Poděkování na internu v nemocnici Kadaň

Jíte zdravě, žijete na samotě kde vzduch už čerstvější být nemůže, a přesto vám život nadělí překvápko a jste tam raz dva. Kde? Ve špitálu. Žádný úraz, žádná nemoc, stačilo blbě vdechnout do plic oříšek aniž bych o tom věděl. No a za nějaký čas je na světě pacient, kterého vůbec nic nebolí, jen kašle krev. A to hodně.

Oříšek z plic už je venku a já tímto děkuji lékařům i sestřičkám do nemocnice v Kadani i v Ústí za perfektně zvládnutou péči o jednoho důchodce.

P.S. Už zase skáču přes kaluže … tedy pokud zaprší. 🙂

 

 

 

 

 

 

Vzpomínky z nemocničního pokoje I.

Napůl spím, napůl bdím. Chvilku koukám přes okno na břízu venku. Vidím jí z postele jen kousek a ten kousíček přírody uprostřed města mi připomene domov. Připomene však i to, jak málo stačí aby naprosto zdravý člověk skončil v nemocnici.

Z rozjímání mě vyruší sestra s injekcí. Už se ani neptám co za lahůdku dostanu do žíly. Koukám jak ampule zmizí v mém těle a ani nevím proč, tiše poděkuji. Nezúčastněně se na mě podívá, nade mě pověsí další kapačku a jak tiše přišla, tak tiše odejde.

Cvak, cvak, cvak … hodiny nade dveřmi odměřují čas. Ten čas je však úplně jiný. Vleče se a utíká zároveň.

Na protější stěně visí velká skleněná deska. Ta deska je bez duše, bez emocí, bez krásy. Prázdnota v tom nejhlubším smyslu slova. Není na ní vůbec nic, na čem by s radostí spočinulo oko. Beru do ruky ovladač a po asi deseti létech opět pouštím TV. Nezklamalo to. Obsah stejně prázdný, bez duše, bez emocí, bez krásy jako obal. Přepnu všechny čtyři kanály ( výstižný název pro ten obsah) a znechuceně tu hrůzu vypínám. Napadá mě, že ten monitor nad mojí postelí je zajímavější. Hezky tam běží barevné vlnovky, občas zapípá a ta bedna má aspoň nějaké knoflíky.

Za chvilku přijde Vanessa, s roztomilým přízvukem se zeptá zda mě něco nebolí, a oznámí mi, že zítra jedu na výlet do Ústí. Vanessa není milenka, nýbrž ošetřující lékařka s vizáží éterické víly a v Ústí mě čeká velmi nepříjemný zákrok.

No, houkačkou mi houkli, svíčku zatím nezhasli. Tak posílám jedno velké díky do Kadaně a jedno velké díky tam nahoru tomu mému andílkovi.

 

 

 

 

 

 

Dnes jen citát

Vzhledem k tomu, že práce na na našem minivelkostaku je dost a dost, na nějaké moje filozofické úvahy není ani čas a ani nálada.
Ale dám sem jeden hezký citát, který se mi moc líbí.
Maxmilán Kašparů
,,Ticho není absence zvuku, ale je to prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás. A někteří lidé nesnáší ticho, protože se začne ozývat něco, co chtějí, aby v nich bylo dávno umlčeno, a ono to v tom tichu vyleze na povrch.“
A já jen přemýšlím, proč ticho tak moc miluji. Proto také žiji na samotě, kde je ticho všeobjímající.
Mnoho lidí ticho nesnáší, neboť ticho nutí přemýšlet. A to je to, co nechtějí. Myslím, že jejich škodě.

Borůvky

Na obrázku borůvky nejsou. Je to mnoha lidmi opovrhovaný černý rybíz. Letos je kupodivu obzláště dobrý a sladký. Bude z něj výborný džem.

Jsme za něj velice rádi, protože ostatní ovoce vhodné na džem tentokrát nemáme. Jahod bylo málo, meruňky nejsou a broskví je na stromě pár. Nestěžuji si, neboť zahrádka vždycky něco dá, a pokud je člověk vděčný a není nenažraný, tak mu to stačí. Hlavně že budou brambory, ty nás živí.

