Jak jsem chtěl dělat terasu

Chatička stála, dalo se v ní spát, dalo se v ní zatopit, ale dodělaná nebyla. Bylo to v době, kdy jsme sem jezdili jen na víkend.

,,Chtělo by to terasu“ pomyslel jsem si jednou takhle při prohlížení letáku OBI, kde byla terasová prkna ,,v akci“. Od slov činům u mě není daleko a tak ještě týž den v našem malém činžákovém bytečku trůnila voňavá terasová prkna, o která jsme úspěšně zakopávali několikrát denně.

Jenomže mělo to malou vadu. Byl totiž leden a tím pádem vhodné počasí ke stavbě terasy v nedohlednu. O to víc jsem však přemýšlel a plánoval, nejen jak terasa bude vypadat a jakým způsobem jí postavím.

Konečně přišel březen a víkend s celkem příjemným počasím. Doslova jsem narval prkna do auta, kupodivu se dovnitř ještě vešla Evinka a vyrazili jsme.

Prkna jsem odnosil k chatě, dal si kafe a celý natěšený jsem se chystal začít stavět.

Ovšem Evinka byla jiného názoru. Netekla tak jako vždycky na jaře voda. To obnášelo vyšplhat sto dvacet metrů do kopce, naplnit hadici vodou tak, aby dále už tekla samospádem. Což se vždycky podařilo až tak na desátý pokus.

No hezký, tak místo terasy na kterou se celou zimu těším, teď budu šaškovat s vodou. No ale se skřípěním zubů jsem uznal, že voda je potřebnější a pustil jsem se do toho abych to měl co nejdříve za sebou. Jenže znáte to, když chcete mít něco co nejrychleji hotové, tak to nejde a nejde.

Samozřejmě vztek na sebe nenechal v tomto případě dlouho čekat a tak se tou tichou divočinou nesly samé nepublikovatelné výrazy. Evinka jako moudrá žena mlčela a ani to nevypadalo, že by jí to vyvedlo z míry, i když tento můj projev viděla poprvé.

Dílo se konečně podařilo téměř potmě. Uvařila mi další kafe, dala večeři a s úsměvem mi podídá: ,, no vidíš jak jsi šikovný, děkuju. Teď můžeš stavět tu terasu.“ A oba jsme se začali šíleně řehtat.

7.10.2018

Vedra skončila, práce na zahradě též a je podzim. Ze stromů padá listí, příroda přímo hamtá podzimní mlhy a chystá se k zimnímu spánku.

Letos ještě naposledy nás navštívil traktor. Krávy pastvinu spásly téměř na drn, přirozeně(!) pohnojily a  tak zbývala poslední úprava anglického trávníku –  mulčování.

I my tady na samotě máme méně práce. Zásoby dřeva jsou pod střechou, krmení nakoupeno a uskladněno. Zbývá jen krmit zvířata, topit a vařit jídlo pro nás.

Přechod na zimní režim je totiž přirozený. Kdysi dávno se lidé dřeli od jara do podzimu, ale v zimě zvolnili. Ono se toho v zimě moc dělat nedalo, brzy byla tma, tedy až do doby, než přišla na svět žárovka. A s ní mohl mít den dvacet čtyři hodin a lidé mohli makat na tři směny. Zima nezima. Že je to proti přírodě? Kecy, ovšem jen do té doby, než tělo i psychika řeknou, že něco je špatně. Jenom už neřeknou, že za to může zpřeházený rytmus života, který je proti přirozenosti.

Když už jsme u té přirozenosti, dnes jsme ujeli asi osmdesát kilometrů venkovskou krajinou. Zorané pole, nebo pluh jsme neviděli ani jednou. Zato postřikovače chrlící na pole chemii hned čtyřikrát. Trochu se to načechrá diskama, postříká herbicidem a nastoupí moderní vynález setí ,,tlaková sečka“.  Kdo by dnes oral, je to pomalé, drahé a po nás potopa. Řepka přece tak báječně vynáší …

 

Co jsme letos ,,sežrali“

Přemýšlím, co všechno jsme letos dokázali sníst. Výživová poradkyně by z nás asi měla ,, radost“.

Hrubý odhad:

1000 vajec, 30 králíků, 25 kuřat, 1 srnec, dva kanci, 250 litrů kozího mléka, 1 štiku, 1/2 prasete. Dále metrák brambor, 4 kg česneku, 30kg medu, zeleninu a ovoce mraky. Vše z vlastní výroby.

