Když musíš do města ( Zpověď křupana ze samoty)

Zvířátek už tady bylo dost, tak zase jednou trochu civilizace. A též trochu ironie. Ale jen trošinku.

Vzhledem ke zkvalitňování života za současného brutálního zvyšování životní úrovně nejen důchodců, a též stálé a neutuchající podpory drobného podnikání všeho druhu, skončila vesnická prodejna řeziva. Ta nejbližší od nás byla 10km, teď je kilometrů 60 a to se vyplatí. No, pumpařům a výběrům DPH a spotřební daně z benzínu určitě.

Jo, prý byl nějaký seriál ,,Dycky Most“, nebo jak se to jmenovalo. TV nemáme, tak jen co jsem zaslechl.

Tak tedy Most, no. Je nejblíže. A řeknu vám, to je hned jiný život v tom městě. Spousta aut, křižovatek, lidí, reklam, hytlermarketů, rámusu, ba i tramvaj jsem asi po 15ti létech uviděl. Tady to prostě žije. A ty nádherné reklamy, hned jsem si to musel vyfotit. Tedy fotil jsem Hněvín, to je ten hrad tam nahoře, ale ty reklamy jsou přímo úžasný a tak vyhrál estetický dojem. Co s nějakým hradem. Ještě středověkým, byť moderně opraveným.

Zpívat ptáčka jsme neslyšeli, hnůj cítit nebyl, hovado (myšleno ovád) nás nepoštípal, ba ani kravku ( myšleno zvíře), natož srnku jsme nepotkali. Ten život tam musí být velice nudný a nezáživný. Pro mě tedy určitě. Ale zase na druhou stranu, beton a asfalt no … dobrý no … Nemusí se to sekat. Tedy někdy ano, ale sbíječkou.

Nakoupili jsme to, co jsme potřebovali ke stavbě kurníku, a víte jaký je nejhezčí pohled na jakékoliv město? Ve zpětném zrcátku.

 

Panenský Týnec

Nedokončený chrám, patrně ze 14. století. Zvláštní místo s pozitivní energií.

Při naší návštěvě však bylo na červen tak studené a větrné počasí, že jsme se dlouho nezdrželi. Místo je to však opravdu velice zvláštní a zajímavé.

Cesta vlakem do KV, aneb z divočiny do města

Jízdenka pro důchodce

 

Po čase  jsme opět usoudili, že by bylo dobré nebýt zalezlí na samotě a podívat se, jak se žije mezi lidmi. A protože jsem vlakem nejel nejméně 15 let, padlo rozhodnutí projet se vlakem, a při té příležitosti navštívit Karlovy Vary, kde jsem byl kdysi jednou, a to někdy v minulém tisíciletí. Navíc trať vede podél řeky Ohře, a tak bylo na co se dívat.

Naše nástupní stanice

Tak tedy ten vlak. Já pamětník parních lokomotiv (byly nádherné) a dřevěných lavic ve vagonu, jsem nečekal takový luxus. Místo uši drásajícího skřípění vlaku při brždění ve stanici, tento přijel i zabrzdil téměř neslyšně. Dveře se otevřely samy a vyjel takový minischůdek. Ovšem tak vysoko, že nastoupit byl téměř horolezecký výkon. Vzhledem k naší trénovanosti ve zdejším terénu jsme nástup zvládli celkem v pohodě. Ovšem jak by nastoupil méně zdatný člověk si představit nedovedu.

Jak vlak potichu přijel, tak se i téměř neslyšně rozjel. Sedačky pohodlné, místa i pro dlouhána dost, ovšem dva tlusťoši vedle sebe by měli problém. Průvodčí přišel vzápětí, zrakem zkouknul zda je nám 65+, usoudil že staře vypadáme dost a tak poloviční jízdné nemusíme dokládat občankou. Peron ve Varech už je moderní a skákání z vlaku ve stanici se nekonalo.

Vary jsou hezky opravené, radost se dívat na ty krásné baráky. Lidí mraky, čeština moc slyšet nebyla. Zmrzlina za 40,-, zato dobrá a porce obrovská.

Výhled z Diany
Lanovka

Lanovkou jsme vyjeli nad město, výtahem na rozhlednu, pokochali se výhledem a pomalu byl čas jít na vlak. Cestou zpět jsme si na lavičce dali oběd z vlastních zdrojů, ovšem v výhledem na grandhotel Thermal, to aby nám lépe chutnalo. A věřte, že chutnalo. Aby nechutnalo, když jsme po městě ušli osm kilometrů. Ono vidět ty ceny v restauracích, to důchodce přejde chuť na to tata, a je rád za vlastní jídlo a vodu ze studánky.

Už se těšíme na další výlet, asi zase vlakem. Nemusím řídit a mohu se kochat krajinou. Jo, a skoro všichni ve vlaku čumí nikoliv na krásy naší vlasti, ale do matlafónů.

Pohled z rozhledny jak se lidi cpou
A jedeme domů

 

 

 

V potoce teče voda

Chodíme okolo velice často. Ne, trampy zde neuvidíte. Pravá trampská osada to není. Ale je hezká a na hezkém místě. A k takovému krátkému pobytu jako stvořená.

