Tak prý jsem prdlej …

… říkala a vlastně to říká pořád moje ženuška. No asi jsem, jenže ona by se s ,,normálním“ chlapem unudila. A já s ,,normální“ ženou taky.
To dostanu nápad uvařit knedlíky ze šrotu, jí se to líbí a uvaří je. Pořídit si kozy na mléko byl můj nápad, dnes si to bez nich nedovede představit. A spousta dalších, z pohledu dnešní zvrácené doby bláznivých nápadů.
Když jsme si tak báječně užívali nákup v megahypersuerkvelbu ( viz dřívější článek), našel jsem pohanku. Nikdy jsme jí nejedli, měli jsme pouze povědomí, že existuje.
,, Co s tím budeme dělat?“ ptá se moje ženuška
,, Z toho budeš vařit“
,, Ty jsi vážně prdlej“ povídá ona
Nooo, dnes z ní udělala zavářku do polívky. Oběma chutnala a tak jsme jí hned objednali pár kilo. A z toho co zbylo vaří přílohu k pečenému králíku.
A nejen to, rozhodla se ( ona!), že jí budeme pěstovat, sice jen na čaj, neboť získat zrno není jen tak. A navíc, je medonosná pro včeličky.
Takže asi jsme prdlí oba dva. Není to nádherné? 🙂
A ještě jsem objednal kuchařku Vaříme z pohanky.

Na obrázku může být: jídlo

Hejbáme se

Když jsme tady před osmi léty začali žít, byl pro mě ujít kilometr docela problém. Vše se zdálo děsně daleko, šíleně do kopce a dojít z konce zahrady třeba pro zapomenutou motyčku byl problém. Prostě zpohodlnělý člověk z bytovky, byť živící se rukama.
Jenže pokud chcete žít na samotě alespoň částečně soběstačný život, nezbývá nic jiného, než se začít hýbat. A to dost. Vzhledem k tomu, že zde rovina prakticky není, je to parádní trénink.
A nejen to, ono i když se vám náhodou nechce, protože člověk je tvor od přírody líný, tak často musíte alespoň nakrmit zvířata. No a když už jsem venku, tak udělat tohle, potom tamto a najednou je večer, ani nevíte jak.
S podivem jsme zjistili, že se zkracuje nejen čas, ale i vzdálenosti. Co bylo dříve daleko, je dnes kousek. I ta hora naproti je čím dál blíž. Pokud jsem dříve říkal tam nedojdu, to je daleko, dnes ujdu pětkrát tolik. A to jsem o pár let starší.
Jen ten čas letí čím dál rychleji, což mě docela mrzí. A to se na hodiny podívám tak jednou za den.

Na obrázku může být: plant , tree , sky , outdoor a nature

Chrám konzumu – úvaha vidláka

Chystali jsme se na náš téměř pravidelný měsíční skromný nákup do nejbližšího obchodu. Jenže přijel synáček a že prý nás vezme do krajského města, prý abychom si to užili. I skočili jsme mu lidově řečeno na špek a jeli s ním. Odvezl nás do největšího chrámu konzumu široko daleko a my jenom zírali.

Uvyklí na skromnost a ignorování většiny zbytečností, jsme si připadali jak v Jiříkově vidění. Tisíce a tisíce zbytečností a nepotřebných kravin. Třicet metrů dlouhý regál jenom s jogurtama, přitom poctivého jogurtu tam mohly být tak dva druhy. Haldy cukrovinek, které cukr neviděly, zato chemička jim je známa velice důvěrně.

A metráky uzenin, co viděly pořádné maso z rychlíku a kouř maximálně z výfuku kamionu. Piva bambilión druhů, chlastu též. Prostě na co si vzpomenete i nevzpomenete, všeho neuvěřitelné haldy.

Mlčky jsem chodil mezi regály a sám sebe se ptal, jestli zrovna tohle je měřítkem, prý vyspělé civilizace. Kde je ta hranice mezi tím mít se dobře a zhýralostí snoubenou s obžerstvím. Kde je nějaká úcta k čemukoliv živému ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i …. jak to říkají indiáni … k matce zemi?

Bohužel úcta žádná není. Klidně zkurvíme maso nebohého zvířete náhražkami, jen aby toho bylo více, protože prachy. Do půdy narveme chemii, zabijeme vše živé, ale máme velké výnosy a zase prachy. Bylo a je mi smutno, při představě, kolik se toho všeho ve jménu mamonu vyhodí, protože tohle nikdo všechno nemůže sníst. Nežli se to prodá, jistě polovina se toho zkazí. A to co se nezkazí, z toho jsme udělali mrtvou hmotu, aby to dlouho vydrželo.

Ne, tenhle svět pro mě není. Dokud to půjde, raději budu pěstovat svoji zeleninu, sice občas s červíkem, ale vlastní. A z toho králíka, kterého zabiju, abychom měli maso k obědu, z toho nevyhodíme ani kostičku – ty dostanou slepice. Tohle je úcta ke všemu živému, nikoliv narvané regály vším možným i nemožným v hyper super.

Ale nebojme se, vzhledem k tomu, že příroda je chytřejší než všichni lidi na světe, tak ona nám to dřív nebo později vrátí.

 

 

Řidič

 

Ještě, že nemáme chatu za horizontem

I stalo se, že k nám musela zavítat zásilková služba, neboť měla doručit balíček.
Řidiče, který sem opravdu vyjímečně zajíždí, musí jeho práce neskutečně bavit, neboť vždycky přijede totálně nasraný.
I tentokrát vylezl z auta a tvářil se jako kakabus.
No, tentokrát narazil na Evinku.
E ,, Jé, já jsem se na vás tak těšila …“ a smála se jak ona to umí
Ř ,, Já ne!!!“
E ,, Ježiši ale to je škoda“
Ř ,,Není!!! A v zimě sem jezdit nebudu!!! S tím nepočítejte!!“
Předal balíček, kola prohrábnul po kravském lejnu a vzteky odjel.
Já nevím, asi se mu tady nelíbí. A to je na něj Evinka tak milá. 

Zpátky na stromy?

Pomalu a nenápadně se vracíme zpět v čase, do věků našich prababiček. A téměř současně zjišťujeme, že většina tzv. pokroku je jenom pozlátko, sloužící k obohacení někoho jiného. Že pokrok sice vzal lidem dřinu, ale zároveň jim vzal i něco jiného.

Vzal jim pohyb, vzal jim i souznění s přírodou, ostražitost a pud sebezáchovy.

Přemýšlím, proč se my dva, i čím díl víc lidí vrací zpátky v čase, do věku kdy vrchol techniky byla parní lokomotiva a jedna elektrická zásuvka v chalupě.

Vždyť tehdy byl život hodně těžký, samá dřina, často i hlad. Nic z toho zatím(!) lidem nehrozí. Proč jsou tedy nespokojení? Proč někteří utíkají od toho všeho pryč? Vždyť nikdo nemá hlad, nikdo nemrzne. A nespokojených lidí vidím kolem nás docela dost.

My jsme z bytu, kde bychom vstávali do tepla, teplá voda by byla kdykoliv, odešli sem, do chatičky doslova z prkýnek. Ráno vstáváme do i do pěti stupňů, v zimě vozíme vodu na vozíku, vaříme na sporáku na dřevo, plahočíme se po záhonech a běháme okolo zvířat.

Nic z toho bychom nemuseli. Důchod by nám stačil na skromné, ale pohodlné žití v bytovce. Jenže mělo by to jeden háček – co tam? Čumět na ty stupidity v TV? Chodit na procházky stále dokola na ta samá místa? Nebo cestovat? Vymetat výstavy? To nás vůbec neláká.

Tady máme klid od všeho. A čím déle jsme tady na samotě, tím více dnešnímu světu přestáváme rozumět. A upřímně se přiznám, že už mu ani porozumět nechceme.Mám pocit, že mu ani porozumět už nejde. Vše je postavené na hlavu, otočené o sto osmdesát stupňů.

A tak krmíme zvířata, plejeme záhonky, dojíme kozy, řežeme dřevo, oškubeme slepici nebo picneme králíka k obědu a žijeme v pohodě. Máme pohyb na zdravém vzduchu a spoustu pohybu. Máme spoustu času pozorovat přírodu, která je ten největší umělec na světě. A navíc, chytřejší než my všichni dohromady.

Pro moderní ,,ekology“:

Výdobytky civilizace používáme myslím v míře více než rozumné. Odpadky zatěžujeme planetu minimálně, neboť obilí nám dává sedlák do stále stejných pytlů a ostatního kupujeme minimum.

 

Celozrnná bábovka

Vzhledem k tomu, že jsme dávno zjistili, že co si neuděláme sami, stojí ve většině případů za prd a nejde to jíst, hledáme recepty. Občas nějaký vyzkoušíme a když se povede, stane se trvalou součástí našeho jídelníčku.

Tedy většinou nové recepty hledám já, a moje ženuška potom ve své laboratoři zvané kuchyně dělá poloprovozní výrobu. Nutno podotknout, že sníme i to, co se moc nepovede. A pokud se opravdu vyjímečně něco nepovede, slepice si i na tom pochutnají.

