Omlouvám se všem dnes už asi bývalým čtenářům ze jsem dlouho nic nenapsal. Nějak mi došla inspirace a nešlo mi vytvořit nic, co by šlo alespoň se sebezapřením přečíst.
Tak to dnes zkusím napravit.
Porcelán Thun Klášterec n/Ohří 1794, aneb trochu (hodně) nostalgie
230 let. Ještě jednou a slovy: dvěstětřicet let. Přesně tak dlouho fungovala porcelánka Thun v Kášterci nad Ohří. Přesně tak dlouho se zde vyráběl jak krásný porcelán, tak i „obyčejné“ hrnky, a nejen ty. Fabrika, kde se snoubil cit pro krásu s pracovitostí a umem tisíců lidí zde pracujících.
Dvěstětřicet let, to je několik generací. To je tisíce lidských osudů a miliony výrobků. Přehnalo se Rakousko Uherské mocnářství, první republika, první světová válka, druhá světová válka, socialismus. Ta fabrika stále vyráběla, dávala práci mnoha lidem, i mnoha lidem její výrobky dělaly radost.
Ovšem co nepřežila, je tato zvrácená doba.
Stojím před opuštěnou fabrikou na prázdném obrovském parkovišti a v mé hlavě se snoubí bezmocný vztek s velkým smutkem. Jako memento doby již minulé, je otevřena podniková prodejna, která doprodává poslední zbytky za poloviční ceny. Ovšem jen do konce srpna. Potom exitus i zde.
Já vím, Čína je levná, energie drahé přímo nekřesťansky, různé zájmy různých vlivných lidí, a co si budeme povídat, dnes moc lidí krásu nechce (čest vyjímkám). Estetično jim nic neříká. Jim stačí levný hrnek z mizerného porcelánu vyrobený automatem někde v Číně, čím hnusnější tím lepší, hlavně že je levný.
A tak jsme dali se ženou dohromady poslední peníze před důchodem, a koupili si trochu toho nádherného a bohužel již posledního zdejšího porcelánu.
Proč? Protože se nám moc líbil a protože už zde v Klášterci nikdo nic takového nevyrobí. NIKDY! A též jako vzpomínka na doby, kdy z našeho pohledu byl ještě svět normální.
Jo, ta nostalgie….
Rodný dům
Stával na konci městečka. Dál už byl jen potok, výtopna parních lokomotiv, a téměř nedotčená příroda. Takový obyčejný domek, který po celá léta zůstával téměř beze změny tak, jak ho postavil můj praděda. Postavil ho za první republiky coby invalidní důchodce, bývalý mašinfíra. A být tehdy strojvedoucí, to byl pan někdo. Patrně proto si to mohl dovolit.
Tak tedy rodný dům. Ten můj. On až tak rodný nebyl, neboť jsem byl pokřtěn Vltavou kdesi v pražském Podolí, ale prožil jsem tam podstatnou část dětství až do mých jedenadvaceti let. Tu o trochu méně podstatnou část jsem byl uklízen k babičkám tu do Prahy, tu k té druhé na vesnici.
Ten barák mi byl vlastně po celý můj život jak se říká ukradenej. A tak když došlo na stavbu dálnice a byl zbourán, bylo mi to celkem fuk. Ba dokonce jsem bez nostalgie pomáhal bourat, neboť jsem potřeboval cihly na opravu tehdy svého domu.
Čas plynul, ubíhala léta, někdy ubíhal asfalt dálnice pod mým autem i v místě, kde ten barák stával, a občas jsem si na tom místě na něj vzpomněl. A jak ubíhají roky a člověk stárne, nějak mě čím dál tím více mrzí, že už jej mohu vidět jen ve vzpomínkách. Ano, mám jej před očima i s tou obrovskou zahradou ale …. ale chybí mi.
Važte si svých rodných domů. Až zestárnete, budou vám chybět pokud nebudou. Neboť ony jsou (byly) nedílnou součástí vašeho života tak, jako všechno ostatní.
Už nám to začne
Tak jsme si udělali pár výletů za krásami naší vlasti, a opět nastal čas se věnovat našemu mikrohospodářství.
Dnes se nám narodila tři kůzlátka, v týdnu patnáct králíčků a to nás ještě čeká v dubnu a květnu dvacet kachňat a dvacet kuřat kalimero.
A to nemluvím o rostlinné ,,výrobě“ v podobě několika větších záhonů. Do toho přijde v létě nasušit aspoň trochu sena a uteče to tak, že bude opět zima na krku.
