Přemluví ji?

To takhle jednou přijede řidič zásilkové služby, rozhlédne se a povídá: ,,Něco takového je můj sen. To je nádhera“.

Byl krásný slunečný podzimní den, listí hrálo všemi barvami a nahoře na pastvině se páslo stádo krav. Ani jsem se nedivil, že se mu to líbilo. Tady se málokomu líbí hned na poprvé, ale sluníčko a příroda ten den dokázala divy.

Prý je bydlení na samotě jeho sen, jenže manželka o tom nechce ani slyšet. Rozhlíží se a povídá, že jí přemluví.

No, nevím. Možná jí přemluví, ale pokud to jeho paní nechytne za srdíčko, dlouho na samotě bydlet nevydrží. On není každý den nádherný, přijdou mlhy, plískanice, mráz, všude bahno, všude daleko …. Tohle prostě musíte mít pod kůží a milovat to a žít tím se vším všudy. Tohle si opravdu nejde poručit.

Přál bych mu, aby si ten svůj sen splnil, ale v jeho případě platí : dejte si pozor na to co si přejete, mohlo by se vám to splnit.

Láskyplná konverzace

,,Dneska by to šlo“ jen tak mimochodem prohodím po obědě a spiklenecky mrknu na Evinku.

,, Nejsi oholenej hned ráno, nic nebude“ praví ona.

No jo, už mám sklerózu. Jenže ono to není jen tak se hned po ráno oholit. Než se proberu, je to hodina. Zatopit, pustit slepice, nakrmit králíky i sebe, pak jdeme dojit kozy a pomalu je poledne. A teplá voda je až se ohřeje na sporáku.

Takže pokud do zítra nezapomenu co jsem chtěl, možná i něco bude. Raději si dám na stůl lístek: ,, Ohol se sklerotiku“. Ještě pár let a zapomenu se nejen oholit, ale i co jsem večer chtěl. 🙂

Zveřejněno se souhlasem Evinky

Pipinka

Na jaře jsme si pořídili čtyřicet jednodenních kuřátek. Kuřata rostla a za mnou běhala jen když čekala nějakou potravu. Slepice mazlíci opravdu nebývají. Až na vyjímky.

Tohle kuře, dnes už slepička si mě samo vybralo za kámoše. Nechá se hladit, skočí na klín a když mám něco dobrého, tak ani nechce pryč. A ještě mi ,,povídá“.

Sice tomu jejímu kvo kvo nerozumím, ale vím, že je spokojená.

Ostatních dvacet slepic ani nenapadne přijít se podívat, co jejich kolegyně zobe.

Ale ono to tak bývá, vždycky ze stáda jedno zvíře se z vlastní vůle stane vaším kámošem.

Sirup z cukrovky + foto

K akci sirup z cukrovky jsem se dostal až dnes.  Upozorňuji, že tohle může vařit jen důchodce nebo blázen jako já. Nejlépe obojí.

 

 

 

 

Přes veškerou snahu se mi řepu pořádně umýt nepovedlo a tak nezbylo nic jiného, než jí okrájet. Je to makačka ( je pěkně tvrdá), ale nakonec jsem zvítězil. Řepu nakrájet tak, aby se vešla do krouhače, kde jí nastrouháme.

 

 

Dáme na kamna, přilijeme vodu tak, aby byla téměř potopená a vaříme a vaříme, dokud není měkká. Takže vařím a topím. Venku a ve starém sporáku.

Stále vařím, už asi tři hodiny. A není to rýže i když to tak vypadá.

Tak máme uvařeno a lisujeme. Ze dvou škopků nastrouhané řepy získáme půl kastrolu ,, vyjetého oleje. “ Teď vařit, dokud nezhoustne.

Po deseti hodinách práce je hotovo. Ze dvou patnáctilitrových  kastrolů nastrouhané řepy jsme po deseti hodinách získali asi 1,5 litru báječného sirupu, který nikde tak dobrý nekoupíte. Spálili jsme kolečko dřeva a umazali hafo nádobí. Ale stojí to za to. Je prostě božííí!

 

Už je podzim

 

 

 

Začaly místní podzimní mlhy. Jsou krásné a já je miluji. Stále ještě rostou houby a courání po lese je touto dobou úžasné. Stačí se pozorně dívat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úrodu máme zklizenou. Část jsme snědli, zbytek uskladnili na zimu. Zásoby krmení pro zvířata také máme, dřevo na topení též. Vlastně nám nechybí vůbec nic.

Zahrádka, příroda i my budeme čekat na další   jaro, abychom v létě hekali že je vedro a těšili se na podzim:-)

Podzimní úvaha

Nemíval jsem podzim rád. Bral jsem to tak, že příroda umírá. Dnes vím, že neumírá, že si jen musí odpočinout. Že stromy to listí shodit musí, aby na jaře mohly vyrůst nové a zdravé listy. I to jehličí opadává, jen postupně, že si toho ani nevšimneme.