Problém bývá sehnat suroviny, které si nevypěstujeme. Například obilí. Tedy nikoliv to plné chemie, ale normální. To je dle nového názvosloví bio. Ale i to brzy vyřešíme a mouku si budeme mlít sami.

Zatím zkoušíme z koupené mouky a zde je jeden recept na chutnou bábovku:

300 g směs celpzrnná mouka špaldová, pšeničná, žitná, 250 g cukru, 4 ks vejce, 150 ml sluneč. olej, 150 ml voda, 1 ks prášek do pečiva, 1 vanilkový cukr, 5 lžic rumu, 2 lžíce kakaa.

Suché ingredience  smícháme, přidáme tekuté vymažeme formu máslem a vysypeme hrubou moukou. pečeme na 180 st. asi 45 min.

Cesty

Staré cesty mají zvláštní kouzlo. Kdo je vybudoval, proč a kdo po nich asi chodil.
Proč šel tam, kam šel, na co asi myslel? Byl smutný, nebo veselý, utahaný z práce na poli, nebo šel za svojí milou do vedlejší vesnice?
Mnoho cest zavál čas, tak jako příběhy dnes už bezejmenných pocestných.
Některé cesty zůstaly, jiné si příroda vzala zpátky. Co asi tak za hodně, hodně let zbude z dnešních cest? Kdo po nich jednou bude chodit?
Cest je dnes málo. Nejen cest pro pěší, ale i cestiček k těm druhým. Dnes jsou dálnice. Rychle tam, rychle zpátky. Vnímat to, že je kolem příroda která nespěchá, na to není čas. Rychle a ještě rychleji.
Ale kam rychleji? A proč rychleji? Všechno fofrem. I ty vztahy mezi lidmi.
Samé otázky, ale odpověď jenom tuším.

Já jsem z toho pytlík

Tak prý obchodní řetězce nahradí igelitové pytlíky pytlíkama z bavlny. Pytlík si zákazník sám vypere a může jej použít znovu. Prý je to ekologické. Hmm, tak jo.

Co to znamená? Pole, sice ne u nás, ale jinde zasereme ještě více umělými hnojivy a chemickými postřiky. Zpracování bavlny – další sajrajt do přírody. Následuje převoz přes půl zeměkoule. CO2 nevadí? Jak kdy, že jo.

No a nakonec si zasereme vodu práškama na praní, až ten ekozázrak budeme prát.

Připomíná mi to jednu akci, na které používali místo kelímků porcelánové hrnky. Paráda. Jenže ty hrnky vozili 20 km do myčky!!!

V neděli se nedělá?

V neděli se má odpočívat a ne pracovat. Něco na tom je. Ještě pamatuji svého dědu, který v neděli ráno nakrmil králíky, potom si vzal oblek, naleštěné polobotky a tzv. držel neděli.

Ovšem staleté zvyky se stávají přežitkem a dnes je všechno jinak. I u nás na samotě. Ne že bychom museli v neděli něco dělat, ale ono nám to nedá. Vždyť odpočinout si můžeme kdykoliv.

A tak i dnešní ráno začalo obligátním nakrmením králíků o ostatních zvířat včetně nás samotných. Potom oškubat a vykuchat dvě slepice, no a po obědě přeléčit včely proti varroáze. Evinka mezitím stihla uvařit báječný oběd z jeleních jater.

A protože důchodcům vše trvá neuvěřitelně dlouho, dva metráky obilí které nám ráno přivezli, jsme skládali téměř potmě.

Zítra se také nudit nebudeme. Čeká nás vyčistit kurník a kozí přístřešek.

Málem jsem dostal depku

Evinka omylem pustila jakýsi americký film. Ne, nebyly v něm potoky krve, dvacet vražd, ani haldy vystřílených nábojnic, jak by člověk předpokládal.

Byly to pokojné záběry na ,,život v NY. Ty záběry se střídaly, chvilku na lidi, chvilku na výškové budovy a chvilku na provoz aut. Několikrát se to opakovalo, neboť to byl úvod filmu. Déle než pět minut jsem na to koukat nevydržel, protože bych z toho dostal depku.

A já si tak přemýšlel, jak v tom ti lidé dokážou žít. Vždyť to odtržení od přírody, přírodních rytmů a energie, je naprosto totální. Těch pár stromů v parku to opravdu nezachrání. Věřím, že alespoň někteří mají veškeré pohodlí a luxus.

Ale opravdu je tohle luxus? Není to jen pozlátko? Není náhodou větší radost třeba z nově narozeného králíčka nebo srnky, z vylíhnutého ptáčka než z nového auta?

Já vím, není. Škoda, nikoliv pro mě, pro mě to tak je. Škoda pro ty lidi.

Ano, jsem divnej. Vím to.