Do lesa na jablka

Cestou z lesa

No, někdo pro ně chodí do hyper super, někdo do sadu a my do lesa.

Zprvu jsme se podivovali, kde se v lese berou jabloně s tak chutným ovocem a pak nám to došlo. Bývaly zde velké sady, o které se lidé starali a jablíčka dle pamětníků odebírala Fruta, což byl český(!) konzervárenský podnik. A protože byl a dávno není, o zdejší ovoce není zájem. O stromy se nikdo nestaral a tak …. vlastně ano, postarali se. Stromy vytrhali, sad zrušili a teď je tady pastvina.

Naštěstí na několik stromů na okraji sadu zapoměli. Kolem nich začal růst les, a tak teď nosíme velice chutná jablíčka z lesa. Ovšem museli jsme přijít na to, kdy je správný čas na sklizeň. A ten je právě teď.

Ty stromy jsou už stařičké a tak o to více jim patří naše poděkování.

Chudý kraj L.P. 1736 ( Maria Stock)

Tak nevím, tento kraj byl údajně hodně chudý. Byla zde jen kaplička. A potom se v r. 1736 začal stavět a za dva!!! roky byl dostavěn tento kostel. A teď pozor. Z darů místních sedláků  a přicházejících poutníků.

A ještě jednou pozor. Ten kostel měl mít původně jen jednu věž. Ovšem peněz se vybralo tolik, že bylo na věže dvě a pan stavitel musel předělat plány. Tak jak to s tím chudým krajem opravdu bylo? Něco mi prostě nesedí.

Rozhovor který se nikdy neuskutečnil

Případná podobnost s žijícími i nežijícími osobami je čistě náhodná.

Vypadáš spokojeně…

Jsem spokojený a to hodně.

Žiješ na samotě, opravdu ti nic nechybí?

Co by mi mělo chybět? Mám vše potřebné ke skromnému životu.

Třeba lidé? A máš vůbec rád lidi?

Lidé mi nechybí. Pokud mám potřebu lidi vidět, dojedu si do města nakoupit, což bývá traumatizující zážitek (smích). Navíc občas se tady objeví příbuzní. A jestli mám lidi rád? Pokud mě nechají na pokoji, tak mi nevadí. Vadí mi lidé falešní a pokrytci, snobi a lepšolidé. Ale takoví zase nemusí mě. Jo, několik lidiček mám rád, to ano.

Proč tě nemusí?

Protože oni vědí, že já vím. A to, že vědí že já vím, to jim na mě vadí. Od té doby co jsem v důchodu, je takových už opravdu jenom pár. Navíc, já je nevidím a oni nevidí mě. Ale vím o nich. Jo a také jim vadí můj naprosto odlišný způsob života i náhled na tento svět.

Odešel jsi na samotu, kde jsi už dvanáctý rok. Byl to útěk? Pokud ano, před čím?

Zkraje to ani útěk nebyl. Ještě jsem chodil do práce a sem jsem jezdil si odpočinout. Čím více  se mi však blížil důchod, tím více se to měnilo v útěk, a posledního půl roku přímo v úprk. Ptáš se před čím? Před falší, přetvářkou, podrazy, před tím závodem mít stále víc, kdy spousta lidí by za prachy udělala cokoliv. Prostě před touhle šílenou, zvrácenou a jak pozoruji, nejen pro mě nepochopitelnou dobou.

Povedlo se ti to? Utéct?

Před tím úplně utéct nejde. Ten systém je tak nastavený, že bez něj nepřežiješ. Potřebuješ aspoň nějaké peníze. Minimálně na jídlo, protože zahrádka a soběstačnost jsou vlhké sny panelákových lidí. Chceš mít elektriku a aspoň trochu benzínu minimálně do pily. Neboť v mém věku už dřevo na zimu ručně nenařežu.

Ale auto máš…

Zatím ano, ale až to neutáhnu finančně, tak ho mít nebudu. Ale koupil jsem si RVHP.

RVHP? To byla rada vzájemné hospodářské pomoci. (Smích)

No, to byla. Ale ta zkratka znamenala i něco jiného. V dobách, kdy se hodně věcí shánělo ale vždy se nakonec vše sehnalo, RVHP byla zkratka pro: ,,Ráno Vyjedu, Hovno Přivezu“. Prostě taška na kolečkách.

Jak daleko to máš vůbec pěšky do krámu?

Pět km. Nechá se to šlapat. Zpátky je to do parádního kopce.

Žiješ v Sudetech. V kraji chudém a drsném. Nevadí ti to?

Opravím tě, jsou to bývalé Sudety a doufám, že to tak bude i nadále. Tady je to okraj těch bývalých Sudet. Ty pravé, ryzí jsou o pár km dále.