Mouku, rýži, olej, cukr máslo a jiné drobnosti co kupujeme nepočítáme.

Vypadá to příšerně, ale ono když se to kupuje po troškách tak za rok to dá opravdu hodně.

Úvaha v mlze

Konečně, po krásném podzimu přišly zdejší úžasné mlhy. Už jsem se bál, že letos nebudou.

Proč úžasné a proč ne protivné, ošklivé a podobně? Protože takové mlhy mají své kouzlo. Proč se na ně dívat jako na něco, co je protivné. Takový les je doslova miluje. Mech, který v létě díky suchu vypadal že už se nevzmátoří parádně ožil a je krásně zelený. Je radost se dívat, jak roste na kamenech a vytváří jakoby zahrádky, tak krásné, že by je nevytvořil žádný zahradník.

V lese když je mlha je také úžasné ticho. Jiné než jindy. Jediné co je slyšet jsou kapičky mlhy jak padají na zem. Všechno je takové jiné, tajemné. Vzduch je příjemně cítit vodou. Víte jak voní voda? Ne ta z kohoutku, ta z čistého pramene, tak ta opravdu voní.

V létě les voní pryskyřicí, na podzim spadaným listím, v mlze vodou, v zimě je mrazivý a na jaře … na jaře voní prostě jarem, tím začínajícím životem, kdy se všechny rostlinky snaží honem vyrůst, stromy a keře obnovit listí. I ta zvířátka jsou plna radosti a života. Vždyť budou mít mláďata a postarat se o ně bude pěkná dřina.

Až budete v lese, tiše se dívejte. Zastavte se, a nechte se unášet tou nádherou a božským klidem. A věřte, že pokud není třeba průtrž mračen, je v lese hezky za každého počasí.

 

Tajemnou krajinou

Zdejší krajina je tajemná, záhadná a plná velmi zajímavé historie. A také pověstí, jak už to v takovém místě bývá.

V sedmnáctém století hrabě Lažanský nechal přestavět místní tvrz na zámek a později jej upravil do barokní podoby.

V devatenáctém století v té hoře, na kterou se díváme přímo z chatičky, nechal můj oblíbenec Vladimír, hrabě Lažanský vybudovat tzv. Ermitáž. Její součástí byly lavičky, několik odpočívadel ( foto), schodiště a též síť cest, po kterých mohly jezdit kočáry.

Jenže nejen budování se šlechta věnovala. I stalo se, že do mladého hraběte se zamilovala chudobná dívka. I on jí miloval, ovšem jak už to chodilo, vzít si jí nemohl. Hrabě z nešťastné lásky skočil ze skály. Dívka záhy zemřela také a dnes i s jeho dítětem bloudí v okolí, kde hrabě zahynul.

 

 

 

 

 

 

K pátrání po této historii mě mimo jiné přivedla i tato fotka. Je na ní dnes už téměř rozpadlé tehdejší odpočívadlo. Pokud se budete pozorně dívat, uvidíte ženu, která má na klíně dítě. Já vím, je to hra světla a stínů, ale co kdyby …? Ostatně, dějí se zde občas docela záhadné věci.

Osiřelé pastviny

Zima se blíží, tráva už neroste a tak nastal čas přesunout kravičky z pastvin do kravína.

To přijedou traktory s vlekem, dva dny tady máme rušno než všechny naloží a odvezou.

Pastviny osiří. Bez těch kraviček, které nám celé léto dělaly společnost, je tady nějak pusto. Zvykli jsme si, že nás několikrát denně přišli navštívit, podívaly se, co je u nás nového a jak neslyšně přišly, tak zase odešly.

To stohlavé stádo se umí pohybovat tak tiše, že je ani neslyšíte. Prozradí je jen tiché šustění, jak škubou trávu. Ale také umí dělat pěkný vyrvál, to když jim do napáječek neteče voda.

A když se ulomí větev s jablky, to byste měli slyšet ten dusot, když se ženou aby u těch jablek byly první. To duní zem.

Ony se i naučily třást větví, aby jim nějaké ovoce spadlo. Uchopí čumákem nejspodnější větev na kterou dosáhne a třese. Většinou se i dočká odměny. Letos v podobě hrušky, neboť jablka nejsou. Je s holkama docela zábava.