Ale občas si výlet uděláme i v létě, to abychom po delší době tady na samotě nebyli v šoku, kam se ta slavná civilizace zase posunula. Samozřejmě kupředu, jak jinak.
Ten skok kupředu jsme viděli minulý týden, když jsme se po šesti létech ocitli na dálnici u Prahy. Tolik kamionů pohromadě jsem snad ještě neviděl. Myslím, že kdyby ty krámy a žrádlo přestaly převážet pětkrát kolem planety, tak je tady pravěk. Neboť by nebylo nejen to žrádlo, ale po čase ani ty krámy a ostatní klumprcajky.
No, po dálnici jsme se svezli, byl to opravdu fofr. Tedy až k té matičce Praze. Tam nás čekalo 10 km za 50 minut. Hezky přískokama. Paráda. Ale ty soumarské vozy byly opravdu hezké a veliké. Proti středověku fakt pokrok. I ti vozkové mají více pohodlí než kočí na kozlíku královského dostavníku.
Tak jsme se pokochali, navštívili příbuzné a s radostí jsme se vraceli k nám na samotu mezi naše, i divoká zvířátka. Řeklo by se zpátky na stromy. Ale nám se ,,na těch stromech“ líbí.
Nejen o lékařské péči kdysi dávno
,,Půjdeš na týden k babičce“ prohlásila matka tehdy. Mohlo mi být nějakých sedm let a moc se mi tam nechtělo. To zas bude nuda ….
Nuda to ani moc nebyla, neboť sousedovic kluci byli stejně staří a dokázali jsme lítat venku až do tmy. Naše výlety do Asa, ty neměly chybu. Aso byla divoká, skládka za vesnicí a dalo se tam najít spousta pokladů. Třeba zbytek krému na boty a eternit. Krém na boty krásně hořel a úžasně čoudil (ahoj Gréto), eternit na ohýnku pro změnu báječně praskal a jak prasknul, tak vydal ránu, naší řečí šlupku.
V potoce tehdy ještě byly ryby. No, spíše takové malé čudly a ty jsme chytali do košíku a nosili domů. Občas se babička smilovala, a ty větší čudly místo slepicím hodila na pánev. Ovšem pokud jsme si je vykuchali. ( Toto umění se mi báječně hodilo, když jsem v šestnácti na Orlíku balil holky.) Jíst se to moc nedalo ( ty ryby, holky jo), ale my byli šťastní, že jsme si ulovili jídlo. Později jsme radši lovili právě ty holky.
,,Zítra půjdeš se mnou a rozneseme léky“. Prohlásila babička. A bylo po náladě, jelikož to pro mě bylo utrpení.
To bylo tak: I na tak malé vesnici byla vybavená zdravotní ordinace, kam jednou týdně dojížděl doktor. A sestru mu dobrovolnicky dělala právě moje babička. Nevím už zda odborně, neb zdravotní školu neměla, spíš si myslím že měla na starosti organizaci a hlavně sbírání drbů kdo, s kde, a s kým. Což byla mimochodem oblíbená činnost nejen vesnických ženských. Drbat hodinu u konzumu ( to byl prosím obchod) byla úplná normálka.
Pan doktor vyšetřil nikoliv klienty, ale tehdy ještě pacienty, napsal recepty na léky a odjel. Vždy se našla nějaká dobrá duše, která ve městě ty léky v lékárně vyzvedla, a autobusem, neb auto až na vyjímky nikdo neměl, přivezla velkou tašku prášků a mastiček. Vše popsané jménem i dávkováním.
,,Tak Vládíku, jdeme. A budeš každého zdravit!“ No, ta dobrá duše nemohla pochopit, že ve městě se zdraví jen ty co známe, já zas že na vesnici úplně všichni. A tak jsme se vydali na dlouhou pouť od baráku k baráku po celé vesnici. Poctivě jsem se snažil každého zdravit a po sté si vyslechnul ono obligátní: ,, Ježiši Máňo, ten kluk ale vyrost!“. Hlavně od slečny Mužíkové, což byla asi stoletá babča, bydlící v rozpadajícím se zbytku rozkulačeného statku.
Ta ordinace přežila až do r. 1989. Dopadla tak, jako téměř všechno po tzv. revoluci. Zařízení se zčásti rozkradlo, zčásti vyhodilo a barák byl ,,výhodně“ zprivatizován.
Jezděte si do města holoto! Ale autobus každou hodinu tam a každou hodinu zpět za 1,- Kčs už nejezdí.