Tento kraj chudý vůbec není. Za těch dvanáct let co tu jsme,  jsme viděli hodně moc nádherných památek. Těch zachovalých, a ještě více těch kdysi neméně krásných, co pomalu ale jistě pohlcuje příroda. Tento kraj dle památek nebýval vůbec  chudý. Ano, obyčejní lidé žili velice chudě, ale zase jsme u toho. Na jedné straně obrovské bohatství a na straně druhé nepředstavitelná chudoba. Záleží na to, z které strany se na to díváme. Navíc, ta historie tohoto kraje jak zjišťuji, byla mírně řečeno hodně jiná, než je dnes vnímáno. Tím myslím zhruba středověk do roku tak 1800. Ale berte to jako můj čistě osobní, vědou nepodložený názor.

Drsný kraj… opět úhel pohledu. Ano, je tady větší zima než tam dole, více mlh, bývalo tu i více dešťů a sněhu. Kraj je to z mého pohledu zádumčivý, melancholický ale o to více krásný a zajímavý. A jak říkám, nevybydlený.

Zda by jsi mohl žít ve městě je asi otázka zbytečná.

Naprosto zbytečná. Město je pro mě stres, rambajz, špína, zlo, bída a nepřátelské území. Ve městě bych dlouho nepřežil. Ale chápu, že se někomu ve městě líbí. A je to dobře. Každý má mít možnost žít tam, kde se mu líbí a kde je doma. Zatím to povětšinou jde.

Máš zvířata, dokážeš je zabít?

Maso opravdu nekupuji a jím ho. Takže ano, velmi nerad, ale dokážu to. Ale chovná zvířata u mě dožívají, ty nezabíjím. Ty ať v klidu dožijí.

Bez zvířat by tu bylo smutno a pusto. Já je mám rád.

Co budeš dělat, až to tu jednou fyzicky nezvládneš?

Vím, že ta doba jednou přijde a co budu dělat fakt nevím. Držím byteček v jedné vesnici, která po dvanácti létech už vesnicí prakticky není, neboť Praha je za rohem a tak stavíme a stavíme. Nevím, třeba tam půjdu dožít, nebo mě tady na jaře najdou ohlodanýho od myší. Do té doby si to tady chci ještě užít. S mojí Evinkou a naplno!

Tak to je pár otázek, jak mi je postupem času pokládali náhodně zastavivší se lidé.

Ano, mám třináctou komnatu, ale ta jak známo se za žádných okolností neotvírá.

————————————————————————————————————————–

Na závěr jednu životní zkušenost. Čím víc jsi v prdeli, tím víc na tebe lidi serou.

A máš li štěstí, pomůže ti cizí člověk. Mé poděkování patří mé bývalé vedoucí, paní  Šr…. Díky za Vaši tehdejší pomoc Lenko, nezapomněl jsem.

 

 

 

 

Kaplička

Kaplička za vsí
Po okolí jsou vysázeny stovky ovocných stromů
Výhled na Žlutickou přehradu

Cestou ke kostelu u Toužimi jsme nemohli minout Skoky. A protože kostel je mimo sezonu zavřený, trochu jsme se prošli po okolí. A zjistili, že to zde žije. Jen trochu jinak a tak trochu skrytě, ale žije.

Stará cesta z vesnice ke kapličce. Kolik generací asi po ní chodilo…

V rámci obnovy barokních cest jsou po okolí vysázeny stovky ovocných stromů.

 

 

 

U rybníka stojí kostel

Kostel sv. Blažeje nedaleko Toužimi, který vyhořel po zásahu blesku v r. 1957 a už nebyl opraven.

Kostel u rybníka už jsem viděl. Ovšem byl to kostel většinou uprostřed vesnice, kde byl též rybníček, postaru nazývaný kachňák.

Rybník u kostela, nebo kostel u rybníka? Dle informační tabule je rybník na místě zaniklé středověké vesnice.

A tady stojí daleko od vesnice kdysi krásný kostel u rybníka docela velkého, kolem je jen příroda a jinak nic. Nic … no, jak se to vezme. Z pohledu dnešní doby zde opravdu nic není. Prostě zřícenina a rybník. Žádné stánky s buřtama a pivem, žádné kýče prodávané za šílené ceny jako tzv. suvenýry. A žádné davy turistů. Ba ani žádná restaurace.  Mimo nás turista ani jeden.

Ticho, pusto, spousta pozitivní energie. Poklad v dnešní době pro nás k nezaplacení. Ani se nám nechce zpět. Tento kraj je úžasný. Nejen že je krásný, ale není zde zatím moc lidí. Vždyť po odbočení z hlavní silnice jsme za 20km potkali jedno jediné auto. Prostě vyhlídková jízda jinde nenáviděnou třicítkou, a nikomu nepřekážíte. A opravdu bylo na co se dívat.

 

 

Ruiny

Ruiny mám rád. Ani nevím proč. To je tím, že mám moc bujnou fantazii, a s přibývajícím věkem i já se stávám pomalu také ruinou. A jak známo, rovný rovného si hledá.

Asi proto mi tolik učarovaly Sudety, neboť zde je ruin požehnaně. Ale ubývají. Ono je jednodušší něco byť krásného zbourat než to udržet pro další generace.

A tak se courám po okolí, vyhledávám ty němé svědky kdysi tak bohatého kraje, kdy se stavělo a ne bouralo tak jako dnes.

A přemýšlím, co asi jednou zbyde po této bláznivé době. Myslím, že moc toho nebude. A hezké tak jako ty staré stavby také ne.