Ale ono tu pusto dlouho nebude. Přijdou srnky, mufloni a jeleni sika. I liška. Ta je sice krásná, ale vítaná není. Má totiž ráda slepice.

Pastvina si odpočine. Už toho měla nějak dost, uživit tolik hladových krků. Odpočinout si musí, vždyť za půl roku jsou tady kravičky zas.

 

 

Nostalgie

Procházím starým, opuštěným sadem a je mi nějak smutno.

Uvědomuji si totiž, že ty staré jabloně tak nějak dožívají s námi. Že letos nemají jablíčka se ani nedivím. Jsou hodně staré, větve jim usychají a každý rok to několik stromů vzdá a na jaře se neprobudí ze zimního spánku.

Kde jsou ty časy jejich mládí. Přežily ty, co je sázeli a s láskou o ně pečovali. A vážili si každého jablíčka, které se urodilo.

Copak tady na samotě s těmi jablíčky asi dělali? Část jich jistě snědli, část uložili na zimu a něco měl dobytek na přilepšenou.

Těch jablek musely být metráky. Zřejmě něco prodali do města. Zapřáhli  koníka a po té staré cestě vedoucí okolo nás jeli na trh. Možná … jen tak přemýšlím.

Jo, staré časy. Pro nás vypadají romanticky, ale život tady nahoře musel být jen dřina a na půl hlad. My se máme dobře, i když mnozí tvrdí opak. Jenže kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a rozežraností?

Tady bydlela paní ještě před sedmdesáti léty. Byla tady vloni se podívat. A vyprávěla. Jednou o tom snad napíšu.

Denně chodíme kolem a je to krásná připomínka pomíjivosti nejen lidského života.

Přemluví ji?

To takhle jednou přijede řidič zásilkové služby, rozhlédne se a povídá: ,,Něco takového je můj sen. To je nádhera“.

Byl krásný slunečný podzimní den, listí hrálo všemi barvami a nahoře na pastvině se páslo stádo krav. Ani jsem se nedivil, že se mu to líbilo. Tady se málokomu líbí hned na poprvé, ale sluníčko a příroda ten den dokázala divy.

Prý je bydlení na samotě jeho sen, jenže manželka o tom nechce ani slyšet. Rozhlíží se a povídá, že jí přemluví.

No, nevím. Možná jí přemluví, ale pokud to jeho paní nechytne za srdíčko, dlouho na samotě bydlet nevydrží. On není každý den nádherný, přijdou mlhy, plískanice, mráz, všude bahno, všude daleko …. Tohle prostě musíte mít pod kůží a milovat to a žít tím se vším všudy. Tohle si opravdu nejde poručit.

Přál bych mu, aby si ten svůj sen splnil, ale v jeho případě platí : dejte si pozor na to co si přejete, mohlo by se vám to splnit.

Láskyplná konverzace

,,Dneska by to šlo“ jen tak mimochodem prohodím po obědě a spiklenecky mrknu na Evinku.

,, Nejsi oholenej hned ráno, nic nebude“ praví ona.

No jo, už mám sklerózu. Jenže ono to není jen tak se hned po ráno oholit. Než se proberu, je to hodina. Zatopit, pustit slepice, nakrmit králíky i sebe, pak jdeme dojit kozy a pomalu je poledne. A teplá voda je až se ohřeje na sporáku.

Takže pokud do zítra nezapomenu co jsem chtěl, možná i něco bude. Raději si dám na stůl lístek: ,, Ohol se sklerotiku“. Ještě pár let a zapomenu se nejen oholit, ale i co jsem večer chtěl. 🙂

Zveřejněno se souhlasem Evinky

Pipinka

Na jaře jsme si pořídili čtyřicet jednodenních kuřátek. Kuřata rostla a za mnou běhala jen když čekala nějakou potravu. Slepice mazlíci opravdu nebývají. Až na vyjímky.

Tohle kuře, dnes už slepička si mě samo vybralo za kámoše. Nechá se hladit, skočí na klín a když mám něco dobrého, tak ani nechce pryč. A ještě mi ,,povídá“.

Sice tomu jejímu kvo kvo nerozumím, ale vím, že je spokojená.

Ostatních dvacet slepic ani nenapadne přijít se podívat, co jejich kolegyně zobe.

Ale ono to tak bývá, vždycky ze stáda jedno zvíře se z vlastní vůle stane vaším kámošem.