Quintus Horatius Flaccus

,,Je velká pošetilost ztrácet uvnitř, abychom získali navenek. Obětovat svůj klid a nezávislost za lesk, majetek a pocty.“

Zdroj wikipedie:  Quintus Horatius Flaccus (8. prosince 65 př. n. l. Venusia – 27. listopadu 8 př. n. l. Řím) byl římský básník tzv. zlatého věku římské poezie. Působil za vlády císaře Octaviana Augusta a patřil k družině básníků Gaia Cilnia Maecenata.

Horatius byl synem propuštěnce (zřejmě bývalého státního otroka) z Venusie na jihu Itálie (dnešní Venosa). Ačkoli byl jeho otec nízkého původu, byl natolik majetný, že byl schopen synovi zajistit nejlepší vzdělání, nejprve ve Venusii, později v Římě. Roku 45 př. n. l. odešel Horatius studovat filosofii do Athén, jak bylo zvykem u mladíků z dobrých rodin, aby se ve studiu zdokonalil.

V hodině dvanácté

Konečně zapršelo. Že nám bude stačit ke spokojenosti déšť bychom dříve nepředpokládali.

Brambory se ještě vzpamatovaly a budeme doufat, že narostou do obvyklé velikosti. A nejen brambory, všemu ostatnímu hrozilo uschnutí. I tak toho uschlo dost.

Takže tam nahoru, vřelé díky. I když v žádném případě není vyhráno. To by muselo pršet nejméně měsíc.

A ještě starý vtip z dob, kdy ještě normálně pršelo:

,,Svatý Petře, už by ten déšť snad stačil“

,,Kdepak, všechno je posrané, neustále splachovat!“

O čem přemýšlím

Sedím na zemi u keře a trhám černý rybíz. Na co u toho myslím? Že jsme vlastně bohatí. Máme všechno. Máme ovoce, zeleninu, brambory (ještě loňské a jsou vynikající). Máme masa co hrdlo ráčí. A vše bez chemie.

Je tohle málo? Není, je to strašně moc, i když nemáme značkové hadry a kdejakou kravinu co zrovna frčí. Vlastně ani nevíme a vůbec nás nezajímá co frčí. Důchod z větší části utratíme za krmení pro zvířata, něco málo za to, co nejsme schopni vypěstovat např. mouka, droždí, trochu oleje. Jo a ještě šlehačku na naší báječnou zmrzlinu.

Tak, a jdu dotrhat ten keř, aby Evinka mohla udělat bájený džem.

Díky zahrádko aneb 300 sklenic na zimu

Zelený ale zralý. A zdravý.

Zavařujeme vše co nám dá zahrádka. Třeba angrešt. Jo, je kyselý, ale v zimě přijde k chuti. Zásoby vzhledem k tomu, že obchod navštívíme v nouzi nejvyšší být musí.

Už máme  zavařené meruňky, džem z černého rybízu, jahod a meruněk, třešňové kompoty. Teď budeme zavařovat papriky. Ty jsou výborné v zimě na lečo nebo pizzu.

Opravdu jsme vloni měli 300 zavařených sklenic a sežrali vše. A kompotů ještě bylo málo. 🙂

Klídek, je jen sucho

Je sucho. Ve studni nám dochází voda, začínají schnout i brambory. Tráva vypálená na drn a zalévat není čím. Vodu máme tak pro sebe a pro zvířata. Horko těžko udržujeme při životě rajčata a papriky. Prostě zalévat není čím. No ale budeme mít mimo jiné dálnici z Prahy až do Varů. Prý je potřeba.

No nevím co je potřebnější, zda lesy, louky a pole s kvalitní ornicí nebo být rychleji v Praze. I když ta kvalitní ornice je dnes sci fi, ale pořád je lepší než asfalt.

Místa pro beton a asfalt je pořád ještě dost. Tak betonujme, stavme a asfaltujme. Kácejme lesy, zničme louky. K čemu příroda. Jsme přece páni všeho. Namyšlení, nadutí a povýšeni nad přírodu.

A jídlo dovezeme. Pokud ovšem bude za co a pokud bude odkud. Ono totiž za pár let odkud nebude. Potom si příroda od toho parazita co si říká člověk debilní – pardon, měl jsem na mysli moudrý – konečně oddychne.

Ne však na dlouho, pár jedinců přežije a kolečko se bude opakovat. Tak jako mnohokrát před námi.

Klídek, voda z kohoutku teče a hitlermarkety jsou plné srač.. ehm, kvalitního a chutného jídla.

Dotaz: Vláda se holedbala že obnoví asi tisíc rybníků. Kolik už jich obnovila????

 

Mě to nic neříká

Jde takhle jeden známý okolo nádherně rozkvetlého záhonu:

,, To jsou barvičky těch kytek“ povídám.

,, Mě to nic neříká“ povídá on.

Tak nevím, život takových lidí musí být asi hodně prázdný. Neumí se radovat z maličkostí. Zřejmě jejich krédo je dlabanec, prachy a kdejaké pozlátko.

A krásu, která je zadarmo nevidí.

Srovnání město – samota

Časné ráno – rámus projíždějících aut ……….. zpěv ptáků

Cesta do práce – všude samá auta ……………… pěšinkou v zeleni k tomu, co mě baví

Vzduch – smradlavý a horký …………………….. svěží vánek vonící lesem

Hluk – šílenej rambajz ……………………………… ticho

Okolí – beton, asfalt a polystyrénové fasády …  lesy a pastviny, zahrada, kytky

Lidé – všude jich je jako much ……………………  tak jednou za týden někoho potkám

Zvířata – max. psi a kočky ………………………….. srnky, mufloni, lišky, ptáci, kuna,                                                                                 myšky, lasička + 100 našich domácích

Obchody – na každém rohu ……………………….. nejbližší 5 km ( díky bohu)

Jídlo – 95% korporátní srač…, no, jak to nazvat slušně ……… z 90ti % vlastní

Psychická pohoda – stres a kvalt ……………….. klídek a pohodička

Město musí být opravdu báječné místo pro život. Jenom ne pro mě.

 

 

Návrat do ráje

Několikrát za rok odjedu na brigádu přivydělat si k důchodu trochu peněz. Odjedu do civilizace. Tak se tomu prý říká. Vlastně ono je úplně jedno jak se ten blázinec jmenuje. Z pohledu člověka žijícího na samotě uprostřed nádherné přírody to blázinec je, a to téměř dokonalý. Téměř proto, že by šel ještě vylepšit. Ale jak, to sem raději psát nebudu, ještě by to někdo zrealizoval.

Věřte, že po několika málo dnech ve městě je návrat sem návratem do ráje. Vylezu z auta a přes uši mě praští úžasné ticho, rušené jen zpěvem ptáků. Nahoře na pastvině spokojeně přežvykují krávy a všude božský klid. Balzám na dušičku. Seběhnu ( no, už to nejde tak rychle) pěšinkou k chatičce kde mě mimo Evinky přivítají naše kozy s kůzlaty. Králíci a slepice dělají, že je jim to jedno. No a kuřata ženou ke vrátkům jen proto, že doufají v to, že dostanou něco chutnějšího než mají v krmítku. Zase jsem doma.