Stojí tam už přes rok a kupodivu, i díky bohu to zatím nikdo nezničil. I my se tam občas, pokud tam nikdo není zastavíme, posedíme abychom si odpočinuli a jdeme dál.

Čertův potok …. ano, koryto potoka tam sice je, ovšem vodu v něm jsme letos viděli poprvé. O to je to posezení v tomto místě příjemnější.

Tak díky stavitelé této osady za příjemné posezení. Rušit nebudeme. Jen pokud tam nikdo není chvilku posedíme.

Předjarní toulání 3

Já vím, jaro už ofiko je, ale příroda se aspoň tady probouzí velmi pomalu.

Ale využili jsme krásného dne a udělali si takový pěší jedenácti kilometrový výšlap. Naše cesta vedla krásnými lesními pěšinkami a jediná vyjímka byla vesnice Tis u Blatna.

Reklama

Občas na mě vykoukne na internetu reklama. Sice zbytečně, neboť 99,99% reklam ignoruji, ale….!

Vyskočila na mě reklama na maskáčovou bundu. Inu, tak trochu jsem se chytnul, neboť do lesa by se taková hodila. A tak jsem prohlížel a prohlížel a moc nechybělo a jednu jsem si málem objednal.

Ještě že málem. Říkám si: ,,Ty vole, k čemu ti to bude. Do lesa je to fuk v čem jdeš a jen vyhodíš část od června 2023 tak úžasně a nechutně zvýšeného důchodu.“

A tak ta jejich reklama vyšla na prázdno. Do lesa budu dál nosit to, co už dávno mám.

No, jednou jsme šli trochu dál než jsme plánovali. A já měl omylem na sobě starý vaťák, trochu otrhaný a dosti špinavý, neboť ho nosím ke zvířatům když kydám hnůj. I co čert nechtěl, potkali jsme nóbl rodinku. Ten jejich zhnusený pohled na mě byl opravdu nezapomenutelný. Někdo by se cítil blbě, ovšem já se doopravdy bavil. Neboť na rozdíl od nich, vím svoje. A jsem přesvědčen, že jsem stokrát svobodnější než oni. I v těch starých hadrech.

P.S. Do té tzv. civilizace chodím oblékán civilizovaně. I když … chodit jako bezďák, když bezďák nejsem má své kouzlo. Je to okno do duše ostatních.

P.P.S. Byla jedna paní, která se za mě styděla jen proto, že jsem nosil jako živnostník montérky a nejsem ing. I to se stává.

 

Petr Linhart

Krásně syrové a děsivě pochmurné. Pokud Skoky navštívíte, tento text vám řekne mnohem více.

Petr Linhart – Maria Stock z alba Sudéta …………  https://www.petrlinhart.cz/clanky/Maria-Stock.html

Lednové ráno, bude šest
Na oknech začly mrazy kvést
Možná mám strach a zápal plic
Koně se táhnou od márnic Konvicí cloumá ranní hic

 Za okny volá vraní let
Vezmu tě sebou na výlet
Schovej si hlavu do peřin
Vráno co vráně uvěří

Kde končí let je pustá ves
Mariánské schody do nebes

Pod schody kostel a v něm tma
Dvě věže drží ho jak lva
Křiví se na nich kříže dva

Čas skáče do propasti skok
Má schöne Frau z Maria Stock

Zvoní tu po nás zmrzlá zem
Vítr nám cloumá vikýřem

Hřbitovem chodí tenhle mráz
Pořádat zimní třídní sraz
Volám už jenom po létě
Po každé jiné planetě

Možná se stavíš na chvíli
Promluvit s Pannou Marií
Možná tě takhle nejlíp znám
Možná je tohle ráno rán

Možná jsi byla jednou z vran
Možná jsme došli právě tam
Kde nemůžu tě ztratit

Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

 Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

Skoky podruhé

Ta zaniklá obec Skoky mě nějak chytla za srdíčko. Pozitivní energie tam snad přímo tryská ze země. Prostě, cítím se tam velice dobře.

Kostel, byť zdevastovaný a vykradený až po tzv. revoluci je neskutečně krásný, alespoň z mého pohledu. A kupodivu to zde opět začíná žít, což mě naplňuje hodně malým optimismem, že alespoň něco z dob dávných i nedávných  zůstane zachováno.

A dokonce i ty tři ukradené zvony se vrátí zpět. Sice ne ty původní, ale nové a opravdu krásné.

A víte kde se vzalo úsloví panenko skákavá? No přece ve Skocích.

 

Skoky

Pokud se vám zdá nadpis podivný a čekáte popis sportovního výkonu, tak ten nečekejte.

Skoky je totiž název zaniklé obce asi 25km od nás. Z této obce zůstal jen tento kostel, téměř zbořený gasthaus ( jsme v Sudetech) a zbytky obvodových zdí několika stavení.

Po příjezdu na místo se nás ujal pán, který nás provedl kostelem, podal vyčerpávající výklad a podívali jsme se na místa, kam se běžný turista hned tak nedostane. Tímto mu ještě jednou děkujeme.

Co nás potěšilo, že jsou ještě v této bláznivé době pohodoví lidičkové, že se ještě najdou řemeslníci kteří opravdu něco umí, a že se sice v hodině dvanácté, ale přece jen tyto zapomenuté památky opravují.

Tak se tou krásou pokochejte: