Když se nechce ven

Ne vždy se člověku chce ven. I když letošní zima snad ani není zimou a připomíná spíše březen.

Ještě že máme zvířata, neboť nakrmit chtějí a také kamna nějaké to dřevo spolykají a to se musí donést. To nás donutí aspoň k nějakému, byť minimálnímu pohybu.

Ono totiž lenošit je někdy velice příjemné, ale když je toho moc, je to nezdravé a nepřispívá to k dobré náladě.  Vidím to na sobě. Když nic za celý den neudělám, je mi večer nějak divně.

Dnes bylo krásně, jak na jaře. Ale jenom přes okno z tepla vytopené chatičky. Venku foukal studený vítr a ani se nám tam nechtělo. A tak jsem si seděl v křesle a koukal ven. A říkal jsem si, jak sluníčko umí dělat kouzla s barvami.

Když je zataženo, je kopec naproti takový šedivý a nehezký. Ale jakmile vysvitne sluníčko, rozsvítí se krásnými barvami i teď v zimě.

Zítra se budeme muset projít a zjistit, co je v okolí nového a možná narazíme opět na nějakou záhadu, kterou zavál čas. A budeme mít o čem přemýšlet.

Knížka je na světě

Tak, kniha je na světě a navíc se podařilo dojednat i lepší cenu. Pokud byste měli rádi knihu doma a navíc tím podpořili moji tvorbu, můžete mi ještě poslat zprávu ☺️ Cena knihy je 229,- a 70,- poštovné na dobírku. Zájemci, kteří si knihu již objednali, ji samozřejmě obdrží také za tuto nižší cenu 😉

Volný vztah

To vám bylo najednou lásky. Celé tři dny se náš kocourek Amourek věnoval Micince, nevyháněl jí od žrádla, stále se o ní něžně třel a Micinka si to náležitě užívala. Zdálo by se, že je to láska na celý život.

Jenže jak už to v životě bývá, Micinka dostala pocit, že jinde se bude mít lépe, a tak zmizela za tím černobílým frajerem do nejbližší vesnice. Po třech dnech asi usoudila, že tady dostane aspoň nažrat a vrátila se. Dělala jako by nic, Amourka si ani nevšimla.

Nevím, zda se pohádali, ale kocour prostě zmizel. Možná si to šel vyřídit s tím frajerem, ale jak ho znám, určitě má někde milenku. Za týden se vrátí, bude samý šrám a natržený minimálně ucho. Jako každý rok.

No jo, v podstatě jsou jako lidi. Nemají rozum.

Půl království za seno

Ráno zamžourám očima a kouknu z okna. Skoro celou noc pršelo, venku zbytky sněhu, moc toho dělat nepůjde.

A tak zatopím, k snídani si dáme bramboračku, chvíli posedíme a jdu vyčistit kurník od hnoje. Lidově řečeno vykydat. Slepice když na zemi uviděli čistou slámu z toho byly paf, a přemýšlely, zda vůbec mají jít dovnitř. Jak je znám, dlouho tam čisto mít nebudou.

Ještě donést seno kozám, ale tento plám mi přeruší přijíždějící traktor s vyvážečkou na dřevo. ,,Tady vám hajnej posílá nějaký dřevo, kam to chcete“, povídá řidič. No a tak máme další dřevo, výměnou za seno.

Jak je vidět, seno je vzácná komodita. Prostě, když máš seno, není ti zima a nemáš hlad. Jupíííí.

No a co, tak fouká

Vítr nevítr, jde se ven, protože hnít v chatě nejde pořád. Potřebujeme pohyb.

A tak jsme se oblékli, (došlo i na kulicha) a vyrazili do polí, luk a strání. Venku bylo krásně, vítr skučel v korunách stromů a my se ujistili, že tak jako vždy neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečený turista.

A protože se odevšad valí špatné zprávy, dám jednu dobrou. Lesáci se alespoň tady u nás o les starají. Na podzim pokáceli stromy napadené kůrovcem a už postavili oboru na výsadbu nových stromků. Vůbec jsme nečekali, že tak rychle. A není to ohrada jediná. Hodně už jich je osázených, na další mají připravený materiál.

Vloni obec kousek od nás vysázela asi 50 ovocných (!) stromků. Jen doufáme, že až na nich bude ovoce je lidé nezničí.

Takže dnes dobré zprávy alespoň ode mne. Ty špatné ať si píšou ti ostatní.

Jak mě žena načapala


Byli jsme po dvou měsících opět nakoupit trochu základních potravin. V klidu jsme těch pár věcí koupili, a já se schválně ženušce ztratil. Dostal jsem totiž geniální nápad jí koupit kytku.
Jenže panička si myslela, že jsem se jí ztratil ( to víte, dědek ze samoty ve městě…) a tak se mě vydala hledat. A našla mě v prodejně květin.
Marně jsem se vymlouval, že to mělo být pro milenku, potom že jsem chtěl slečnu květinářku pozvat na večeři. Evinka dobře věděla, že ta růžička je pro ní. Jenom to překvapení se nekonalo.
Ale i tak byla ráda.