P:S: ASA, nebo ASO byl tuším za první republiky obchodní dům. Pokud je to pravda, tak název skládky ASO neměl chybu. ,,Zboží“ tam bylo fakt hodně. Pro kluky určitě.
Dnes v ZOO Plzeň
Cestou na hrad Hauenštejn
Klášter v Kadani
Občas musíme vyrazit do civilizace a nakoupit trochu potravin, které si neumíme vyrobit. A protože nakupujeme moc rádi, většinou si to zpestříme nějakým malým výletem.
Na ten úžasný nákup jsme vyrazili tentokrát do Kadaně, jediného města, které se mi líbí. A tam se nachází Františkánský klášter, který je pro návštěvníky otevřen i zimě. Za 50,- Kč vstupného nás čekala hodinová prohlídka s hezkým výkladem o historii tohoto kláštera.
Uvnitř se fotit nesmí, tak aspoň foto z venku.
Musíme to opravit …. a kdy začnete?
Po létech nastala doba, kdy je třeba opravit střechu na naší chatičce. No, ono je to spíš na výměnu celé, ale to až v létě. 
A po dobře odvedené práci jsme vyrazili na procházku. Tyto kozy sice naše nejsou, ale cestou se k nám přidaly a že prý půjdou s námi. Ještě že máme telefon na majitele, který si je odvedl domů. A hned se ptal, zdali je nechceme. No, nechceme, stačí nám bohatě ty co již máme.
V klidu jsme potom došli k Lažanské studánce a litovali, že jsme si nevzali s sebou nádobu, neboť voda v ní je lahodná.
Jak jsem přestal kouřit
Vladimír se převalil na posteli a juknul na hodiny. Bude sedm, to jsem ještě včera odcházel do práce, pomyslel si. Už nemusím, jsem v důchodu. Konečně, dodal ještě v duchu.
Poslední cesta za prací vedla po dálnici a na mě se šklebil billboard: ,, Přestaňte kouřit, Nicorette spray vám pomůže“, nebo něco v tom smyslu a fotka toho zázraku. Naučil jsem se nejen tyto reklamy nevnímat, ale zde se stalo něco zvláštního, jakési vnuknutí. Cestou zpět jsem se zastavil v lékárně, a tento zázrak ( bez ironie) jsem si koupil. Předesílám, že přestat kouřit jsem chtěl, ale slabá vůle, ta vždy zvítězila. Což o to, ranní chrchlání mě moc nevadilo, ale po 45. létech kouření bylo záhodno toho nechat. Navíc, čím dražší ty cigára byly, tím víc smrděly. To už dávno nebyly voňavé socialistické cigárka, už to bylo smradlavé euroseno, kdy bylo jedno, jakou značku si zapálíte. A odchod do důchodu znamenal citelné snížení příjmů, a živit nenažraný stát se mi také nechtělo.
A tak jsem tedy kouřit přestal a místo toho, když přišla chuť na cígo, stačilo si jednou, později už dvakrát stříknout do pusy. A světe div se, cigáro nechybělo. Finančně to vycházelo stejně jako tabák, ale za týden bylo po kašli. Ovšem jednu závislost jsem vyměnil za jinou. Bez nikotinu to prostě nešlo a nešlo.
Utekly asi dva roky, sedím si večer na terase a …. no ty vole, já kašlu krev. A furt. Tak to je se mnou v prdeli, pomyslel jsem si. Fofrem do špitálu, tam, rengen, CT, postel, kapačka a napíchnutí na monitor. Převoz do Ústí na plicní a bronchoskopie. Paráda, ovšem díky oblbováku, kterým mě nadopovali, mi bylo vše šumák.
Z narkózy jsem se probudil když mě saniťáci přivezli zpět. Dodnes i pamatuji, s jakou radostí mi hned hlásili: ,,Nic to není, měl jste tam vdechnutý oříšek“. Asi o té bronchoskopii věděli svoje i jak to končívá. Ovšem jak se mi ten oříšek do plic dostal a kdy, to fakt netuším.
A Nicorette? Když jsem to bez něj vydržel týden, tak už se na něj vykašlu.
Tak takhle skončila po téměř padesáti létech moje závislost na nikotinu. Díky bohu, že takhle.
P:S: I po šesti létech ještě občas ta to cigáro chuť dostanu. A též moc dobře vím, že by stačilo si jednu zapálit a druhý den by mi jich nestačilo dvacet. Analogie s bývalým alkoholikem je více než výmluvná.
P:P:S:
Toto není reklama na Nicorrete, pouze vlastní zkušenost že to alespoň u mě fungovalo.