Já vím, je to věc názoru.

Jo, moci tak vidět ten statek v dobách největší slávy …  Ano, všechno má svůj konec, i ta slavobrána (vjezd do statku, ale krásný) jednou spadne. Asi to dlouho trvat nebude. Jen mi napadají slova jedné staré  písničky. Sice je o něčem jiném, ale i tady skončil sen. Ne jeden a ne jednoho člověka.

,,A tak se končí jeden příběh lidský, jeden sen a jedna velká zrada.“ ( Petr Novák)

Brána usedlosti č.p. 4. Dolánky u Podbořan

Veliká Ves

Ona vlastně vůbec není veliká. Je docela malá a je na cestě kudy jezdíme k ,,našemu“ sedlákovi pro krmení.

Ale je tam docela hezký a hezky opravený zámeček. Tak jsem si ho vyfotil.

Wikipedie říká toto:

Předchůdcem zámku byla tvrz zmiňovaná na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, kdy měla podle dobového popisu dvě věže a mezi nimi budovu se světnicí. Není jisté, kdy zanikla, ale pravděpodobně se tak stalo po připojení Veliké Vsi k hasištejnskému nebo mašťovskému panství.

V roce 1660 velikoveské panství koupili augustiánští kanovníci z pražského Karlova a nechali zde vybudovat barokní zámek jako letní sídlo pro svého opata. Stavba nedokončeného zámku skončila roku 1762, ale už v roce 1785 byl pražský klášter v důsledku reforem císaře Josefa II. zrušen a jeho majetek se dostal do správy Náboženské matice. Od ní panství koupil v roce 1788 Ignác Schreiter a později v roce 1811 zámek dokončil. Novorenesanční podobu zámek získal v letech 1890–1896, kdy patřil Richardu Procházkovi z Prahy,[2] který jej prodal Jaroslavu Kosovi.[3] Ve druhé polovině 20. století zámek využíval státní statek, sídlil v něm místní národní výbor a v patře byly byty zaměstnanců.[2] Po roce 1990 byl zámek vrácen dědičce původních majitelů, od které ho koupila okounovská firma Druhá severočeská stavební společnost

Petr Linhart

Krásně syrové a děsivě pochmurné. Pokud Skoky navštívíte, tento text vám řekne mnohem více.

Petr Linhart – Maria Stock z alba Sudéta …………  https://www.petrlinhart.cz/clanky/Maria-Stock.html

Lednové ráno, bude šest
Na oknech začly mrazy kvést
Možná mám strach a zápal plic
Koně se táhnou od márnic Konvicí cloumá ranní hic

 Za okny volá vraní let
Vezmu tě sebou na výlet
Schovej si hlavu do peřin
Vráno co vráně uvěří

Kde končí let je pustá ves
Mariánské schody do nebes

Pod schody kostel a v něm tma
Dvě věže drží ho jak lva
Křiví se na nich kříže dva

Čas skáče do propasti skok
Má schöne Frau z Maria Stock

Zvoní tu po nás zmrzlá zem
Vítr nám cloumá vikýřem

Hřbitovem chodí tenhle mráz
Pořádat zimní třídní sraz
Volám už jenom po létě
Po každé jiné planetě

Možná se stavíš na chvíli
Promluvit s Pannou Marií
Možná tě takhle nejlíp znám
Možná je tohle ráno rán

Možná jsi byla jednou z vran
Možná jsme došli právě tam
Kde nemůžu tě ztratit

Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

 Panenko Máří ze síně
Já chovám laptop na klíně
A neumím to vrátit

Jablíčko ze Skoků

Opravdu ze Skoků

Trochu jsem veršoval:

Odešli lidé, museli jít, varhanní chorál naposled zní.

Odešli lidé, utichl smích, ve vratech kostela zarachotil klíč.

Poslední varhaník usedá na schod, nad ním je kostel, pod kostelem pusto.

Domy jsou prázdné, nikdo už není, jen pustou zahradou vítr se honí.

Domy už spadly, zahradník chybí, jen stará jablůňka jablíčka plodí.

 

 

Rohrerův mlýn

Slíbil jsem si, že už sem Skoky dávat nebudu. Jenže 1,6 km od Skoků je zaniklý Rohrerův mlýn, datovaný do 17tého století. Opuštěný byl patrně za války, nejpozději však v r. 1945.

A tak jsme vyrazili na výšlap, spíše sešlap, neboť výšlap je nahoru, a tohle bylo docela prudce dolů. Zato krásnou pěšinou, lemovanou hlubokými stržemi. Navíc cesta je neznačená a tak jsme se spoléhali na instinkt. Ten nás dovedl na místo.

No, z mlýna toho moc nezbylo. Navíc vše zarostlé, takže vyfotit rozlehlost všech stavení bylo nemožné. I tak si na místě člověk uvědomí, že nic není věčné. A že i tak rozlehlou usedlost pohltí čas a příroda.

Takže pár fotek a teď už hodně náročný výšlap nahoru do Skoků.

Více info: https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/sovolusky-rohreruv-mlyn