Pokrok, díl čtvrtý, hruškový

Pokud jsem se podivoval nad dovozem uhlí z Austrálie, tak dnes to byl šok na třetí.

Vozit hrušky z Jihoafrické Republiky …. asi žiju fakt v blázinci. No nic, dále to raději komentovat nebudu.

Jen dodám, že hrušky rostou nejen v Čechách, ale po celý Evropě.

Copak uhlí, ale melouny

No jo, vozit uhlí z Austrálie do Ostravy je přece naprosto normální. Že je ho tam v tý Ostravě pod nohama na nejméně 20 dalších let vůbec nevadí. Vždyť z Austrálie to je nějakých 20 000km, pod Ostravu k tomu uhlí prý tisíc. Nikoliv km, ale metrů. Buď ho tedy naše pokroková společnost neumí dostat na povrch, nebo se (z finančních, příp. politických důvodů) nechce. Pozitivní je, že tam zůstane pro další generace.

A co takhle melouny? Ty dovážíme z Brazílie. A borůvky? Ty pro změnu z JAR. Já vím, v lednu tady meloun těžko naroste a aspoň jsou vytížená letadla. Místo lidí melouny.

Myslím, že tohle je dobrý nápad. Obojí jsme zakoupili a obojí bylo kupodivu vynikající. Meloun dokonce chutnější než v létě. A při srovnání cen ten meloun ani nebyl tak drahý. 30,- Kč za kilo versus mandarínky za 43,- to vychází docela dobře. Kolik jsme snědli pesticidů, herbicidů, insekticidů a posklizňových roztoků netušíme.

Cenu uhlí z Austrálie se mi zjistit nepodařilo. Jo, a až Egypt doveze písek z Ameriky, tak se nedivte. Je to naprosto, ale naprosto normální.

 

Jdu ….

Jdu tam, kde je klid, ticho a mír. A tam půjdu po staletých cestách uprostřed tajemných hvozdů, kde mi budou dělat doprovod jen stopy zvěře, lesní skřítkové a moje myšlenky.
A za sebou zanechám aspoň na chvíli problémy tohoto bláznivého světa, kterému jsem dávno přestal rozumět.

Pokrok, díl třetí, kočičí

Dnes to bude o kočičkách.

Žila byla a dodnes žije kočička Micinka. Toulala se tady po okolí, vždy se držela v bezpečné vzdálenosti od nás a my se dívali dalekohledem jak loví myši. Taková divoká, naprosto soběstačná a plachá kočka.

Do té doby, než napadlo hodně sněhu a lovit nebylo co, protože myšky byly pod sněhem. A protože hlad je hlad a náš mlsný kocour nikdy misku nedožral, kočička jí v noci pečlivě vylízala do čista do čista.

Tak jsme vždy večer přidali ještě jednu porci pro Micinku. Zkraje okamžitě zdrhala jak jen uslyšela jakýkoliv zvuk, ale postupně si na nás zvykala a po půl roce už se nechala pohladit. Stále ještě chytala a dodnes chytá myši, ale stejně každé ráno čeká co dostane od nás. Zvykla si na to.

A na jaře se pochlubila koťaty. Jako vzorná matka jim nosila myšky a učila je také ty myšky chytat. Koťata vyrostla, myšky chytají, ale tak pilné jako jejich máma už nejsou. Ono proč by také pilná byla, když stačí zamňoukat a najíst dostanou. Bez práce a zadarmo. Stačila na to jedna generace.

Něco mi to velmi silně připomíná. Aha, pokrok, pokrok nezastavíš.

Pokrok, díl druhý

Jako kluk jsme jezdívali k babičce vlakem. Tehdy to bylo normální, neboť auto v té době téměř nikdo neměl. Ale co každý měl, byl dostatek pohybu, protože na nádraží to byly tak dva kilometry a ze zastávky k babičce tak jeden. To samé cestou zpět. To máme dohromady šest km pěšky.

No a ta vesnická zastávka. Byla a dodnes to je opravdu zastávka na malé vsi. Jenže tehdy vám tam v kteroukoliv dobu prodali jízdenku a v zimě světe div se, byla tam příjemně vytopená čekárna.

A kde je ten pokrok? Pokrok je v tom, že jízdenku vám tam dávno nikdo neprodá a místo teplé čekárny je u kolejí betonová hrůza hrůza hrdě zvaná přístřešek. Malebná nádraží i nádražíčka se na mnoha místech zbourala a téměř všude při trati stojí ty betonové architektonické příšernosti, patrně dle šílenců z EU.

Někdo evidentně chce, aby zmizelo kus naší historie a často i zajímavé architektury. Stačí změnit předpisy a nádraží které nevadilo nejmíň 150 let je najednou moc blízko trati a musí se zbourat. Ne opravit, nebo někomu prodat na bydlení. Zbourat! Takhle je to totiž prý pokrokové.

Pokrok?

No, mizí ten starý, dobrý svět. A nějak moc rychle. Rychle proto, že s každým dalším rokem čas běží rychleji a rychleji.

Ptáte-li se, co zmizelo, tak zmizelo toho hodně. Louky plné polních květů, například. Kde dnes takovou louku vidíte?

Co tam máme dále? No jo kdysi  jsme bydleli u depa. A tam byly parní lokomotivy. A bylo jich hodně. I ty zmizely z našeho života. Jen díky nadšencům ten zázrak techniky a zároveň umělecké dílo nezmizelo ze světa úplně. Byly přivedeny k dokonalosti a byly nahrazeny motory na naftu. Vím, byl to pokrok, kdo by chtěl házet lopatou uhlí do kotle. Vždyť se ten topič dle vyprávění pamětníků nezastavil z Berouna až do Plzně. Lopata za lopatou, furt.

No tak dobře, diesel. A bylo po kráse. Motor se zabalil do plechové krabice, přidala budka pro fíru ( pro mladší to byl prosím strojvedoucí) a fertig. Jo, strojvedoucí, to prý byla šlechta. Za první republiky si můj praděda jako bývalý nádražák a invalidní důchodce postavil barák.

Auta … to co se dnes nabízí je z mého ohledu hnus nejen vzhledově. To už nejsou auta, ale pojízdné tablety. Jo, jede to, je to pohodlný ale samá zbytečná elektronika. Prý to lidi chtějí. Asi jo, to jen starý dědek odchovaný Š105 to nechápe. Ono je vlastně jedno, že si na tom nic neopravíte. Dřív se do příručky k autu psalo, jak seřídit ventily, dnes že kapalina v baterce není určena k pití. Kam se posunula zručnost a technické myšlení ponechám bez komentáře zrovna tak, jako ,,auta“ na baterky. ( Odvaha je takovou věc nazvat autem.)

Co tu máme dál? Tuhle jsem narazil na obchod, kde funguje ještě pultový prodej. No, dědku, to co bylo skoro celý život běžná věc, na to jsi koukal jak puk a málem nenakoupil, protože jsi takhle nakupovat zapomněl. Nakonec jsem těch pár věcí nakoupil, ale byla to fuška.

A tak mizí jedna věc za druhou a zbývají jen vzpomínky na to, kdy byl ještě svět normální. Na svět, kdy se lidi spolu bavili a nečuměli do matlafonů. Kdy se šlo nakoupit pěšky a koupilo se maximálně to, co člověk odnesl. Na dobu, kdy si lidi pomáhali s tím, že příště zas pomůže ten druhý a nechtěli za to peníze.

A mladí tohle nové chtějí. Tak ať si to užijí. Tu cestu do pekel. Ale to oni ještě neví. Snad pochopí dřív, než bude pozdě.