Panoptikum

Letí to letí. Už jsem tři a půl roku v důchodu a uteklo to jako voda.

Ne, že by se mi po práci stýskalo, koneckonců práce mám teď dost tady na našem minihospodářství, ale občas si vzpomenu na svoje zákazníky. Koneckonců za těch 18 let jich bylo opravdu hodně, a mnohé  jsem za ta léta navštívil mnohokrát.

Oni znali mě, já je, a tak pokud zavolali, že něco potřebují, věděl jsem většinou co mě kde čeká, a oni věděli že přijde ten, koho znají.

Ty vztahy byly často velice přátelské a ti lidé, hlavně pokud byli osamělí, byli rádi, že si mají s kým popovídat. A tak jsem často z vyprávění znal pomalu celý jejich rodokmen, jak se mají jejich děti a pod. A i já často na sebe vykecal víc než jsem musel.

Nějakých zajímavých příhod pár bylo, ale dnes už jsou to jen střípky v paměti. Třeba když paní Iloušová pekla vánoční cukroví, s takovými mrňkami jak blecha si trpělivě hrála a její manžel to jedl polévkovou lžící přímo z mísy. A ona se na něj vůbec nezlobila a pekla dál. Na tohle nejde zapomenout.

Vzpomínám si na jednu starou babičku, bylo jí 92 let, plná elánu a optimismu. Přijdu a povídá: ,, To jsem blázen pane, co? Ve dvaadevadesáti si koupím koberec“. Ta její radost z něj je nezapomenutelná. Také už nevím jak se jmenovala, ale podobu mám před očima jako by stála přede mnou.

A byt pana Baušeho, bývalého panského kočího, tak ten byl prohulenej tak, že i když jsem byl kuřák, to byla síla i na mě. Ale byl to ledový kliďas.

A staří manželé Doudovi, z nich vzájemná láska přímo tryskala. K nim jsem chodil rád, to bylo vždy takové pohlazení. Pak zbyla jen paní a to už bylo hodně, hodně smutné….

Nebo v rodinném baráku: ,, Tady máte klídek…“. ,, To jo, než přijdou holky“          ,, Kolik jich máte?“ ,, Osm“

Polknu naprázdno a ptám se jak staré: ,, Od dvou do osmnácti“.  Podotýkám, že paní na to vůbec nevypadala a všechny byly údajně její. Smekám …

Zvláštní, ty lidičky, jejich podobu si pamatuji, potkat je dnes, budu přesně vědět kdo to je, ale podle jména už moc ne.

No, byly i smutnější chvíle, to když dole v baráku viselo parte. To bývalo hodně smutné. Vždyť ty lidičky byli často tak trochu součástí mého života.

Ono bylo trochu smutné i to, když jsem kdysi živé a vitální lidičky později potkával v domově důchodců, kam jsem chodil na brigádu když už i já se v tom důchodu ocitl.

A tak mi někdy před očima běží to panoptikum lidiček, které jsem při své práci potkal. Spousta z nich už žije jen v mých vzpomínkách.

No a někteří zavolají i po těch létech že potřebují něco opravit. Věřte, že to u srdíčka zahřeje.

Vím dobře, že byli i lidičky, kteří mě nemuseli. Ale tak už to v životě bývá.

P.S. Jména byla záměrně pozměněna.

 

 

Radosti

Podle počasí to nevypadá že by byla za námi zima, ale kozám je to jedno. Tak, jako každý rok zhruba v půlce března porodí kůzlata. Některý rok je teplo, jiný rok je ještě třeba sníh. No, co mají dělat, termín je termín.

A kůzlata jsou chytrá. I když každá koza porodí úplně jinde, jak jsou schopná jen malinko chodit, utvoří chumel aby se zahřívala navzájem a bylo jim tepleji. A maminy je neomylně poznají a vždy dají napít jen těm svým.

Teď nabírají síly, ale jak bude tepleji, budou pěkně dovádět a bude s nimi spousta legrace.

A za chvíli budou rodit také králíci, takže radostných událostí bude dostatek.

A nás čeká zase nejen spousta práce, ale též radostí.

Jaro

Venku je zima, první jarní den bude až za týden, ale našim kozám to nevadí.

Tak, jako každý rok v půlce března porodily krásná kůzlátka a pečlivě se o ně starají.

Zatím jich máme pět a to má ještě jedna koza rodit.

Zatím když nepapají, tak spí. Musí nabrat sílu, aby až vysvitne sluníčko mohla skotačit.

Vše nejlepší k MDŽ

Já vím, tohle něco říká jenom nám starším. Dnes je v módě Valentýn. Jakýsi paskvil svátku dovezený z Ameriky.

Ovšem MDŽ to bylo něco jiného. V práci se v ten den udělalo jen to nejdůležitější, vedení nejen že neprudilo, ale bylo tak jako všichni svátečně naladěno. Někde se  i v pracovní době zcela legálně popíjelo. A všichni se těšili na odpoledne.

