Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Tak je prakticky po Vánocích. A je stejně jako před nimi. Vlastně se nic nezměnilo. Lidé jsou po většinou o pár, ( často hodně) tisícovek chudší. Dětičky tak za týden zapomenou jakou měly radost z dárků a rodiče opět nastoupí do zaměstnání, aby vydělali na ty další. Pokud ovšem mají štěstí, že vydělávat ještě mohou.
Ale jo, Vánoce jsou fajn, asi jsou to jediné svátky které se ještě drží.
Tak nevím, asi bych měl změnit název tohoto blogu na ,,Výletník“.
O tom, jak se žije na samotě už zde bylo popsáno více než dost, a už o tom není moc co psát, neboť zde život probíhá víceméně a díky bohu beze změn. Jednoduše řečeno, stále dokola.
Abychom si tu jednotvárnost trochu zpestřili, občas vyjedeme na výlet a napíšu o tom takové slohové cvičení 🙂
Včera jsme vyrazili do Nejdku. Vystoupali křížovou cestou na Křížový vrch, prošli se po městě, udělali pár fotek a dali se do řeči s jednou maminou s kočárkem, neboť jsme hledali bankomat. Na otázku jak se zde žije následovala odpověď, že na prd. Prý zde chybí vyžití ( nevím, co tím myslela), je zde spousta cizinců a ze dvou fabrik jednu zavírají teď, a druhou zavřou za chvíli. Na hlavní ulici je mnoho krámků, ovšem třetina už zrušená. Zbyly jen prázdné výlohy. No ale zase na druhou stranu tam mají Albert a Penny. Hmm, já bych raději ty malé obchůdky. Jenže co bych já rád, na tom fakt nezáleží. A obávám se, že nezáleží ani na tom, co by chtěli místní. Tak jako všude jinde.
I tak to byl hezký výlet.
Předpověď počasí slibovala na prosinec příjemné počasí bez deště a bez sněhu, a tak jsme vyrazili na výlet do hor Krušných. Hned po odjezdu z naší samoty ovšem začalo pršet a vypadalo to, že hned tak nepřestane. Ale znáte to, říkáte si, že snad přestane.
Nepřestalo ani po příjezdu na místo. Prostě pršelo. Sice drobně ale furt. Nejsme z cukru, oblečeni jsme dobře a tak ta naše parta pěti dospělých a šesti dětí vyrazila na pochod k 5 km vzdálené staré vápence. A sláva, když jsme tam skoro došli, pršet přestalo. Pár fotek, svačinka a jdeme zpátky trochu jinou cestou, aby to bylo zajímavé.
Nádraží v Kovářské už začínají nesměle opravovat a ubytovat se můžete ve starých, ovšem krásně upravených vagonech. Avšak cena 3000,- za noc nás od nápadu strávit zde víkend odradila.
My si s Evinkou nosíme jídlo z domova, neboť v hospodách nám až na vyjímky nechutná. A upřímně, je nám líto vyhazovat za toto část našeho od nového roku nechutně 🙂 zvýšeného důchodu. Ovšem parta se netrhá a tak jsme tedy to té restaurace s nimi vlezli. No, do této už nikdy v životě. Hrůza a děs. Mizerný salám a rohlík z Jednoty by byl chutnější.
Ještě že příroda v okolí je tak krásná, že tento zážitek odsunula do pozadí.
Tam dole v ,,civilizaci“ je velmi jednoduché podlehnout tomu vánočnímu šílenství. A pokud k tomu ještě vlastníte a sledujete debilizátor zvaný televize, tak je to přímo povinnost.
Tady na samotě nebýt kalendáře a zřídkavé návštěvy příbuzných bychom ani nevěděli, že nějaké Vánoce jsou. Nutno ovšem přiznat, že návštěva korporátního chrámu konzumu nás na pochybách, že se blíží doba obžerství nenechala. Parkoviště narvané, hytlermarket samozřejmě též. Zákazníky a zatím ještě i zbožím. Pohled do košíků spolunakupujících dával tušit, že vařit se moc nebude a že lidi mají peněz dost, (já vím, bída vidět není) když kupují převážně píč…y, ehm…no, domyslete si to sprostý slovo sami. Rychle jsme nakoupili pár drobností, nějakou zeleninu a při placení 666,- ( jak symbolické číslo) dluhem podložených kreditů … ehm Kč, jsem si začal zpívat prastarou písničku … “ a ceny jsou stálý a lidi se maj.“ Cestou jsme se zastavili v řeznictví Rabbit pro výborné vinné klobásy, u místního soukromníka nakoupili kvalitní sýry a uháněli domů.
Doma jsme si ozdobili obrovský vánoční strom ( viz foto níže) a Vánoce můžou začít.
Ještě jednou přejeme všem lidem dobré vůle příjemné prožití svátků vánočních.
Všem svým čtenářům poděkování za přízeň a přání k Vánocům a do nového roku:
Máňa a Táňa jsou koťata. Velmi často nás doprovázejí na procházky a ačkoliv mají malinké nožičky, dojdou neuvěřitelně daleko. No a když nemůžou, skončí v naší náruči nebo na rameni. Ale ne na dlouho. Odpočinou si a opět pokračují po svých. Myslím, že často bolí nohy víc nás, než je.
Prostě jsou to takoví malí pejsci. Ovšem kočičí.
