O závisti

Ne, nebudu psát o té klasické, zlé závisti, kdy někdo závidí někomu hmotné statky. To, o čem chci napsat jen pár vět, je o závisti jiné. O té, kterou slýcháme tady na samotě dost často. Tohle je závist taková milá, u srdíčka hřející. (Snad ten oxymorón někdo pochopí.)

Lidé přijdou, chvíli pobudou a při odchodu slyšíme obvyklou větu: ,, Já vám to tak závidím“. Dlouho jsem přemýšlel co nám závidí. Majetek nemáme, tak vlastně co? Tušit o jakou závist vlastně jde jsem začal, když někteří dodávali: ,, …. Ale já bych takhle žít nemohl“. Ono těch dovětků bývá trochu více a celkově z nich postupně vyplynulo, co nám to vlastně tak závidí.

Závidí nám totiž to, že jsme to dokázali. Že jsme dokázali změnit vztah k životu, penězům i konvencím. To, že nám stačí nakoupit jednou za měsíc, že se za ničím neženeme a že nám ke spokojenosti stačí být v přírodě. Závidí nám z toho vyplývající klid na duši.

Oni by (někteří) rádi žili když ne stejně, tak velice podobně, ovšem jejich pouta k systému jsou příliš silná a vůle se z nich vymanit příliš slabá. Mohli by, (mají chaty), ale zvyk je železná košile a pohodlíčko je tak fajn.

A dost možná si uvědomují, že i ta krása a spokojený život tady má i odvrácenou tvář. Ne vždy je slunečno, občas bláto, mlhy, sychravo, v zimě pro vodu do studánky a vstávání do zimy, kdy ráno jsou uvnitř 4st. O co se člověk nepostará, to prostě nemá a musí se setsakramentsky otáčet.

Odměnou za to všechno je ten báječný a spokojený život bez stresů dnešní doby. I to, že po těch létech přírodu vnímáme úplně jinak než dřív. Jak? Bohužel, tohle nejde popsat, to se musí prožít.

 

 

 

 

Tak jsme vyrazili na výlet

Jsou místa plná turistů, kde toho k vidění ani moc není. To jen reklama a vidina zisku udělala svojí práci.

Ale také jsou místa, kde je toho k vidění hodně a mnoho lidí netuší, že i odlehlém koutě naší vlasti jsou nádherné zámky i jiné památky. A člověk se diví, jak to zde v dobách dávno minulých žilo a jaké bohatství se zde nashromáždilo a jakou krásu je tu možno spatřiti.

Ať už je to zámek Chýše, Valeč, nebo Manětín. Navštívili jsme všechny tři a času ani vstupného jsme nelitovali.

V zámku Manětín

 

Valeč

Jen ten zámeček Struhaře nedaleko nás už asi nikdo nezachrání.

 

 

Chýše

Citát neznámého autora

,, Někteří nemají pochopit čím,

někteří nechápou,

někteří nechtějí chápat,

někteří chápou ale popírají,

někteří chápou, nepopírají, ale nezajímá je to,

a někteří chápou, ale neozývají se, protože existují ti výše napsaní…“

Myslel jsem že …

… že se vynáší smetí. Jenže ouha, on se dnes už vynáší i outfit. Sice nevím co to je, protože záměrně jsem Čech jak poleno, ale dle obrázků tzv. celebrit se jedná o šaty.
Takže až zítra ráno povím kozám, že jsem vynesl ten nový outfit (montérky), budou na mě nechápavě čumět a myslím, že takovýmu bláznu by mlíko ani nedaly.
No nic, podle nejen mě se šaty když doslouží vynáší do popelnice. Jinak se šaty nosí. Alespoň tady, kde je svět ještě normální.

Každý ráno na piáno…

Ale houby s octem, na piáno nehraju, a už vůbec ne ráno. Ráno mě totiž v půl sedmé volají kozy, že chtějí podojit. Tedy dojí Evinka, já jen trochu pomáhám a dohlížím, aby si ty kozy při dojení nepletly pořadí. Ony totiž dostávají šrot při tom dojení, a jak vidí šrot, dělají jak kdyby jim šlo o život hlady a předhání se, která u něj bude dříve.

No a pak už to jede. Pustit slepice. Nejdříve vyběhne kohout a ihned prohání slepice s touhou na nějakou skočit. Což se mu tedy podaří vždycky.

A kuřata. Ta už se mačkají u dvířek kurníku v očekávání vydatné snídaně. No, kdyby věděla co je čeká, asi by držela štíhlou linii. Nutno podotknout, že mají život o pěkných pár měsíců delší a hezčí než jakémkoliv velkochovu. A vidí sluníčko a sesbírají si mimo jiné pochoutky jako např. žížaly a podobnou havěť.

Zbývají králíci. Seno, ječmen, voda. Odpoledne kopřivy, občas slupky z brambor nebo mrkvičku. A pokud poblíž padne dub, tak listí z něj přímo milují.

A málem bych zapomněl na na nás. Taky chceme po ránu nažrat abychom neměli hlad. Ale my až nakonec. Tak jako v dobách dávno i nedávno minulých.

Návštěva chrámu hrůzy a děsu

No jo, se můžu stokrát zařeknout, že do těch krámů nevlezu a stejně mi zvědavost nedá.
Že jsou dnešní hračky pro děti všech věkových kategorií až na vyjímky děs a hrůza, jsem tak nějak tušil, páč občas někde něco zahlédnu.
Ovšem vidět tu hrůzu přímo v obchodě mi vyrazilo dech.
Hračky čím hnusnější a méně estetické, tím lépe. Hlavně že pro české děti to má anglické názvy. No holt globalizace a mám dojem, že i debilizace. Neboť hračky alespoň trochu estetické, případně podporující tvořivost a motorické schopnosti tam sice byly, ovšem v množství mizivém a zašité tak, že to vyžadovalo pátrání přímo detektivní.
Ceny nekomentuji. Za tu hrůzu by měli dávat spíš odměnu, že si to někdo odnese.
Tak hlavně, že dětičky jsou již patřičně zpracované a ten děs se jim líbí.
Mě z toho bylo smutno. A to hodně.

Když je na zahradě mokro

No, spíš bahno po těch deštích co byly. A protože blízké okolí máme prozkoumané po těch létech co tu jsme více než důkladně, vyrazili jsme o pár km dále.

Bylo pondělí, takže turisti žádní, všude ticho klídek a pohoda. A počasí ideální k romantické  procházce zámeckým parkem i ok olím zámku Valeč.