To se šlo do ,,kultůůůráku“ kde každý dostal chlebíčky, limonádu, ženský kytku a hrála hudba. Jasně že nejdříve byl projev vedení, taková ta omáčka, kterou stejně každý poslouchal stylem jedním uchem tam a druhým ven. Nejlepší soudružky dostaly nějaký ten dárek, třeba podnos a skleničky. Prosím podnos, nikoliv pod nos.

No a všichni se bavili a byli veselí. Někteří trochu více a tak za devět měsíců měli v porodnici trochu více práce.

Ty časy jsou však nenávratně pryč. Škoda.

Hmm…

Napsat něco k současné situaci je těžké. Ono by nebylo, jenže …. no, co si budem povídat. U radistů na vojně jsme měli tabulku s nápisem: ,, Pozor, nepřítel naslouchá.“

Že je něco hodně špatně jsem si všimnul chvíli po tzv. revoluci, když babce na trhu kontrolovali ty dvě kila mrkve ze zahrádky co se snažila prodat, zda v ní není moc dusičnanů. No, dnes už se raději dusičnany v zelenině nekontrolují. Norma byla zrušena. A víme proč.

No uteklo pár let a ti co řvali, že kouřit v hospodě nééé a fůůůj, i když vedle měli nekuřáckou tak ti dnes řvou, že nesmí cestovat. No milí nekuřáci, do kuřácké hospody jste jít nemuseli. Teď pro změnu nemusíte cestovat. Jo aha, že to není totéž? Analogie je myslím víc než výmluvná. Ono totiž vůbec nešlo o to kouření.    ( Nekouřím a do hospody jsem zavítal tak jednou za rok.)

Jo a ještě něco …. prý v nějakém hypersuper si vezmete skener a nemusíte na pokladnu. Naskenujete, píp, je zaplaceno a nevyndaváte to, cituji: ,, jak debil na pás. “ Ano, je to pohodné, ale nevěstí to náhodou další odlidštění společnosti?

A nebojte, levnější buřty o ušetřený plat pokladní určitě mít nebudete. Jen ona skončí na pracáku.

 

 

 

 

Zas jeden citát

Citát od dalajlámy. Toho pána ani Tibet moc nemusím, ale myšlenka je zajímavá.
,, Lidé obětují zdraví aby vydělali peníze. Potom obětují peníze, aby opět získali zdraví. Potom se tak znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti. A tak nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy umřít, a potom zemřou bez toho, že by před tím žili.“

Povídala Evinka …

Povídala abych zase něco napsal. To se lehko řekne, hůř píše když se tady na samotě díky bohu nic neděje. Venku ráno -18, odpoledne -11 a 20 cm sněhu.

Kozy jsou zalezlé v chlívku a vylezou pouze když jim neseme seno nebo šrot. Už mají pěkná panděra, neboť za měsíc a něco budou rodit. Při pohledu z okna se tomu ani nechce věřit.

Náš povrchový vodovod jako každou zimu zamrz, a tak vodu dovážíme na vozíku v barelu. Jenže on ten vozík v tom sněhu nějak nechce jezdit a tak nastoupila jiná technika. Technika tažení barelu po sněhu. Jde to docela zlehka a je to takový zimní tělocvik. A trénink na blackout, protože není otázka zda přijde, ale kdy přijde. To není jen z hlavy mé, ale i z hlav odborníků na slovo vzatých.

Dřevo ve dřevníku mizí nějak moc rychle, asi letos spálíme část toho, co jsme měli spálit až příští zimu. Ale nevadí, naděláme přes léto další. Tady holt jsme v zemi, kde dnes znamená zítra …. nebo jak to bylo před léty třicetidvěma.

 

 

 

 

Za to může sádlo

Sádlo je někdy výborná věc. Vyškvařené na chlebu nemá chybu, na smažení řízků je vynikající. Namažete s ním vrzající panty u dveří i popraskané paty.

Že sádlo má i jiné než výše zmíněné funkce, jsem se přesvědčil letos, kdy je alespoň zde na samotě zima, jakou už pomalu nepamatuji. To je zima pořádná.

Zde je malé vysvětlení: od malička jsem byl hubeňour, prostě taková podvýživa. Ono mít v dospělosti 191 cm a vážit 76 kilo … no pořád lepší než 120 kilo ale nic moc. Hlavně v zimě. Jak přišla zima mě ven nikdo nedostal, protože moje rachitické tělo hned promrzlo a já se třásl zimou jak drahej pes.

No, letos to je jiná protože se mám jako důchodce tak dobře, že se na mě už najde nějaké to sádlo, a sádlo jak známo hřeje. Takže venku dnes v pohodě vydržím jak dlouho chci a zima mi není.

Ale zase se tahám s kily navíc, a tak přemýšlím co je lepší. Pokud toho sádýlka nebude přes příliš, tak to bude fajn. Aspoň se můžu toulat zdejší nádhernou a liduprázdnou zimní krajinou.

Toulání

Znám jednu lesní pěšinku, kde nádherný je les, tam však žijí skřítkové a víly mají ples.
Tam vládne mír a vládne klid, ne každý tam může být, však tiše hledět a jen snít, to kdo umí, umí žít.