv železný ale z ječmene. My si dáme kafíčko a půjdeme sázet.

Naše dcerunka vyměnila s hajným dva balíky sena za jeden dub. Dub to byl veliký, převeliký. Čtyřiceticentimetrová lišta v pile na to nestačila. A unést třiceticentimetrový špalek, to už byl na moje stará záda problém. Ale je rozřezáno a rozštípáno. Dva roky necháme vyschnout a pak bude čím topit celou zimu. Ještě až se uvolní dřevník to složit pod střechu.
Tuhle jsem četl, že sovětští, ehm, pardon, američtí vědci vyzkoumali, že topení dřevem v kamnech přináší stres. Tak nevím, zatím jsme v naprosté pohodě a stres nám to nepřináší ani v nejmenším. Kdybychom dali na všechny „fjedecké“ výzkumy, tak jsme asi dávno po smrti.
Nám stačí selský rozum a poděkování předkům za jejich znalosti, které mnoho lidí cíleně zapomíná, neboť to není pokrokové. V některých (docela častých) případech je pokrok cesta do pekel. Viz stav našich polí a lesů.

Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.

Rychlé a velice chutné !

125 g cukru krystal a 2 vejce ušleháme společně. Přidáme 125 g pohankové mouky a 1/8 l mléka a 1/8 l oleje, 1/2 prášku do pečiva.

Umícháme těsto a nalijeme do hřbetu na pečení vymazaného a vysypaného strouhankou.

Pečeme na 200 – 230 st. 30 minut.

Přeji všem hodným lidičkám hezké Vánoce a v příštím roce hodně zdraví, pohody a také aspoň trochu spokojenosti.

Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.

I stalo se, že k nám musela zavítat zásilková služba, neboť měla doručit balíček.
Řidiče, který sem opravdu vyjímečně zajíždí, musí jeho práce neskutečně bavit, neboť vždycky přijede totálně nasraný.
I tentokrát vylezl z auta a tvářil se jako kakabus.
No, tentokrát narazil na Evinku.
E ,, Jé, já jsem se na vás tak těšila …“ a smála se jak ona to umí
Ř ,, Já ne!!!“
E ,, Ježiši ale to je škoda“
Ř ,,Není!!! A v zimě sem jezdit nebudu!!! S tím nepočítejte!!“
Předal balíček, kola prohrábnul po kravském lejnu a vzteky odjel.
Já nevím, asi se mu tady nelíbí. A to je na něj Evinka tak milá.