Hostina nikoliv královská

Navštívil nás syn s rodinkou. Chtěl jsem vnoučatům udělat radost a splnit jim nějaké přání. Ani moc mě nepřekvapilo, když z nabízených možností  bylo jejich největší přání jít do KFC.  No budiž, když po tom tak touží. Sice to dávno není co bývalo, porce poloviční, ceny trojnásobné, ale budiž.

A tak jsme vyrazili do města. Jenže ouha, bylo zavřeno. Ovšem k radosti dětí, hned naproti byla konkurenční firma a já poprvé (opravdu poprvé) v životě vlezl do “ mekáče“.

Rodinka si vybrala a já přemýšlel, zda pokud si něco dám, jestli to přežiju. Spíše ze studijních důvodů než z hladu jsem si vybral „normální“ hamburger. Za svých 120,- korun podložených zlatem a ostatními aktivy národní banky – aha, to už také neplatí – jsem dostal nějakou buchtu o průměru zhruba 8 cm a tak 2 cm vysokou, v polovině rozříznutou. Na spodní polovině byl jakýsi karbanátek vážící odhadem tak 3 dkg, plátek něčeho co jsem odhadl na sýr, vše polité kečupem a jakýmsi sajrajtem. Vše přiklopené druhou polovinou té buchty. No, tři sousta za 120,- korun něčeho, po čem mi špatně sice nebylo, ale vůbec jsem si nepochutnal … Děkuji, příště jen případě hrozící smrti hladem.

Navíc obsluha nemohla pochopit, že o jejich předražené chemické patoky k pití nemám zájem a třikrát se ujišťovala, zda to myslím vážně.

Děti se snachou to nekomentovaly a syn pravil, že by byl snad lepší i ten králík, kterého nemusí. Dorazil jsem ho sdělením, že za tu cenu co to tam stálo by měl 6 kg docela kvalitního masa od řezníka.

Evinka moudře zůstala doma a zatím uvařila báječnou polévku ze slepice. Ta slepice se sice dožila pouhých tří let, ale zato nikdy neměla hlad, bydlení měla na úrovni a díky sexuálně aktivnímu kohoutovi nestrádala ani po této stránce.

Když už jsme u slepic, dát celou tu hostinu do kýble, namočit vodou a rozmíchat, možná by si slepice na rozdíl ode mě pochutnaly. Pokud by do rána nechcíply.

Vlevo dole můj vynikající hamburger
Číst dál

Letos je hodně much, a tak pavouci mají dost potravy. Tento exemplář se nám usadil na terase. Tam nám nevadí, tak ať si tam klidně žije.

 

Číst dál

Nažerem se betonu

Líbí se Vám ty fotky? Mě ne. A víte proč? Protože tohle je důsledek chování naší bláznivé civilizace po celém světě. Prý pokrok. Hm, no snad se jednou toho pokroku najíme a napijeme.

Tuhle mě napadlo ( na samotě člověka napadají různé věci), kolik zabrané půdy a  vydrancované přírody v podobě materiálu stálo postavit např. metropoli Zličín. A kolik energie stojí to v zimě vytopit a v létě klimatizovat. A proč tam nestojí třeba rybník? Proč? Protože prachy ! Přitom betonová lobby by si slušně vydělala i na stavbě přehrady a mělo by to smysl.

Já vím, jsem senokřup a sto let za opicema. Přece by zbohatlické paničky neměly kde nakupovat předražené značkové hadříky z Číny.

Ano, voda z kohoutku ještě teče. Zatím …

Pokrok často bývá cesta zpět nebo rovnou do pekel.

Číst dál

A jsme doma

Nastal čas pořídit další kozičku a kozlíka. Pročetli jsme inzeráty a vyrazili na nákup. Na jedné adrese byl kozlík, na druhé kozička. Sice bylo vedro k zalknutí, ale s klimoškou v autě přežijeme my i kůzlata. A tak jsme vyrazili.

Na první adrese nás přivítala babička, jak sama prozradila, bylo jí 84 let. Ta by mohla o kozách něco vědět a tak to vypadalo nadějně. Jen do momentu, než otevřela chlívek. Na prostoru s bídou 2 x 2 metry ležely na dlažbě bez podestýlky dvě kozy a u nich kozlík. Slušnost a úcta ke stáří mě zabrzdila před nepublikovatelným projevem. Kozlík vypadal kupodivu v pořádku a také mi ho bylo líto. Dal jsem babce co si řekla, naložil ho do kufru a radši hned odjel.

S hrůzou co nás čeká na na další adrese jsme popojeli pár kilometrů. Projeli jsme lesíkem a …. krásně udržované pozemky, kozy s ovcemi v úžasné pohodě na pastvě a pán tak v mém věku. Od pohledu pohodový chlápek.

Chvilku jsme povídali, kozy vytušily že se něco bude dít a držely se v bezpečné vzdálenosti. . Jak jí jen chytit? Nakonec je opatrně zahnal do chléva a tam už to bylo jednodušší. No a my měli v kufru Filípka a Elišku. Filípek si lehnul a po chvíli usnul a Eliška téměř celou cestu koukala zadním oknem ven.