Pod závojem času

Tak jsme se zase prováděli potulky místní krajinou a jako téměř vždy narazili na stopy (ne)dávné minulosti.

O těch zbytcích stavení na fotce vím dlouho. Je to kousek od silničky vedoucí k nám. Z jedné strany silnice, z druhé strany sráz a výhled do údolí.

Takových míst je jistě hodně, ale tohle má nějaké kouzlo, půvab a pozitivní energii. Cítím se tam velice dobře.

Stavení to bývalo malinké, odhadem tak 3 x 4 metry. Pokud v tom někdo bydlel, tak velice skromně a chudě. Možná to byl jen chlívek, možná tam někdo přes léto jen přespal, to už se asi nedozvíme. Chvilku jsem tam postál a hlavou se mi honily různé obrazy. Věřte, že kdo má fantazii, ten si v tomto kraji opravdu užije.

Cestou zpátky jsme objevili další stopu. Malý patník, skrytý mezi kameny. Prošli jsme kolem snad stokrát a až dnes jsme ho uviděli. Náhoda? Jak už jsem psal, tento kraj opravdu nevydá svá tajemství najednou.

Ruské vejce

Kdopak si dnes ještě vzpomene na ruské vejce? Snad se to ještě vyrábí, ale zřejmě se to jmenuje jinak, pokrokově. A zcela jistě to i jinak chutná, tím jsem si jistý.

No a protože nejlepší je to, co si sami vyrobíme z vlastních surovin, tak i to ruské vejce máme vlastní. Jen ten salám chybí aby to bylo fotogeničtější. Nám nechybí vůbec.

 

Pařez

Vzhledem k tomu, že se blíží jaro a mimo terasy nejde stůl díky terénu postavit nikam, aniž by se vylilo kafe, nastal čas kousek terénu srovnat a udělat posezení.

Inu, terasa je malá, akorát pro nás dva a problém, kam usadit návštěvu je vždy.

Jenže ono se řekne srovnat terén. Pokud 10 cm pod povrchem není skála, tak je tam pařez. samozřejmě, na tom místě, které jsme vybrali jako nejhezčí a zároveň nejvhodnější. To abychom to s kafem ( turek s kozím mlíkem, slazený medem) neměli daleko.

A tak jsem odvozil asi třicet koleček země která byla pěkná a bylo by jí škoda. A zbyl pařez. Pařez, který měl tak 30 cm v průměru a původně to byl hloh. Trůnil si tam od té doby, co jsem ho před sedmi léty uřízl.

Byl už částečně ztrouchnivělý a tak jsem si naivně myslel, že bude venku coby dup. No, nebyl. Ta potvora se jen tak tvářila a v zemi držel opravdu pořádně. Pro moje stará záda lahůdka, jen v nich chroupalo.

Ale stačilo propotit dvě košile a za dvě odpoledne byl venku. No, už to nejde jako za mlada. Ale hlavně, že to ještě pořád jde. Ještě mě čeká jeden. Posilovna na čerstvém vzduch a zadarmo.

Jen takové zamyšlení

I když letošní zima je teplejší než bývá jaro, na pěstování venku ani ve skleníku, pokud není vytápěný to zatím není.

Jezte vitamíny, jezte ovoce se na nás valí ze všech článků i reklam. Což o to, je to správné, jíst by se to mělo. Ale zároveň je spousta článků, že jíst kupované ovoce a zelenina je vlastně zdraví škodlivé, neboť je plné herbicidů, pesticidů, insekticidů, posklizňových roztoků, což vás sice nezabije hned, ale … ???

Neříkám že všechno, ale poznejte to. Navíc je to vezené přes půl zeměkoule, v lepším případě Evropy. Žárovky se speciálním barevným spektrem to krásně nasvítí, a ejhle, no nekup to. O chuti se nemá snad cenu ani zmiňovat. Málokdo už dnes ví, jak chutná ovoce dozrálé na stromě. Jablko s červíkem prostě neexistuje, což mluví samo za sebe.

Ale ještě je i jiná možnost. Zajet si k zahradníkům, na podzim k sadařům a pokud není sklep, nadělat kompoty, čalamády, základ na lečo a pod. Nebo využít sklep u příbuzných a známých na chalupách.

Dnes už se nové baráky se sklepem nestaví. Je to drahé a zdánlivě zbytečné. Opravdu zbytečné? Raději o jednu místnost méně, ale sklep určitě.

Ještě teď jíme nestříkaná jablíčka ze sklepa, zavařenou zeleninu a kompoty. Díky našim předkům, kteří ten sklep kdysi hodně dávno postavili.

A doplňujeme to čerstvou natí cibulky, což může opravdu každý.