Medu letos bude malinko, s bídou pro naší spotřebu. Včelky sice létají a sbírají, ale pak pár dní prší a to, co nanosily spotřebují samy.

No, a tak dojíme kozy, krmíme zvířata, snažíme plít záhony a občas i něco sklidíme. A také odpočíváme uprostřed krásné přírody.

Sepsal Vladimír, CsD. ( Celkem spokojený důchodce 🙂 )

Dřevník, zmrzlina a vůbec ….

Od práce mě vyhnal déšť, což je v tomto podivném světě pozitivní zpráva. Pozitivní ne proto, že mě vyhnal, ale proto, že prší.

Vzhledem k tomu, že se blíží zima a je potřeba míti suché dřevo, stavím nový dřevník.  No a ten déšť mi tu činnost překazil a já se uchýlil do chatičky, kde zatím Evinka řádila v kuchyni. Upekla králíka, buchtu a udělala naší báječnou zmrzlinu. No, pěkně jsem si nacpal panděro a navrch ještě přišla ta zmrzlina. S ní se u nás netroškaří, dělá se ze tří šlehaček, šesti vajec a šesti lžic medu. Kalorická bomba jak hrom. Výživová poradkyně by z nás radost asi neměla ale je nám to fuk, páč syrová vejce jsou zdravá a med také.

Jo a včera z nás bylo pár lidí pafff. Přijela pošťačka, postarší paní, hodná, usměvavá a vždy v pohodě. Protože takových lidí moc není a zbylo mi pár knížek, jednu jsem jí věnoval. Asi se jí to moc často nestane a tak údiv vystřídala nefalšovaná radost. Ani nechtěla odjet dokud jsem jí nenapsal věnování.

Kráčíme si po městě a potkáme paní z banky, která nám kdysi zařizovala úvěr. Kupodivu si nás po těch létech pamatovala a optala se jak se máme. Po pravdě jsme odpověděli, že jsme asi nejspokojenější důchodci na světě. Zřejmě takovou odpověď nečekala a ten údiv opravdu hraný nebyl. Když jsme dodali, že bydlíme na samotě,  tak že prý to musí být nádherné a že se nám ani nediví.

Šlehačku na zmrzlinu kupujeme. U pokladny povídá Evinka, že to zaplatí ona. A následoval náš humor a dobrý rozmar:

– Já to zaplatím.

– Tak to si tě už asi vezmu když máš tolik peněz

– To bych se ale musela rozvést

– Tak jo, a toho tvýho pěkně oškubem

– Toho už jsem oškubala já

Pokladní jen nevěřícně zírala a co si myslela, to fakt nevíme

 

Mák

Naše snahy o vypěstování máku se vždy míjely účinkem. Vzhledem k tomu, že žádná chemie na naší zahrádku nepatří, plevel byl vždy rychlejší. Po několika marných pokusech jsme to prostě vzdali.
Přírodě se nás asi zželelo, a tak aniž bychom mák seli, vzešel úplně sám a na záhonu, kde jsme vždy pěstovali kytky.
Tak jsme kytky dali jinam a včeličky mají kde sbírat med.
A my možná budeme mít trochu máku na buchty.
No, není ta příroda úžasná?

V šest ráno

Když v šest ráno otevřete okno …
… a místo kraválu města je úžasné ticho a jen ptáci zpívají.
Vylíhlo se nám dalších pět kuřátek. Po 16ti hodinách je přendám z líhně do bedny pod infra lampu. Ráno se jdu podívat jak se jim daří a jedno kuřátko v koutě už studené, bez známek života. Odběhlo tam, kde už lampa nehřeje a neumělo se vrátit. Inu, i to se stává.
Hodím ho ven na trávu s tím, že až nakrmím ho uklidím.
Sluníčko hřeje a milé kuře se probralo k životu. Honem zpět do líhně kde je teplo. No, kuře se má už třetí den čile k světu.
Někdy se dějí i zázraky.
Pozn.: Kuře má po vylíhnutí žloutkový váček, který mu zajistí živiny na 24 hodin.

