Slova jsou zbytečná, tohle se musí prožívat.
To zvláštní a úchvatné ticho, klid a mír. A padající kapky životadárné vody dávají naději, že les neumře, přes zimu nabere sílu a na jaře bude plný života.
Dnes bez názvu
Zavřeli bránu, zahodili klíč, 
co bylo kdysi, dávno už je pryč.
Komnaty prázdné, omítka padá,
nezbyla už ani, ta světská sláva.
Nová je doba, nové jsou mravy,
namísto princezen, turistů davy.
Zase jednou Valeč aneb tip na večerní výlet s dětma
Občas máme potřebu podívat se někam jinam, ale aby to nebylo moc daleko. Na výběr toho máme v tomto kraji docela dost. Zámek Krásný Dvůr, zaniklá vesnice s kostelem Maria Stock, česky Skoky, zámek Poláky, Manětín, a též mimo jiné památky i zámek Valeč, který je nejblíže a rádi se tam občas zastavíme.
Tentokrát jsme však vyrazili až navečer na noční prohlídku s lucernou a také na prohlídku lapidária, kde jsou umístěné originální sochy Matyáše Brauna. Ty jsou krásně nasvícené a hraje k tomu hezká barokní hudba.
Takový obyčejný bodlák
Alojs, díl první
Alojs – (možná scifi) povídka
Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.
Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka, neboť Nový Systém je humánní a nikoho nenechá umřít hlady. (Nepohodlných se umí zbavit jiným způsobem. Samozřejmě humánně, jak jinak.)
Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.
Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.
To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.
Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.
Jenže čím dál častěji ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.
Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….
….Již brzy. I ve vašem městě.
Alojs, díl druhý
Pokračování scifi povídky ,,Alojs“
Alojs vzal bezmyšlenkovitě krabici s tou svojí krmnou dávkou, a pomalu se vydal k domovu. Tedy dá-li se tak nazvat místnost 3×3 m. Ani se mu tam nechtělo.
Uvědomil si, že dnes má za vzorné chování povoleno být venku o hodinu déle a tak zamířil do parku. Park byl malý plácek, kde rostlo několik málo stromů a byly tam dvě lavičky. Na jedné seděla Maruška, jeho dávná láska. Usedl vedle ní a náhle mu bylo fajn. Oba mlčeli, neboť odposlech byl všudypřítomný a nebylo radno ,,Systém“ provokovat. Oba věděli svoje a oba byli rádi, že mohou být aspoň chvilku jeden v blízkosti druhého. Ta idylka však dlouho netrvala. Náramek na Maruščině zápěstí tiše pípnul a displej oznámil, že je čas se rozejít. Vstali oba najednou a jejich pohled z očí do očí vydal za tisíc slov.
Lojzík byl rád, že Marušku potkal, ale zároveň si uvědomoval, že ta náhodná setkání bolí oba dva. Zkurvená doba, zasraný ten jejich ,,Nový Systém“, nadával v duchu Alojs. Ale také děkoval osudu, že velkou část života mohl prožít v době, kdy byl ještě svět normální.
Pomalu se ubíral k té své, Systémem mu přidělené, jak tomu říkal, díře. Úzká postel, umyvadlo, stolek a mikrovlnka. A povinné vybavení v podobě televize. Naštěstí šla vypnout. Její sledování povinné zatím nebylo, ale byly za něj body do sociálního kreditu. Tak tu nalejvárnu občas pustil, aby se neřeklo. Dokonce mohl i na internet. Samozřejmě jen tam, kam ho to pustilo. Což bylo stejně nudné, jako ten debilizátor, což byl Lojzíkův název pro televizi.
Venku se pomalu stmívalo. Za chvíli nastane zima a dlouhé večery. Zkusí zajít dolů, do společenské místnosti a půjčit si nějakou knihu. Že výběr bude žalostný, to věděl dopředu, ale snad bude mít štěstí, a najde něco trochu zajímavého, co uniklo oku cenzora. Probíral se několika málo tituly co byly k dispozici a jediné co ještě nečetl, byla kniha s názvem ,, Vyrábíme výživnou stravu“. Tak se tedy aspoň dozvím, jak se ten všelijaký hmyz pěstuje a co s tím dělají aby to člověk vůbec mohl pozřít. Třeba to bude zajímavé. No, nebylo. Z výroby nic, jen reklama a vymývání mozků.
Odložil ten bestseller (hihi) a natáhl se na postel. Kupodivu po chvilce usnul a spal až do rána.
Blíží se podzim
Dny se krátí, stíny se prodlužují, podzim je už nadohled. Nebude dlouho trvat a stromy napřed zbarví listy, aby je posléze s prvním mrazem shodily. Příroda zdánlivě usne, aby nabrala síly. Tohle období se nám zdá dlouhé, ale o to víc se budeme těšit na jaro. Ta bříza poporoste a my zase budeme o rok starší, trochu více zamyšlenější a bohatší o další zkušenosti.
Zase jednou trochu jídla, aneb kuřecí párky
Receptů na vlastní uzeniny je všude mraky, jen si vybrat.
My zkusili kuřecí párky a klobásy s kozím masem. Děláte-li to poprvé, tedy ty uzeniny :-), je to tak trochu detektivka jak to dopadne.
Ale dopadlo to dobře, každý kdo ochutnal, tak chválil. Aby taky ne, uzeniny bez chemie, jen koření a maso z vlastního chovu. Žádný separát, glutamát a podobné chemické šmakulády. A ta vůně ….
No jo, jen je s tím práce a to se mnoha lidem nechce.
Když je tedy to výročí ….
…. tak sem dám jeden můj starší článek:
Anička, Smetanova Lhota a 21.srpen
Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.
Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen pozorovali a shovívavě se usmívali.
Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.
Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava.
No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení jako ta moje tehdejší dětská láska, a věkem mohl být její táta. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.
Uzená ,,kozlovka“ se sádlem
Ono kozí maso je fajn, pokud se dobře připraví je i chutné, jenže … jenže čeho je moc toho je příliš, a nutno přiznat, že pečená kachna chutná lépe. Tak tedy co s tím?
Po krátkém přemýšlení se událo toto:
Kozí maso dáme na 1,5 hodiny vařit v osolené vodě. 
Poté jej dáme tak na 4 hod. do udírny. Udíme na 80 st. Maso vyndáme, obereme libové a zbytek hodíme psovi. ( Přežere se, tak bacha.)
Maso na hrubo umeleme, dosolíme, napěchujeme do sklenic a zalijeme rozpuštěným vepřovým sádlem.
Zavaříme první den dvě hodiny,
druhý den ještě jednou 1 hodinu. Je to maso, prý se to má takto dělat.
Kosti a zbytky co pes nesežral rozdrtíme slepicím. Ani zrno nazmar … ehm, ani kousek nazmar.
No a my si po vychladnutí sklenic můžem dát chleba s báječnou kozlovkou. Kozlovka je prosím od slova vepřovka.
