Jablíčko

Opravdu ze Skoků

Odešli lidé, museli jít, varhanní chorál naposled zní.

Odešli lidé, utichl smích, ve vratech kostela zarachotil klíč.

Poslední varhaník usedá na schod, nad ním je kostel, pod kostelem pusto.

Domy jsou prázdné, nikdo už není, jen pustou zahradou vítr se honí.

Domy už spadly, zahradník chybí, jen stará jablůňka jablíčka plodí.

 

 

Rohrerův mlýn

Slíbil jsem si, že už sem Skoky dávat nebudu. Jenže 1,6 km od Skoků je zaniklý Rohrerův mlýn, datovaný do 17tého století. Opuštěný byl patrně za války, nejpozději však v r. 1945.

A tak jsme vyrazili na výšlap, spíše sešlap, neboť výšlap je nahoru, a tohle bylo docela prudce dolů. Zato krásnou pěšinou, lemovanou hlubokými stržemi. Navíc cesta je neznačená a tak jsme se spoléhali na instinkt. Ten nás dovedl na místo.

No, z mlýna toho moc nezbylo. Navíc vše zarostlé, takže vyfotit rozlehlost všech stavení bylo nemožné. I tak si na místě člověk uvědomí, že nic není věčné. A že i tak rozlehlou usedlost pohltí čas a příroda.

Takže pár fotek a teď už hodně náročný výšlap nahoru do Skoků.

Více info: https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/sovolusky-rohreruv-mlyn

Maria Stock – Skoky potřetí ( a tady snad naposled)

Skoky,  Maria Stock.

Místo, které si mě snad našlo. Já vím, ono ke mě nepřišlo, přišel jsem já k němu. Ale osud tomu chtěl, abychom se potkali, abych se o tom místu vůbec dozvěděl.

Je to místo, kde už téměř nic zdánlivě není. Opravdu nic? Opravdu tam uprostřed té divočiny je jenom ten nádherný kostel? No já vím, ještě ten zchátralý hostinec a zbytky základů bývalé vesnice.

Ale kdepak, je tam toho daleko více. Jen je to neviditelné, neměřitelné, ale je to tam. Genius loci. Ta zvláštní uklidňující atmosféra, tajemno a povznášející klid. Vtáhlo mě to tam a nechtělo se mi odtamtud.

Jako bych se chtěl vrátit do toho roku 1738, kdy byl po dvou (!) létech od položení základního kamene dostavěn tento kostel. Vidět a prožít tu dobu, která byla z našeho pohledu velice těžká. I když později přišly doby daleko, daleko těžší.

Procházím tiše pěšinkami okolo základů stavení kde ještě relativně nedávno  kypěl život. Vždyť poslední obyvatelka co se odmítla vystěhovat, a několik let žila sama v opuštěné vesnici bez elektřiny, zemřela (utopila se ve studni snad nešťastnou náhodou) v r. 1982.

Vrátit se do té doby nelze, ale že se do Skoků vrátím, to vím určitě. A ne jednou.

Máte-li zájem o více informací tak zde je odkaz: www.skoky.eu

K obrázku: Věže mají provizorní střechu, tu původní měděnou ukradli zloději po r. 2000.

 

Věže mají provizorní střechu, původní ukradli zloději někdy po r. 20001736 – položen základní kámen ke kostelu, stavba kostela markrabětem bádenským, stavitel Johann Schmied z Útviny, stavba zaplacena z obětních peněz poutníků.

1738 – vysvěcen hlavní oltář k poctě Navštívení Panny Marie, 8 tisíc poutníků

Dnes by za ty dva roky ani nevyběhali stavební povolení. Jo, pokrok je pokrok.

 

Skoky podruhé

Ta zaniklá obec Skoky mě nějak chytla za srdíčko. Pozitivní energie tam snad přímo tryská ze země. Prostě, cítím se tam velice dobře.

Kostel, byť zdevastovaný a vykradený až po tzv. revoluci je neskutečně krásný, alespoň z mého pohledu. A kupodivu to zde opět začíná žít, což mě naplňuje hodně malým optimismem, že alespoň něco z dob dávných i nedávných  zůstane zachováno.

A dokonce i ty tři ukradené zvony se vrátí zpět. Sice ne ty původní, ale nové a opravdu krásné.

A víte kde se vzalo úsloví panenko skákavá? No přece ve Skocích.

 

Skoky

Pokud se vám zdá nadpis podivný a čekáte popis sportovního výkonu, tak ten nečekejte.

Skoky je totiž název zaniklé obce asi 25km od nás. Z této obce zůstal jen tento kostel, téměř zbořený gasthaus ( jsme v Sudetech) a zbytky obvodových zdí několika stavení.

Po příjezdu na místo se nás ujal pán, který nás provedl kostelem, podal vyčerpávající výklad a podívali jsme se na místa, kam se běžný turista hned tak nedostane. Tímto mu ještě jednou děkujeme.

Co nás potěšilo, že jsou ještě v této bláznivé době pohodoví lidičkové, že se ještě najdou řemeslníci kteří opravdu něco umí, a že se sice v hodině dvanácté, ale přece jen tyto zapomenuté památky opravují.

Tak se tou krásou pokochejte:

 

Scifi…. Scifi??? To jako fakt?

Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.

Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka.

Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.

Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.

To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.

Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.

Jenže občas ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.

Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….

….Již brzy. I ve vašem městě.

 

 

 

Kadaň

Abychom si vylepšili náladu po návštěvě Kyselky, vyrazili jsme do do města, které se mi hodně líbí. A nejen proto, že mi zdejší nemocnici zachránili život.

Město je to opravdu hezké a upravené. Sice už parkování na náměstí není zdarma a pokrok v tomto směru dorazil už i sem, ale stále je zde relativní klid a pohoda.

Pokud je nějaké město kde by se mi líbilo bydlet, pak je to zde.

Neveselo truchlivo ( Lázně Kyselka)

V rámci naší spanilé jízdy po vzdálenějším okolí jsme navštívili Kyselku. No, že to nebude nic moc jsme tušili a vlastně na tu hrůzu byli připraveni. Ovšem tušit a na vlastní oči vidět je docela rozdíl.

Mattoniho pramen

Patrně je pokrokové ty krásné baráky nechat téměř spadnout a pak se nesměle pustit do opravy. Dva zedníci které jsme spatřili to asi fakt nevytrhnou. Ale nějaká naděje je, jeden dům už je opravený.