Stromy jsou nádherná bytost. Je tu v okolí pár hodně starých buků. Vždycky když jdeme okolo, tak je pozdravíme. Já vím, neodpoví, ale věřím, že ten pozdrav vnímají. I tuhle víru nás naučil život v přírodě. A že se to zdá někomu pošetilé? To je nám opravdu jedno.

Ona i ta stará, věky nepoužívaná cesta co je hned pod námi by mohla vyprávět. Třeba o tom, jak těžké bylo pro koníka táhnout vůz do toho kopce, jak předci podél té cesty sázeli ovocné stromy které plodí dodnes, o tom jak tu cestu zpevňovali pomocí kamenů, když jí podemlela voda. Dodnes jsou ty zpevňující zídky patrné. I ten dávno stržený most má jistě zajímavou historii.

To že se v té hoře co je na fotce níže projížděl v kočáře Vladimír, hrabě Lažanský je dnes neuvěřitelné. Ale ty cesty tam opravdu jsou. Dnes po nich chodí také Vladimír, nikoliv však hrabě, ale důchodce z Ovčárny.

Ono je tady v okolí toho hodně ukryto pod nánosem času. A uvidět to, to byste tady museli žít a mít oči otevřené. A otevřenou i duši i srdce.

Každý podvečer sedíme na terase, probíráme co budeme zítra dělat, abychom druhý den pak dělali něco úplně jiného. A nebo jen tak mlčky sedíme. I to je krásné a řekl bych, že i přínosné. Ticho je opravdu fajn a čím jsme starší, tím více si toho vážíme.

Ona totiž ta příroda je to nejkrásnější na světě. Prosím, neničme ji. Vždyť nebýt přírody, nejsme tu ani my.

Přivezli nám myčku

Tak máme myčku opravenou. Celkem rychle, jak kvalitně se teprve uvidí.

Dokonce jí i dovezli. Jenže jsme na samotě a to je pro někoho i když má navigaci velký problém. Komunikace po telefonu probíhala v tomto duchu:

on ,, Kde vás najdu?“

já ,,A kde jste?“

on ,,Já nevím“

já ,, Odkud jste přijel?“

on ,,Já nevím“

No, vypáčit z pána z kterého směru přijel a kde asi tak je, byl nadlidský problém. Po dlouhém vysvětlování kde najde kapličku na návsi nejbližší vesnice, tuto nakonec našel. No a já si pro něj dojel mým tříkolovým náklaďákem a dovedl ho na místo.

Myčku jsme z dodávky přeložili na tříkolku a to bylo vše.

No jo, ten první co myčku odvážel byl starší pán, myslel hlavou a našel nás bez problémů. Protože my starší jsme byli zvyklí žít bez navigace a mobilů. Tenhle byl mladej. Zvyklý, že technika vše vyřeší. Když nevyřeší, jsou v háji. Vždyť nemusí sledovat ani kudy jedou, odbočte vlevo, odbočte vpravo a najednou NIC!  A to je jeden z příkladů degenerace, o které jsem psal dříve.

To mi připomnělo jednu anketu. Ptali se lidí, co považují za největší problém kdyby se ztratili v lese. 95 % odpovědělo, že buď vybitý mobil, nebo to že by nebyl signál. Nikoliv mlha, že je totálně zataženo, průtrž mračen a pod. Prostě vyplivne jim mobil a jsou … no víte kde.

 

Opsáno z internetu

Vynikající reakce novináře od SkyNews Australia mladým lidem, kteří nedávno projevili protest proti změně klimatu :

“ Jste první generace, která vyžaduje klimatizaci v každé místnosti; všechny vaše lekce jsou prováděny na počítači; máte TV v každé místnosti; strávíte všechny dny s elektronickými prostředky; místo aby jste šli do školy, používáte velké množství vozidel, která ucpávají veřejné ulice; Jste největším spotřebitelem spotřebního zboží v historii a neustále nakupujete nejdražší oblečení, aby bylo “ módní „; Váš protest je inzerován digitálně a elektronicky.

Mládeži, než budete protestovat, vypněte klimatizaci, choďte do školy pěšky, vypněte telefon a čtete knihu, místo nákupu baleného jídla si připravte sendvič.

Nic z toho se nestane, protože jste sobecký, špatně vzdělaní, ovládaní lidmi, kteří vás používají, tvrzením, že jste ušlechtilá věc, zatímco si užíváte ten nejdivočejší západní luxus “ Probuďte se, napřed vyrosťte a zavřete ústa. Před protestováním se prvně informujte o skutečnostech.“