No a tak je máme doma. Elišce se dva dny stýskalo ale rychle si zvykla. No a Filípek? Ten se tu cítí jak v kozím ráji. Zkraje chodil jak flegmatik, ani nemečel že se mu stýská. No, také po čem, že? Tady má mlíčko od Lízinky, občas trochu šrotu ( ale jen málo, nesmí ho moc) a už vesele skáče jako správné kůzle.

Jsem krásná a jmenuji se Eliška a je mi pět měsíců

 

 

 

Číst dál

Eliška a Filípek

Protože Lízinka zůstala bohužel sama, pořídili jsme jí společnost. Kozlíka a kozičku. Jenže Líza je nechce a moc jim ubližovala, tak šla zpátky ke stádu kde vyrostla. Jen si jí chodíme 3 x denně podojit.

A Vám představujeme Filípka a Elišku:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Amálka svůj boj o život nakonec prohrála.

 

Číst dál

Co mi dalo šest let na samotě

V první řadě nádherné zklidnění a téměř bezstarostný život bez stresů. Dále to, že nějaké peníze jsou sice potřeba, ale že je stokrát lepší si jídlo vypěstovat, než se honit v práci a vydělané peníze utratit za jídlo pochybné kvality. Že obchod navštívíme jen v nouzi nejvyšší a nic se neděje. Že nepotřebuji dvacet druhů tzv. jogurtů, prý s ovocem. Že jde vařit a jíst podle toho co dá zahrádka a zvířata, a ne podle toho co je zrovna v akci a přitom mít jídlo přímo královské.

Že nejkrásnější zážitky a prožitky poskytuje sama příroda a zcela zdarma. Stačí se naučit dívat a uvidíte to, co je ostatním skryto po celý život.

Že smrt zvířat, stromů i rostlin patří k přírodě zrovna tak jako zrození.

Ale zároveň s tím smutně koukám,  jak si lidé neváží přírody, jak jí pro peníze rabují a ničí. A vím i to, že tohle nikdo nezastaví. Vlastně dřív nebo později zastaví, a to sama příroda. Jednou si vezme vše zpět … i s námi všemi.

Ptáte-li se se, co mi to vzalo, tak mám jednoduchou odpověď. Jenom pozlátko a přetvářku, takže NIC !

Na závěr dva citáty:

  • Někteří lidé utíkají k Bohu nebo do přírody. Ve skutečnosti utíkají od lidí ….
  • Až pokácíte poslední strom, ulovíte poslední zvíře a otrávíte všechny řeky, potom zjistíte, že peníze se jíst nedají.
Číst dál

Kdo si počká, ten se dočká

Dole je složení krmné směsi. Tak tohle naše kuřata neviděla ani náhodou. Místo toho dostávala vařené brambory, šrot, syrovátku, travičku, mrkvičku, rozdrcené kosti z králíka a občas si ulovila nějakou žížalu nebo brouka. Nevyrostla sice za 30 dní nýbrž za 3 měsíce, ale ta chuť je úplně o něčem jiném. Ale dočkali jsme se. Mňam 🙂

Video z ranního krmení. Kuřata v nádherné pohodě, jako my. 🙂

 

Kompletní krmivo pro odchov kuřat 8-14. týden stáří

Způsob použití: Krmivo je určeno pro krmení kuřat od 8. – 14. týdne věku.

Složení: Pšenice, ječmen, řepkové expelery, lihovarské výpalky sušené, pšeničné otruby, kukuřice, sójový  (GMO) loupaný extrahovaný šrot, pšeničná mouka krmná, uhličitan vápenatý, řepná melasa, dihydrogenfosforečnan vápenatý, chlorid sodný.

Číst dál

Švestková povidla – recept

K výrobě povidel potřebujeme zralé švestky. Pokud nemáme svoje, vyhlédneme si strom, kde jich je dostatek. Pokud je u souseda, budeme navíc potřebovat štafle ( lépe se přeleze plot) a pepřový sprej. Ne na souseda, ale na toho jeho vzteklého čokla, co furt ňafe.

Když máme 6 kg švestek, tak je už doma v klidu vypeckujeme a dáme do velkého kastrolu. Zasypeme jedním kilogramem cukru, zalijeme 1/4 l octa a dáme do chladu na 24 hodin. NEMÍCHAT!!!!

Druhý den kastrol dáme na plotnu a vaříme zvolna asi tak pět hodin. STÁLE NEMÍCHAT !!!

Přidáme deci rumu, trochu skořice a rozmixujeme tyčovým mixérem. Potom ihned plníme do sklenic. Každou sklenici zakápneme kapkou rumu a do druhého dne otočíme dnem vzhůru.

Zbylý rum dopijeme. Až vystřízlivíme, zjistíme že povidla jsou přímo božská.

Číst dál