Kopretiny

Jo, kopretiny, ty už člověk pomalu nevidí. A to jich bývaly plné louky.

Marně nějakou kopretinu a nejen tu vyhlížím při našich toulkách po okolí. Prostě nejsou a kdo ví, jestli ještě budou.

Stýská se mi po těch loukách mého mládí, plných lučních květů. Dnes, alespoň tady je to samá tzv. pastvina a to s loukou nemá nic společného.

A tak jsme si vypěstovali alespoň pár pravých kopretin. A založili záhonek s lučním kvítím. Málo, ale alespoň něco.

A nenadávejte, že prší! Ono je to hóóódně potřeba.

Taková obyčejná kůlna ( všechno je jinak)

Všiml jsem si jedné konečně úžasné věci. Počasí. Ono je totiž světe div se normální. Takové jaké bývalo. Teplo nic moc, každou chvíli prší. I ty mraky jsou povětšinou takové, jaké bývaly za našeho mládí.

A protože prší i dnes, opravil jsem a pověsil starý lustr, co jsem našel vyhozený ve stodole. Do chatičky sice ne, tam se nehodí, ale v altánku se mi líbí. To chybějící stínidlo budu muset ještě sehnat.

Jo, altánek. To bylo tak: Je třeba další kůlna, protože stávající je moc malá a není kam co dát. I koupil jsem pár trámků, prken, latí a k tomu plech na střechu. Jenže kde jí postavit, že jo.  Sem se nehodí, tady sice jo, ale je tu hory doly, tam je to daleko …. no materiál čekal rok.

A tu napadlo mojí ženušku to samé co mě. Postavit místo kůlny altán, aby pokud někdo ( čistě náhodou) přijede, bylo kde posedět. I na internetu vybrala takový, který se nám oběma líbil.

Objednáno v lednu ( to vymýšlíme nejvíc kravin, protože máme málo práce 🙂 ), dodáno v dubnu. Postaveno o týden později.

Altán je to sice hezký, ale chtělo by to ještě nějakou zástěnu. Jenže výhled je také hezký a zástěnou by bylo po výhledu. Udělám hradbičku, pravil jsem. Prkna mám, latě také …. kruci, čím to ohoblovat. A tak máme nejen altán, ale ještě i hoblovku.

No, a tohle přináší život na samotě. Chceš levně topit? Můžeš, ale pořiď si pilu a odmakej si to. Chceš kvalitní jídlo? Máš ho mít, ale bude tě to stát práci a určitě nebude zadarmo. Chceš žít uprostřed přírody? Tak tohle musí mít člověk pod kůží a pořádně zažráno. Kdo nezkusil, těžko pochopí.

Špek

I stalo se, že jsem naše 12 let nové a krásné osobní vozidlo splňující normu euro mínus asi tak 10, které věrně slouží jako náklaďák k odvozu obilí, prken, cementu a pomalu i hnoje, musel dát do servisu.

No a cestou zpět jsem se zastavil pro kafe v hypersuper, kde mě doslova praštil do očí balíček, který je na fotce. Pamětníci ihned poznají co to je, mladým, chytrým a krásným prozradím, že to je špek. Špek je prosím vyuzené sádlo. Nic pro frikulíny ani metrosexuály a šamponky. Pro nás senokřupy naopak mana nebeská. Správně tučná a sytá. Jenže sehnat dnes pořádný špek, pokud nemáte vlastního čuníka je téměř nad lidské síly.

Nevím co se stalo, ale oni měli vážně pořádný špek. Zázrak! Po těch vychrtlých čunících co sádlo skoro nemají. A tak po dlouhé a dlouhé době v hypersuper kus poctivého žrádla.

Pokud byste měli zájem, koupil jsem ho v Lidlu pod názvem ,,Uzený špek z mangalice. Cenu 139,- Kč za kilo jsem tentokráte rád respektoval.

Též tímto posílám díky na Slovensko, odkud ta mňamka pochází.

A ještě dodatek: Mangalice je plemeno prasete. Je velikánské, hodně chlupaté a chová se většinou venku.